Jednoznačná potřeba ochrany prostředí a její obecné cíle jsou v zásadě jasné a shoda panuje o tom, jakým způsobem, jakými nástroji je třeba a je možno účinnou ochranu provádět.
Klíčový se považuje princip integrace ekologických zřetelů do hospodářské a jiné činnosti. Tento princip je v Evropě legálně zakotven v Amsterodamské smlouvě o Evropském společenství.
Pokud však opustíme obecnou rovinu, na níž panuje shoda, a začneme diskutovat o konkrétních kvantifikovaných cílech a metodách, projeví se rozdíly v základních přístupech, v postojích, které pak ovlivňují stanovení priorit a konkrétní kroky. Rozlišili jsme tři základní typy přístupů: individualistický, technokraticko-etatický a konzervativní. Představitele jednotlivých tří kategorií postojů najdeme nejčastěji v jedné ze tří společenských skupin: individualisté jsou obvykle členy nebo podporovateli nevládních organizací, technokraté vstupují do služeb vlády a vládních institucí, konzervativce najdeme mezi lidmi ze soukromého sektoru, z průmyslu, z nezávislých odborných institucí. (Nemusíme snad ani poznamenávat, že tato spojení neplatí jednoznačně - jde jen o jistou orientaci.)
INDIVIDUALISTICKÉ POSTOJE
Do kategorie individualistických postojů řadíme ekologický aktivismus, biocentricky orientovaná stanoviska blízká hlubinné ekologii, nekompromisní postoje radikálních ekologických organizací, někdy orientovaných až anarchisticky. Zastánci těchto postojů příliš nedůvěřují institucím, zdůrazňují spíše individuální postoje a akce. Ve svých požadavcích na cíle ochrany prostředí jsou individualisté přívrženci krajních řešení preferujících zájmy zejména živé - ale i neživé - přírody před různými typy "rozvoje". (Výrazná jsou nekompromisní stanoviska vůči těžbě nerostných surovin nebo rozvoji dálnic.)
Stoupenci těchto názorů zdůrazňují princip předběžné opatrnosti, obvykle poukazují na bezprostředně hrozící nebo již pokračující globální ekologickou krizi, jejíž katastrofální následky se již místně projevují a nebezpečí celosvětového kolapsu je blízké a naléhavé. Jsou obvykle spíše pesimisticky naladěni a soudí, že lidstvu příliš naděje nezbývá, pokud jej ze smrtelně nebezpečné letargie včas neprobudí nějaká vážná, doufejme však, že nikoliv fatální "katastrofa středního doletu" (I. Dejmal).
Technokratická řešení založená například na změně technologií, ekoefektivitě a podobně nejsou obvykle odmítána, avšak jsou považována spíše za méně důležitá až irelevantní. Klíčovým prvkem potřebné (i když zároveň málo pravděpodobné) nápravy je zásadní změna chování lidí jako jednotlivců a lidstva jako celku, opuštění konsumerismu, uvědomělá skromnost a ekologicky usměrněný životní styl. Demokracie, tak jak ji představují režimy vyspělých západních států, však není podle nich vhodným základem pro účinné řešení ekologického problému, protože je ovládána různými mocenskými skupinami, jako jsou například ekonomicky silné nadnárodní společnosti. Cílem představitelů tohoto směru však není, jak jim kritikové mnohdy podsouvají, uchopit ve společnosti moc a zavést jakýsi ekologický fašismus či leninismus. Ekologický imperativ nemá být klíčem k organizování společnosti, ale k řešení konkrétních situací, kde demokratická řešení udánlivě selhávají.
Názory zastánců individualistických postojů jsou mnohdy krajní a radikální a nikdo nepředpokládá, že se stanou společenským "hlavním proudem". Je však třeba vidět, že v průběhu posledních desetiletí se mnohé dříve extrémní názory ekologických aktivistů součástí hlavního proudu staly. To pak vede k tomu, že jsou formulovány názory ještě radikálnější a extrémnější.
Jak dokazují velmi reprezentativní průzkumy veřejného mínění, ekologické organizace, v jejichž řadách nejvíc představitelů těchto názorů nacházíme, mají ve společnosti značný respekt.
Upozorňování na ekologické problémy, "bití na poplach" je společensky důležitou funkcí představitelů této skupiny postojů. Přitom není kriticky důležité, aby byl od počátku splněn požadavek plné odborné zaručenosti podávaných upozornění, což je ostatně v souladu s principem předběžné opatrnosti. To je věcí dalšího zkoumání a prověřování, které by však pravděpodobně nikdy nenastalo, kdyby nebylo původního upozornění.
Jiným snad ještě důležitějším přínosem tohoto typu postojů je burcování ze sebeuspokojení, z nezodpovědných a arogantních postojů a libování si ve vlastním blahobytu bez ohledu na druhé.
TECHNOKRATICKO-ETATISTICKÉ PŘÍSTUPY
Tyto názory jsou obvykle opřeny o zaručené informace o životním prostředí - jejich ověřování je věnována velká pozornost - avšak uznávají i oprávněnost principu předběžné opatrnosti. Důležitým aspektem je velmi zdůrazněná snaha předcházet rizikům, snaha po co nejvyšší úrovni bezpečnosti všech hospodářských a společenských aktivit, v této souvislosti jde o bezpečnost ekologickou.
