Kaly - mýty a skutečnost

Tím je podle současné legislativy (zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, a vyhláška MŽP č. 383/2001, o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě) značně omezen objem kalů přímo použitelných k hnojení na zemědělské půdě, což je z mnoha důvodů jeden z nejrozumnějších způsobů jejich využití. Vzniká tak logicky otázka, co s ostatními kaly?

V tisku se objevují texty o výhodnosti energetického využití čistírenských kalů. Připomenu, že řeč je o čistírenských kalech, u nichž je zásadní otázkou, jakou mají sušinu.

Trochu hustší špinavá voda

Standardní technologie ČOV s koncovým stupněm zpracování přebytečného kalu v anaerobní stabilizační nádrži má většinou 4 až 6 % sušiny, v ideálním případě 8 %, což je pořád trochu hustší špinavá voda. Jako zdroj energie by možná skutečně mohla sloužit, ale teprve až jaderní fyzici zvládnou praktické využití termojaderné fúze.

Na pásovém lisu lze docílit asi 22 % sušinu, případně na dekantační odstředivce až 35 %. V tomto stavu jsou kaly již poměrně tuhé, asi jako tvaroh, pořád však obsahují z větší části (65 až 78 %) vodu. Provedeme-li výpočet spalného tepla (nebo výhřevnosti) takového kalu z prvkového složení, zjistíme silně zápornou hodnotu. Abychom z takového kalu získali matérii, která bude mít aspoň trochu snahu hořet, budeme muset dodat ještě hodně a hodně energie. A ta se nám ani zdaleka při následujícím spalování nevrátí. Kaly se podle mého názoru dají použít jako palivo, jen když už není skutečně žádná jiná možnost.

Podívejme se na spalování kalů ještě z jiného pohledu. Kaly z pohledu palivářského obsahují balastní, přírodě neškodící vodu. Dále pak spalitelný podíl, což v podstatě není nic jiného než organický podíl, který je pro přírodu, konkrétně pro výživu rostlin, přímo požehnáním. A nakonec anorganický, nespalitelný podíl, který v sobě kumuluje veškeré těžké kovy a jiné problematické látky.

Podíváme-li se na spalovací bilanci, pak spálením kalů za nekřesťanské peníze vypudíme neškodnou vodu do oblak a spálíme organiku, tedy to jediné, co by mohlo přírodě pomoci. Zbude jen anorganický zbytek, v němž zůstane zkoncentrováno všechno polutanty.

Infekčnost kalů

Velice diskutovaným problémem kalů je jejich zdravotní nebezpečnost, konkrétně infekčnost. Nechci jakkoliv snižovat toto potenciální nebezpečí, ale něco mi v této souvislosti nehraje. Kaly z komunálních čistíren tvoří z velké části biotechnologicky zpracované lidské exkrementy. A zákonitě obsahují větší či menší množství nejrůznějších mikroorganizmů, z toho i některé pro člověka potenciálně nebezpečné. Logicky z toho vyplývá nutnost maximální opatrnosti při nakládání s kaly a některá zákonná omezení pro jejich využívání. Tady ale veškerá logika, nebo chcete-li, zdravý selský rozum, končí.

Existuje totiž zcela srovnatelný materiál, tedy exkrementy, i když v tomto případě zvířecí. Tyto pod názvem hnůj, močůvka a podobně obsahují většinou ještě mnohem více nebezpečných patogenů než kaly, ale o jejich potenciální nebezpečnosti se při jejich prakticky shodném využívání (jako hnojivo) vůbec nemluví. Takže se nemůže neobjevit následující otázka: Je hlavním důvodem pro honbu na kaly (z některých míst se mi jeví až jako hysterická) skutečně jejich potenciální nebezpečnost? A pokud ano, proč se stejně důsledná snaha příslušných orgánů o ochranu lidstva neděje také při nakládání s nebezpečným hnojem a močůvkou?

Čistírenské kaly často obsahují těžké kovy, které ztěžují jejich využitelnost. Současně existují v České republice zemědělské pozemky, jejichž orniční vrstva obsahuje nadlimitní množství těžkých kovů (vztaženo k limitům zákona o ochraně zemědělského půdního fondu č. 334/92 Sb.). Přitom toto nadlimitní znečištění zemědělské půdy (někdy až desetinásobné) neznamená žádné omezení zemědělské činnosti na těchto pozemcích. I zde se opět přímo vnucují mnohé otázky, které si snadno položí každý sám.

Zdeněk Valečko,

vývojový a realizační ateliér ACRO