Jsou PET lahve opravdu problém? PODTITULEK: Hledání ideálního stavu Obaly z materiálu PET se staly v posledních několika letech jakousi ikonou komunálního odpadu. Pro laickou veřejnost jsou čitelným symbolem plýtvání neobnovitelnými zdroji: kvalitní, takřka nezničitelný obal se skvělými vlastnostmi...
Jsou PET lahve opravdu problém?
PODTITULEK: Hledání ideálního stavu
Obaly z materiálu PET se staly v posledních několika letech jakousi ikonou komunálního odpadu. Pro laickou veřejnost jsou čitelným symbolem plýtvání neobnovitelnými zdroji: kvalitní, takřka nezničitelný obal se skvělými vlastnostmi se po jediném použití zahodí. Dnešní spotřebitel sice dává přednost nákupu nealkoholických nápojů v praktických PET lahvích, ale zároveň požaduje jejich recyklaci.
Mezi veřejností navíc panuje obecné přesvědčení, že recyklace se u nás zanedbává a PET lahve se odvážejí na skládky, aniž by se s nimi cokoliv dělalo. To možná platilo před několika lety, v době nástupu tohoto typu balení. Současný pohled na možnosti a rozvoj recyklačních aktivit u nás rozhodně není tak pesimistický.
Nahrazení sklem
Každý obyvatel naší republiky odhodí do domovního odpadu přibližně 20 kg plastů ročně, asi pětinu z toho představuje PET. Při roční produkci kolem 260 kg na obyvatele a rok tedy PET materiály tvoří pouze 1,5 % domovního odpadu. Přes relativně nízké zastoupení v odpadu jde o materiál velmi cenný a bylo by nevhodné ho ukládat na skládky. Cest jak to zajistit je několik.
Zelené organizace obvykle navrhují opětovné nahrazení nevratných plastových lahví vratnými, skleněnými lahvemi. V Německu se o takový krok pokusili: podle jejich obalového zákona má být 72 % nápojových obalů prodáváno ve vratných lahvích. Přes značné úsilí se tohoto cíle nepodařilo dosáhnout i přesto, že německý trh velmi dbá na ochranu životního prostředí. Naopak se v tomto souboji postupně přiklání vítězství na stranu PETu. Dosluhující technologie na balení do skla jsou nahrazovány novými linkami, které však již využívají plastové obaly.
Povinné a obecné zavedení vratných lahví u nás je nereálné přinejmenším v horizontu desítky let. Taková povinnost by zlikvidovala většinu výrobců nealkoholických nápojů, kteří si jen nedávno pořídili nové linky na balení nápojů do plastu. S opětovným nástupem skla by museli investovat znovu. Navíc by tato záměna zřejmě narazila na odpor spotřebitelů, pro které jsou vratné lahve, ať plastové nebo skleněné, mnohem méně pohodlné.
Maximální recyklace
Reálnější cestou je recyklace maxima nevratných obalů. Systémy, které to mají zajistit, fungují v Evropě v několika variantách. Vesměs vycházejí z předpokladu, že valná část spotřebitelských obalů z PETu se nakonec objeví v komunálním odpadu. Odtud je lze vytřídit a recyklovat. Nákladné separační systémy jsou přitom podporovány z peněz výrobců a "plničů" obalů. Evropská legislativa požaduje, aby se postarali o své obaly uvedené na trh, a tento způsob jim umožňuje celkem elegantně své povinnosti dostát.
Podobný systém, provozovaný společností EKO-KOM, a. s., běží i u nás, ačkoliv zákonná povinnost nastane výrobcům až od roku 2002. Zatím se u nás daří recyklovat přibližně třetinu PET lahví uváděných na trh. Toto množství se nezdá velké, podařilo se ho však dosáhnout za pouhé dva roky, zatímco v ostatních evropských zemích to trvalo několikanásobně delší dobu.
Množství recyklovaných PET lahví rozhodně není omezeno výkonem recyklačního průmyslu. Jeho kapacita nyní dosahuje poloviny množství nápojového PETu, uváděného na trh, a v příštím roce by se mohla dále zvýšit. Limitujícím faktorem jsou výkony separačních systémů v městech a obcích, z nichž se zatím nedaří získat dostatečné množství suroviny. Důvodem je nejspíše krátká doba pro jejich rozvoj, a zejména nedostatek finančních prostředků, bránící například hustšímu rozložení sběrných kontejnerů ve městech nebo realizaci lepší informační kampaně.
A co zálohové systémy?
Nezávislé zelené organizace nepovažují dosahovanou úroveň recyklace PET lahví za dostatečnou. Hnutí Duha požaduje stupeň recyklace 80 % i více procent a pro jeho zajištění navrhuje opětovné zavedení zálohových systémů. Tuto myšlenku podporuje fakt, že ne všichni spotřebitelé jsou ochotni třídit a odhazovat použité lahve do kontejneru. Záloha by je přiměla ke změně zvyklostí a mohla by zajistit vysoký stupeň recyklace.
Myšlenka na zavedení zálohových systémů je inspirována Německem. Tamější návrh předpokládal, že by se zálohování a vracení obalů realizovalo pomocí speciálních automatů pro zpětný odběr, které by byly umístěny v obchodech a supermarketech. Investice do nákupu těchto automatů byly odhadnuty na 1,75 mld. DM (890 mil. euro). Celkové náklady na provoz systému by měly dosáhnout ročně téměř 165 mil DM, což představuje asi dvě marky na obyvatele za rok, případně 1,14 feniků za jeden obal. Předpokládaná návratnost obalů -až 90 %.
