Rozhovor s poslancem Poslanecké sněmovny Dr. Milošem Kužvartem, místopředsedou Výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, bývalým ministrem životního prostředí ČR.
Co nás čeká po vstupu do Evropské unie?
Vstup do Evropské unie se v životě každého z nás v prvních dnech či týdnech markantně neprojeví. Rámec, ve kterém se budeme pohybovat, již byl připraven přijetím zákonů, které vycházejí z požadavků EU. Co se nás naopak začne dotýkat hodně, bude naplnění požadavků nových zákonů -to bude vyžadovat spoustu peněz.
Znamená to, že nároky na implementaci jsou velké?
Podle odhadů, které se zpracovávaly v letech 1999 až 2001, bude na splnění všech zákonných ustanovení do roku 2010 potřeba finančních prostředků ve výši 250 mld. Kč, vyjádřeno finanční úrovní roku 2001. A to je obrovské číslo. Chci zdůraznit, že peníze nebudou vynaloženy pro blankyt očí bruselských byrokratů, ale pro naše kvalitnější a bezpečnější životní prostředí všech, a především pro kvalitu života našich dětí.
Je zde však nepříjemná okolnost, kterou lze demonstrovat na ochraně vod. Na naplnění požadavků na výstavbu a modernizaci čistíren odpadních vod a kanalizačních systémů, která má být hotova do roku 2010, je třeba zhruba 98 mld. korun. Podle odhadů bude 38 mld. Kč získáno z tuzemských či zahraničních zdrojů. Kolem 60 mld. korun však pokryto není, i když beru v potaz, že budeme mít k dispozici fondy EU, státní rozpočet a mimorozpočtový zdroj, kterým je Státní fond životního prostředí.
Co když se z důvodů nedostatku financí nepodaří dostát závazkům, které máme k EU?
Čekají nás počínaje rokem 2010 finanční tresty ze strany Evropské komise. Může jít za den i o statisícové částky v eurech. Těch chybějících šedesát miliard proto budeme muset ve zbývajících sedmi letech vygenerovat my: občané, podnikatelé, obce. Cestou k řešení je změna našich zvyklostí a vyšší efektivita ekonomiky, neboť je správná úvaha, že fungující efektivní ekonomika se postará o životní prostředí lépe, než krachující. Finance musíme získat z daní, poplatků, zvýšených úhrad za vypouštění odpadních vod.
Jistě by také šlo zkusit vyjednat s Evropskou komisí delší přechodné období, protože podobně na tom budou všechny země Visegrádské čtyřky. Jde o to, jakým způsobem vyjednávat. Bude to složité, ale má to evidentně smysl.
Proč tedy nemáme přechodné období již teď?
Při vyjednávání s EU v minulých letech jsme byli velmi tlačeni do kouta a systém "ber nebo běž" byl aplikován velice často. Bohužel nejsme v situaci přistupujících zemí, jako je třeba Portugalsko, které vyjednalo spoustu úlev. Ani v samotné Unii není vše úplně v pořádku. Například Brusel stále nemá čistírnu odpadních vod, naše hlavní město i všechna krajská města je již mají.
Dává si Brusel také pokuty?
O tom nevím nic.
Jak je to v odpadovém hospodářství?
V oblasti odpadů jako takových máme z minulosti se vlekoucí problémy a svým způsobem i dluh, vyvolaný převažujícím skládkováním.
Je zde množství skládek, které jsou již uzavřené a jejich provozovatel jako podnikatelský subjekt neexistuje. Často jsou to místa, kam bývalá JZD vyvážela kdeco, nebo byla zneužívána k vyvážení nebezpečných nebo armádních odpadů. Také velkou část ze stávajících 370 skládek odpadů bude třeba časem sanovat.
Na tyto činnosti bude potřeba asi 15 mld. Kč, které opět bude muset vygenerovat naše ekonomika. Budeme je platit ve zvýšené ceně výrobků, daních a podobně, ale je to jediná možnost jak napravovat stovky a stovky míst, které naši zemi ohrožují.
Nové sládky však podle zákona vytvářejí fond na rekultivaci.
Obávám se, že vytvářené fondy budou v okamžiku ukončení provozu skládky nedostatečné. Vycházím ze svých zkušeností po roce 1990, kdy se na spoustě míst sanovaly nejrůznější skládky nebo lokality s nebezpečnými odpady. Náklady na projekty vždy přesáhly plánovanou hodnotu, někdy až dvojnásobně.
Jak by se měla tato věc řešit?
Myslím, že si to zaslouží nějakou legislativní úpravu. S dalšími kolegy si klademe za cíl uplatnit v navrhované novele zákona o odpadech určité úpravy v jednotlivých poplatcích za ukládání odpadů.
Evidentně bude nutno zvýšit ty poplatky, které jdou do rekultivačních fondů. Byl by to myslím výrazný posun dopředu, i přes argument (používaný i v oblasti těžby), že tyto fondy jsou umrtvený kapitál.
V roce 1990 se každý pustil do podnikání a projektování a u mnoha obcí vyrostly skládky odpadů. Přestože všechno probíhalo naprosto legálně a s projekty, mnohé skládky jsou dnes před koncem své životnosti, jsou rizikové a obec chce od státu dotace na rekultivaci. Myslím, že by měl být mnohem důkladnější postup v povolování skládkových staveb, abychom si do budoucna byli jisti, že obec na sebe bere zodpovědnost za to, co může být nebezpečné i za 150 let.
Zmínil jste se, že odmítání výstavby spaloven komunálního odpadu nepovažujete za šťastné. Proti jejich výstavbě se ale projevuje silný odpor, zejména u nezávislých organizací, a v Plánu odpadového hospodářství ji deklarovalo i ministerstvo.
Předpoklad, že vláda nebude podporovat žádnou spalovnu, ani skládku považuji za extrém, který bude muset být podroben v krajských koncepcích určité korekci. Odpor proti výstavbě kvalitních a moderních spaloven není v současné době rozumný.
Moderní, kvalitní spalovna, která by spalovala vhodné odpady a využila vyprodukované teplo, je velmi efektivní v oblasti ekonomické, životního prostředí i v oblasti sociální.
Na druhou stranu spalování je podnikatelská činnost jako každá druhá, a proto nevidím jako rozumné, aby stát šel do nějaké dotační politiky.
Proto říkám: zaveďme pravdivou nezkreslenou cenu, on si trh pomůže sám. Odpor obcí k zakládání nových skládek a proti výstavbě spaloven bude zvyšovat požadavky na bezpečnost a kvalitu provozu a zpětně i na cenu skládkování a spalování. Dotace v oblasti životního prostředí má logiku tam, kde není věcí podnikatelské úvahy a tím, kdo přijímá dotaci, je nepodnikatelský subjekt.
Chtěl bych na závěr zdůraznit, že 60 mld. korun v oblasti ochrany vod nebo 15 miliard v oblasti starých skládek jsou náklady sice velké, ale rozumné a oprávněné.
Jarmila Šťastná
