V prosincovém čísle roku 2005 jsme otiskli článek o identifikaci problémových oblastí environmentální legislativy. Prvotní impuls k přípravě tohoto materiálu dal Svaz průmyslu a dopravy ČR. Člena představenstva SP ČR Ing. Josefa Zbořila jsem se zeptali na důvody vzniku toto materiálu i jeho předpokládané důsledky.
Proč se Svaz průmyslu a dopravy zasazuje o změnu některých legislativních norem?
Jde hlavně o vztah ekologické legislativy k průmyslu a podnikání.
Průmysl je daleko aktivnější, než je veřejnost informována, a často i ochotna akceptovat. Rozhodně nechceme legislativu nějak změkčit - průmysl nemá v zásadě problémy dodržovat rozumně stanovené emisní limity.
Primárně nám vadí, jak se u nás legislativa uplatňuje - vyloženě administrativně a extenzivně, takže to podnikatelskou sféru dost poškozuje. Už na jaře 2004 jsme vydali souhrn problémů, který byl vzat za základ dalších prací. Konečnou podobu materiálu pak zpracovala odborná pracovní skupina, jmenovaná místopředsedou vlády Jahnem. V ní byly identifikovány problémové věci a oblasti v jednotlivých zákonech a vyhláškách. Nyní jsou už věcně a stručně rozpracovány a projednány ve vládě. Pracovní skupina, která je poměrně široká, se rozdělí podle odborností a bude dále pracovat na zapracování změn do legislativy.
V čem vidíte největší problémy?
Je škoda času si vyprávět, jak je legislativa a její prosazování u nás postavená. EIA a IPPC je v českém podání prostě katastrofa. Nejedná se o kvalitu životního prostředí, ale o to, aby bylo všechno na svém místě a správně podepsáno. Nezřízené požadavky různých úředníků v EIA jsou už takové, že se vážně diskutuje, jaké mají být parkové úpravy v nové investici. Do pozadí zapadá hlavní účel EIA - posoudit, zda dopady investice na životní prostředí nepřekračují meze únosnosti navrhované lokality
Komplikovanost EIA nebo IPPC je zakotvena v zákonech nebo je to spíš věc aplikace těch zákonů?
Částečně je i zakotvena v zákonech, ale především je v jejich uplatnění. Existuje ohromný prostor k prodlužování procesů schvalování. Proces EIA by podle mého názoru neměl trvat déle než tři měsíce od okamžiku, kdy investor předá dokumentaci. U nás není výjimkou, že procesy probíhají přes rok. U integrované prvence je to podobné: vzor žádosti o vydání povolení je naprosto nepoužitelný a samotná žádost vyžaduje obrovskou administrativu. Žádosti o integrované povolení dosahují u nás 20-30 kilo váhy, Britové říkají, že nemají přesáhnout u velmi složitých instalací 1000 stran. 95 % přiložených dokumentů naše orgány ani nemohou číst. Maximálně se v nich mohou přehrabovat a kontrolovat, jestli je to všechno.
V Evropě je integrované povolení nastaveno jako povolení provozu. U nás se musí vydat před vydáním stavebního povolení. Jenže provozovatel v té době nemá uzavřené smlouvy na dodávky zařízení, a tudíž ani garance na jeho provoz. Nemá v ruce nic, o co by mohl opřít svou snahu využít nejlepší dostupné technologie a snížit zatížení životního prostředí.
To ministerstvo bohužel nechce akceptovat a říká, že přece musí investorovi říct, co si může dovolit. Podle názoru SP ČR však na to máme zákony a standardy životního prostředí. Investor je gramotný a ví, že zákony porušovat nemůže. Výsledkem postoje úřadů je zbytečný administrativní proces složitější než předtím, v němž se nakonec vše povoluje na složkové limity. Integrovaná prevence u nás není ani integrovaná, ani prevence.
Jak řízení probíhá v jiných zemích?
Proces je výrazně rychlejší a je založen na odborné analýze. Například ve Švédsku provádí expertní činnost jejich agentura životního prostředí, ne autorizované osoby, jako u nás. Rozhodnutí o vydání integrovaného povolení vydává soud na základě slyšení a dobrozdání všech zainteresovaných. Povolení jsou dlouhodobá - platí 20-25 let. Nemůže se proto stát, že když se v podniku změní provozní předpisy, musí se dělat změna integrovaného povolení. Tuto praxi u nás považuji za absolutní nesmysl.
Naše agentura integrované prevence by měla mít úlohu švédské agentury, ale při jejich personálním obsazení rozhodně nemohou fungovat jako expertní centrum pro 1200 integrovaných povolení v průběhu tří let.
Za další nesmysl obecně považují typicky český institut autorizovaných osob, který snad nemá jinde obdoby. Na autorizované osoby úředníci často přenášejí svou odpovědnost, kterou se jim někdy nechce přijímat.
Kde vidíte další problémy?
Za chybu zákona o IPPC také považují, že se do něj dostala současná podoba Integrovaného registru znečišťování (IRZ). Registr by měl být v rozsahu a působnosti Evropského registru znečišťujících látek (EPER), do něhož se hlásí jednou za tři roky, ne každý rok jako u nás. Rozsah povinných osob je v IRZ daleko širší než provozovatelů v zákoně o IPPC, protože je zaveden pojem "uživatel registrované látky". Podle definice se tak do IRZ může dostat skoro kdokoliv, včetně řemeslníka, který používá ředidlo při lakování nábytku. Toho ani nenapadne, že by měl něco hlásit do IRZ, a nikdo se mu ani nemůže divit.
Navíc jsou v registru údaje bez kontextu jako suchá čísla, které umí málokdo přečíst. Je moc nebo málo, když z podniku odejde do povrchových vod 13 kilogramů rtuti a jejích sloučenin? Jelikož v jednom konkrétním případě odešla rtuť v 35 mil. m3 vody, tak - ať se na mě nikdo nezlobí - nejde o nic. Záleží na souvislostech, na typu sloučeniny atd. Proto jsou data bez odpovídající interpretace lehce zneužitelná. V EPER musí být data dávána do kontextu, aby nevyvolávala paniku tam, kde není žádný důvod.
Materiál navrhuje hodně úprav. Nezkomplikujete se už tak nepřehledná legislativa ještě víc?
Kdysi to odpovědný pracovník MŽP vyjádřil trefně: tato legislativa je "obtížně uchopitelná", také jako důsledek našeho právního pozitivizmu. Je třeba udělat jednu zásadní novelu a všechno zbytečné vyházet a vyčistit. Zveřejněný materiál je v podstatě politický. Pracovní skupina musí udělat harmonogram, rozdělit úkoly atd. Bude to vyžadovat účinnou spolupráci všech zainteresovaných, aby se změnil dnešní hrubě administrativní přístup. Půjde jen velmi těžce odstranit, ale když se o to ani nepokusíme, budeme mít tyto problémy trvale, jako nezáviděníhodný český folklór.
