Evropský soudní dvůr nedávno rozhodl, kdy může být vývoz odpadu omezen a kdy může být zároveň stanovena povinnost předat odpady do státem určených zařízení.
I když je odpad podle názoru Evropského soudního dvora zboží, existuje velký zájem na rozsáhlé kontrole, řízení odpadových toků a fungování odpadového hospodářství. Některé země nebo regiony, jako je například Řecko nebo italský region kolem Neapole, mají příliš mnoho odpadů a žádné řešení, jak s nimi naložit. Naproti tomu existují země, jako je například Rakousko nebo Německo, ve kterých byla vystavěna za mnoho (veřejných) peněz řada obrovských zařízení na zpracování odpadů. Těm ale nyní schází dostatek odpadů, aby mohly provozovat zařízení hospodárně. V důsledku se snaží dovážet odpad z ciziny, například z České republiky.
Moderní zařízení na zpracování odpadů, zejména spalovna nebo recyklační zařízení, jsou velmi drahá. Investora na jejich vybudování lze zajistit pouze tehdy, pokud je zaručeno, že zařízení mají během příštích 15-30 let dostatek odpadů. Jistota investice je však ohrožena, pokud se lokální odpady vyváží.
Z tohoto důvodu se místní úřady často snaží směřovat toky odpadů tak, aby zajistily, že lokální zařízení na zpracování odpadů budou mít dostatek odpadu. Rozsudkem ze dne 12. prosince 2013 v právní věci 292/12 Ragn-Sells AS proti Sillamäe Linnavalitsus určil Evropský soudní dvůr, za jakých podmínek to mohou úřady udělat.
Při otázce, na kolik mohou úřady zakázat vývoz a určit (lokální) zařízení, kterému se má odpad dodávat, se musí rozlišovat v druhu odpadu a plánovaném způsobu zpracování.
U odpadu určeného k odstranění nebo u směsného komunálního odpadu platí zásadně "zásady soběstačnosti a blízkosti", které zavazují členské státy přijmout vhodná opatření k vybudování jednotné a odpovídající sítě zařízení na odstraňování odpadu a zařízení na využití směsného komunálního odpadu. Členské státy rovněž mohou omezit přepravu odpadů ze zemí s ohledem na životní prostředí.
Evropský soudní dvůr rozsudkem Ragn-Sells AS proti Sillamäe Linnavalitsus určil, že ustanovení nařízení o přepravě odpadů ve spojení s článkem 16 směrnice 2008/98/ES, o odpadech, musejí být vykládána v tom smyslu, že "tato ustanovení opravňují místní samosprávný celek, aby podniku pověřenému sběrem odpadu na jeho území uložil povinnost přepravit směsný komunální odpad sebraný v soukromých domácnostech, jakož i případný odpad od jiných původců, do nejbližšího vhodného zařízení na zpracování odpadů usazeného v tomtéž členském státě jako tento samosprávný celek".
U odpadů určených k využití kromě směsného komunálního odpadu neplatí "zásady soběstačnosti a blízkosti" a vnitrostátní orgán zásadně nemá možnost přijmout opatření s obecnou působností, které má za následek úplný nebo částečný zákaz přepravy takových odpadů do jiných členských států za účelem jejich zpracování.
Podle okolností však může být i u odpadu určeného k využití zavedena povinnost nabídnout jej českému zařízení na zhodnocení (tzv. nabídková povinnost). Evropský soudní dvůr se zabýval nabídkovou povinností ve vysoko hodnoceném rozhodnutí FFAD (C-209/98) - za přísných podmínek a na určitý čas ji uznal za přípustnou. To státu umožňuje článek 106 ve spojení s článkem 101 resp. 102 ZFEÚ tím, že určuje, že veřejnému podniku budou dodaná dostatečně velké množství, přičemž ale výlučné právo je omezené na odpisové období (zabezpečení hospodárnosti).
Členský stát není v žádném případě oprávněný zabezpečovat plné vytížení zařízení. Opatření jsou oprávněná pouze,,aby mohly být zachovány existující kapacity, které přispívají k uskutečnění zásady soběstačnosti na vnitrostátní úrovni".
Předpokladem pro uplatnění nabídkové povinnosti je skutečnost, že musí jít o veřejný podnik, případně podnik pověřený osobitými právy, a tento podnik je "pověřený" výkonem služeb obecného hospodářského zájmu, přičemž postupovat v souladu s předpisy upravujícími hospodářskou soutěž mu skutečně nebo právně zabraňuje plnění úkolů, které byly na něj přeneseny.
Bernhard Hager
partner, Dvořák Hager & Partners
Připraveno ve spolupráci s měsíčníkem Právní rádce
