Začátkem září se v jihoafrickém Johannesburgu uskutečnil mezinárodní summit o udržitelném rozvoji. Zúčastnila se jej i naše delegace vedená místopředsedou vlády České republiky PhDr. Petrem Marešem. Jejím členem byl i bývalý ředitel Správy chráněných krajinných oblastí ČR a místopředseda výboru pro...
| Začátkem září se v jihoafrickém Johannesburgu uskutečnil mezinárodní summit o udržitelném rozvoji. Zúčastnila se jej i naše delegace vedená místopředsedou vlády České republiky PhDr. Petrem Marešem.
Jejím členem byl i bývalý ředitel Správy chráněných krajinných oblastí ČR a místopředseda výboru pro regionální rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, člen Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR RNDr. Petr Pelc, kterého jsme se zeptali: Podle některých delegátů byl tento největší světový ekologický summit poslední takto velkou akcí. Bude tomu skutečně tak? Kromě vlastního obsahu toho summitu byla předmětem diskusí i skutečnost, zda masivní účast sama o sobě neznehodnocuje průběh projednávání. Myslím si, že tyto summity by mohly být trochu menší, protože účast 45 až 50 tisíc delegátů není nutná. Pakliže tam bylo přibližně 170 zemí a z každé země kdyby bylo zhruba i 100 delegátů, ať už podnikatelů, politiků, odborníků nebo neziskových organizací, tak je to docela dobrá reprezentace a šlo by o 17 tisíc osob. O čem delegáti summitu jednali? Summit navazoval na určitá jednání a závazky, které proběhly v Rio de Janeiro v roce 1992 a akcentoval nejenom ochranu životního prostředí, ale i model udržitelného rozvoje lidského společenství na zeměkouli jako celku. Šlo o dosažení udržitelného rozvoje na principu ekonomickém, sociálním a ochrany životního prostředí. Udržitelný rozvoj je ekonomický rozvoj s velmi vážným a zásadním ohledem na kvalitu životního prostředí, která je důležitá jak pro současníky, tak i pro ty, co přijdou po nás. Jde o to, aby se hledala a byla obecně akceptována taková forma rozvoje, která je založena především na rozvoji kvality a ne kvantity tak, jak jsme byli zvyklí za minulého režimu. Ono to ve skutečnosti není až tak o odbornosti, ale o politice. Projevily se na summitu rozdílné názory delegátů "bohatého" severu a "chudého" jihu? Summit upozornil na stále závažnější problém, který je bohužel ještě hlubší než v roce 1992. Jde o disproporci mezi pokrokem rozvojových a vyspělých zemí. To se prolínalo celou konferencí jako vážný problém, se kterým se už bude muset něco dělat. Už v roce 1992 bylo znáno, že jsou země, kterým roste hrubý domácí produkt, určitý blahobyt a přitom se jim daří udržet, případně snižovat zatížení životního prostředí. Můžete uvést příklad? Například některé země EU v posledních 10 letech prokázaly, že když jim naroste o tři procenta hrubý národní produkt (HDP) za rok, neznamená to, že o tři procenta znehodnotí přírodu a životní prostředí. Potom jsou země, které také ekonomicky rostou, ale přitom znehodnocují i více životní prostředí. Do této skupiny patří třeba Čína. A pak je tady bohužel celá skupina zemí, zejména afrických, které velikost HDP i svůj podíl na světovém obchodu snižují a přitom stále více znehodnocují své životní prostředí. A to je výrazný problém nejenom ve vztahu k nim, k jejich životnímu prostředí. Proto mají tyto celosvětové summity význam. Co se dá s tímto problémem dělat? Je to o podílu na spravování země jako celku. Každý stát má trošku jiný problém. Setkal jsem se třeba s delegáty z Indonésie, která bývá obviňována, že kácí ročně velké rozlohy pralesa. Mimochodem na celé zeměkouli ročně mizí tropický deštný prales o velikosti České republiky a Rakouska dohromady. Dramatický je na tom zejména fakt, že tropické deštné pralesy jsou jakýmsi generátorem vzniku klimatu na zeměkouli. Je to taková obrovská chladnička, technicky nenahraditelná. A Indonésané říkají, že jsou za těžbu kritizováni, ale například Velká Británie v průběhu své historie vykácela veškeré lesy, zbylo jich tam asi sedm procent. Navíc se mu ani les nedá říkat. A Indonésie má ještě asi 50 procent svého území pokryto lesy. Samozřejmě cítí, že má určitou zodpovědnost, je snad i připravena se podílet na službách pro svět, ale v případě, když jí někdo zaplatí zhruba v takové výši, kolik by dostala za pokácené lesy. Hodně byly kritizovány zejména Spojené státy... Jeden bod summitu byla změna vzorců spotřeby a výroby. Samozřejmě to je závažná věc, protože USA a celá Evropa jsou založeny na určitých vzorcích konzumního způsobu přístupu k životu a zejména Spojené státy zanechávají, i vzhledem k svému rozvoji a způsobu života, nejzávažnější ekologickou stopu na celé planetě. Kdyby všichni na celém světě chtěli žít takovým způsobem jako Spojené státy, tak to planeta neunese. Čili je to o hledání a sbližování základních hodnot, které nás spojují. Spojené státy jsou