Německým zeleným se však nepodařilo tento návrh prosadit. Horní komora německého parlamentu jej zamítla pro nákladnost, nerealizovatelnost v malých obchodech a zbytečnost z hlediska ochrany životního prostředí. Provedené analýzy životního cyklu, porovnávající náklady a vliv na životní prostředí od suroviny až po recyklaci výrobku, navíc zpochybnily proklamovanou ekologickou výhodnost používání vratných lahví.
Lákavá myšlenka
Myšlenka jednotného zálohového systému je však zřejmě příliš lákavá. Na podporu svého záměru zorganizovalo Hnutí Duha v době přípravy zákona o obalech několik seminářů spolu s výrobcem automatů pro zpětný odběr, německou firmou Tomra. Představili na nich svou představu založenou na německém návrhu. Idea skutečně vypadá lákavě. Je otázkou, jak obstojí při bližším ekonomickém rozboru.
V nedávno přijatém zákoně o odpadech se říká, že "místa zpětného odběr obalů musí být pro spotřebitele stejně dostupná, jako místa prodeje výrobků, na které se povinnost zpětného odběru vztahuje" .Takových prodejních míst je v naší republice kolem 45 000. To znamená stejný počet automatů. Cena jednoho automatu firmy Tomra se pohybuje kolem půl milionu korun. Na jejich pořízení by se tedy muselo vynaložit kolem 22 miliard korun.
Automaty samozřejmě není nutno instalovat všude. Vzhledem k charakteru provozu by si je musely pořídit přinejmenším supermarkety. V menších obchodech by snad byli majitelé ochotni znovu zavést systém okýnko-žeton-pokladna. Supermarketů a podobných prodejních míst je u nás přibližně 8000, investice je tedy kolem 4 mld. korun. K tomu je nutno přičíst (podobně jako v Německu) srovnatelné provozní náklady, které by dosáhly kolem 1,9 mld. korun.
Jistě se dá uvažovat o vynaložení takové částku, pokud to za to stojí. Celkový tříděný sběr v ČR však u nás dosahuje asi 150 tis. tun ročně a náklady na provoz a znovuvyužití surovin se pohybují kolem 400 mil. korun za rok. Obaly vyrobené z PET materiálu v něm představují jen necelých 13 %. Na ně by se tedy mělo podle návrhu zelených organizací vynaložit přinejmenším něco kolem 5,9 miliard korun. Zbývajících 87 % by se zneškodnilo za zlomek této částky.
Ročně se u nás uvede na trh asi 35 tisíc tun PET lahví, recyklace zhruba třetiny z nich dnes stojí ročně směšných 30 milionů korun. S použitím automatů by se sice dosáhlo 80 % recyklace (tj. asi 28 000 tun), ale náklady by dosáhly kolem 5,9 miliard korun. To znamená, že náklady na separaci jedné tuny by se vyšplhaly do oslnivé výše 210 tisíc korun. Tím by Česká republika dosáhla opět jednou světového primátu, bohužel ve zcela absurdní kategorii.
Idea zelených organizací také vůbec nereflektuje dopad zavedení automatů na systémy obcí. Tuna vyseparovaného PET materiálu se dnes dá prodat za zhruba 5000 korun, navíc obec dostává na každou tunu dotaci 2000 Kč od systému EKO-KOM. Kdyby začaly téci PET odpady jinými kanály, obce by o tento slušný příjem přišly. Rentabilita třídění komunálního odpadu by se pak opět dostala do červených čísel, kde byla před rozvojem obchodování s vytříděným PETem.
Podstata je jinde
Celá tato prostá ekonomická úvaha by mohla být spíše úsměvnou hříčkou. Návrh požadující 80 % kvótu recyklace však prošel do znění zákona o obalech, projednávaného v Poslanecké sněmovně. Poslanci ho však nakonec nepřijali, jistě k velké nelibosti velmi zainteresované zahraniční firmy, která by k nám -kdyby to vyšlo -mohla dodat čtyřicet tisíc automatů, kus za půl milionu. V celé Evropě jich má zatím nainstalováno jen kolem třiceti tisíc.
Bohužel to také ukazuje, jak nerealisticky je problém PET lahví vnímán veřejností (do níž lze zahrnout nevládní organizace i poslance). Je pravda, že se před dvěma třemi roky pod náporem obchodních řetězců zhroutily staré zálohové systémy, a PET lahve se staly velkým problémem komunálního odpadu. Po dvou letech však již disponují recyklátoři vcelku dostatečnou kapacitou pro recyklaci a s podporou výrobců obalů se rozvíjejí i třídicí systémy ve městech a obcích. Materiál PET se stal v průběhu posledního roku mimořádně dobře placenou a vyhledávanou druhotnou surovinou, takže se obcím vyplatí budovat separační systémy i linky specializované jen na něj.
Obalový materiál z PET už prostě není nejpalčivějším problémem českého odpadového hospodářství. O tom, zda se bude v dostatečné míře recyklovat, či nikoliv, již dnes nerozhodují ani výrobci, ani recyklátoři, ani ministerští úředníci. Rozhoduje o tom každý z nás, když dopije láhev minerálky. Hodí-li ji do kontejneru na plastový odpad, zajistí její recyklaci. Skončí-li však láhev v běžné popelnici s ostatním odpadem, je pro recyklaci ztracena.
Jarmila Šťastná
Foto archív