Role odborníků je klíčová: rozhodování v oblasti životního prostředí se má dít především na odborném základě. Demokracie, účast veřejnosti na rozhodování je důležitá, avšak je nutno mít na paměti možnost manipulace veřejného mínění a následné neobjektivnosti veřejných postojů. Nezaujatý, objektivní názor odborníků je rozhodně spolehlivějším vodítkem. Tak zvaná občanská společnost je významným činitelem, je ovšem třeba zajistit její institucionalizaci - jinak může padnout do pasti anarchismu.
Administrativní nástroje ochrany prostředí mají obecně přednost před ostatními, ekonomické, informační a jiné nástroje jsou více nebo méně vhodným doplňkem. Veškeré nástroje je nutno plně legitimizovat prostřednictvím zákonů a dbát na jejich důsledné naplňování systémem dobře fungujících institucí. Řešení na centrální úrovni jsou spolehlivější než decentralizované rozhodování, které může snadněji podlehnout vlivu místních nátlakových skupin (tj. jakýchkoliv skupin vymykajících se základní centrální kontrole). Mezinárodní struktury (organizace, úmluvy, konference) jsou důležitou součástí systému účinné ochrany prostředí.
Kladem těchto přístupů bývá otevřenost vůči dlouhodobé perspektivě, schopnost reagovat na skutečné problémy a hledat účinná a odvážná řešení, která zpočátku nemusí mít podporu veřejnosti. Nebezpečím je přílišné spoléhání na odborníky a jejich kolektivní anonymní rozhodování, a to i o věcech, kde mají legitimně rozhodovat jiné subjekty. Vyústěním může být tendence k sociálnímu inženýrství: ve "svatém nadšení" pro co nejdokonalejší ekologicky bezpečné fungování společnosti lze sklouznout do snahy co nejúplněji proorganizovat celou společnost včetně individuálních lidských životů.
Typickým příkladem etatistického postoje je podpora jaderné energetiky jako ekologicky čistého zdroje elektřiny, jehož důsledná kontrola ze strany státu zaručí jeho plnou bezpečnost.
KONZERVATIVNÍ POSTOJE
Konzervativní postoj je spojen s prosazováním co nejvolnějšího trhu, co nejmenšího přerozdělování, minimalizací úlohy státu a naopak poskytnutím co největšího prostoru pro rozhodnutí jednotlivců a jejich vlastní aktivity. Podle mínění mnoha se takové názory neslučují s účinnou politikou ochrany životního prostředí, o níž se naopak předpokládá, že je opřena o silné zásahy státu. Taková představa je však povrchní a nepřesná; konzervativní postoj může pro účinnou ochranu prostředí poskytnout pevný základ.
Východiskem konzervativního konceptu je přesvědčení, že základní úlohu ve společnosti má občan a jeho svobodné rozhodování. Zasazuje se o co nejširší prostor pro lidskou volbu a předpokládá pozitivní iniciativu jednotlivců. Zároveň ovšem spoléhá na plnou odpovědnost lidí za veškeré jejich činy. Na to navazuje důležitá role přirozených nebo spontánních společenství, rodiny, obce, církví, občanských sdružení nejrůznějších druhů a celého soukromého sektoru. Teprve pak přichází stát a jeho instituce, případně instituce mezinárodní.
Lidé spolu s pokračujícím společenským rozvojem, rostoucí zabezpečeností a prosperitou postupně přijímají postmateriální hodnoty. Mezi nimi hraje klíčovou úlohu ohled na životní prostředí a ostatní postoje, na nichž je moderní environmentalismus založen.
Vymezení úlohy státu naopak důsledně vychází především z principu subsidiarity, to znamená, že stát má dělat pouze to, co nemůže dělat nikdo jiný. Úloha státu je vymezena zákony a jinými právními normami, přijímanými demokratickým a transparentním způsobem. Neprůhledné rozhodování byrokratů, odborných komisí a jiných skupin je nepřijatelné.
Základem konzervativního postoje jsou ověřené znalosti, veřejností přijímané. Princip předběžné opatrnosti je zásadou spíše pomocnou, s níž je nutno pracovat obezřetně, aby se nestala falešným důvodem k přehnaným iracionálním akcím.
Nejdůležitějším rysem, silnou stránkou, ale zároveň jistou slabinou je základní úloha, přisouzená jednotlivci a jeho svobodné volbě. Výsledky konzervativní politiky jsou tedy značně závislé na postojích a hodnotách uznávaných širokou veřejností, což může oslabovat aktivity založené na schopnosti vidět dostatečně dopředu a v širokých souvislostech - to obvykle veřejným postojům nebývá vlastní. To by ovšem mělo být kompenzováno vůdčí, vizionářskou rolí významných osobností. Nicméně konzervativní politika může být poněkud ve vleku krátkozrakého, snadno manipulovatelného veřejného mínění.
Uvedené tři kategorie postojů vedou k rozdílnému hodnocení důležitosti ekologicky významných skutečností, ke stanovení různých priorit, konkrétních kvantifikovaných cílů.
Autor tohoto textu soudí, že nejplodnější a nejúčinnější je postoj konzervativní, který vychází ze střízlivého hodnocení, nepodléhá panice, ale vede k pevně stanoveným a důsledně dodržovaným postupům. Na jeho základě se lze vyhnout jak nebezpečí iracionálně založených a ve svých důsledcích velmi nákladných nebo potenciálně destruktivních akcí individualistů, tak snaze po pevné centrální moci, která na základě zdánlivě objektivní analýzy vždy "ví nejlíp". Celkově řečeno, konzervativní postoj dáván dobrý základ pro účinnou ochranu životního prostředí, přírodních zdrojů a přírody.
Prof. Bedřich Moldan
ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, Praha
(redakčně kráceno)