oprávněně kritizovány za to, že z hlediska globálního rozvoje dělají potíže, jejich negativní stopa je největší. Nicméně na druhou stranu ke všem závazkům z konferencí přistupují velmi opatrně. Vidí, že závazky musí naplňovat a velmi často se musí zásadně podílet i na financování těch zemí, které se často snadno hlásí k závazkům, ale už hůře je naplňují. Proto je opatrnost u nich zcela na místě. Spíše bych tomu říkal rezervovaná zodpovědnost. Je ekologie šlehačkou na dortu, kterou si můžeme dovolit, až na to budeme mít? Všechny problémy, ať už jsou ve Spojených státech, Evropě nebo v různých zemích, jsou spojeny s tím, že ochrana prostředí, které nás obklopuje a které je důležité pro budoucí život, se musí integrovat s ekonomickým rozvojem. Nelze vytvářet nepřekonatelné bariéry mezi ekonomickým rozvojem a ochranou životního prostředí, ani tvrdit, že se životním prostředím začneme zabývat až na to budeme mít. To jsou překonané pohledy, které se i u nás objevovaly za komunismu a v 90. letech je s oblibou zdůrazňoval i Václav Klaus. Praktické výstupy z Ria byly hubené i proto, že nebyly dostatečně kryty ekonomickými instrumenty a zájmy. Které dokumenty a závěry summit přijal? Dva základní. Šlo o politický dokument a prováděcí plán, který má asi 50 stránek a v nich asi 150 bodů závazků. Například brazilský prezident přišel s tím, že u nich vytvořili z tropických deštných pralesů národní rezervaci velikosti Belgie. Země se také zavázaly, že vytvoří takové ekonomické a další mechanismy, aby do roku 2015 zbyla pouze polovina lidí, kteří žijí v extrémní chudobě, nemají přístup k pitné vodě, k energii. Lidí, kteří jsou takto postižení, je dnes přes miliardu. Mechanismy jak toho dosáhnout jsou složité a jedna z cest je vytvořit určitý finanční fond, na který se budou podílet vyspělé země alespoň 0,7 procenta ročního HDP. Půjde o programy, které mají pomoci rozvojovým zemím hledat udržitelné formy rozvoje. S čím přišla česká delegace? Chceme vstoupit do Evropské unie a EU měla na summitu poměrně významné postavení. Ne všechno se jí bohužel podařilo prosadit. Chtěla například kvantifikovat závazky z hlediska rozvoje používání obnovitelných zdrojů energie, což je velmi důležitá věc. To se jí nepodařilo. Takže Česká republika v rámci zemí EU měla nepatrně vyšší význam pro celková projednávání než by odpovídalo její ekonomické a politické síle. Mohl byste shrnout hlavní přínosy summitu? Všichni si začínají uvědomovat, že chránit životní prostředí nelze pomocí technických opatření na konci technologických výrob tzn. Metodou " na konci kohoutku". To důvěrně známe. Po komunismu u nás zbyly velké ekologické zátěže a tak jsme byli nuceni pro omezení rizik z prodlevy a za velké peníze dělat například filtry u energetických komínů. V mnoha rozvinutých zemích tak postupovali také. Jde však o to, aby při všem konání byly zohledňovány dopady na životní prostředí. Rozvojové země si také stěžovaly, a obávám se, že velmi oprávněně, na ochranářskou politiku vyspělých zemí z hlediska zemědělské produkce. Umístit produkty zemědělců z rozvojových zemí v těch vyspělých téměř nejde. Obrovské dotační toky peněz v EU, a do určité míry ve Spojených státech, i další bariéry, znemožňují přístup farmářům i firmám z rozvojových zemí. Některé vyspělé státy se proto zavázaly, že pro definované nejchudší země, celní a další bariéry sníží. Je potřeba, aby vyspělé země nepomáhaly pouze výstavbou nových přehrad a továren jak tomu bylo dosud, ale především investicemi do vzdělání a informovanosti obyvatel. To je nejcennější investice. Veškeré dotační programy rozvojovým zemích musí být neskonale efektivnější, jasně adresné a obsahovat v sobě přínos pro udržitelný rozvoj, jinak to jsou vyhozené peníze, které prakticky nikomu nepomáhají. Z konkrétních závazků dále jmenujme alespoň záměr vytvoření globálního fondu pro podporu udržitelného rozvoje, rehabilitaci rybích mořských populací decimovaných neúnosným lovením, zdůraznění Kjótského protokolu o snížení produkce skleníkových plynů (mimochodem na summitu se k závazku přihlásily důležité země jako Rusko, Čína a Kanada), opatření k zastavení ochuzování druhové rozmanitosti, atd) a snížení množství nejchudších lidí, kteří ani nemají přístup k pitné vodě , na polovinu do roku 2010. Pro nás vznikl jeden konkrétní úkol -zpracovat naši národní strategii udržitelného rozvoje v kontextu závěrů tohoto summitu a evropského prostoru, která nám stále v přijatelné podobě chybí. Zároveň se zdá, že bude velmi vhodné vytvořit nový mezioborový orgán, který ji bude uvádět v život, protože to prostě není téma pouze pro Ministerstvo životního prostředí, jak se někdy mylně interpretuje. Karel Žítek |
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Bourame staré stavby v centru měst. Pojďme bourat obchodní centra,ať se zase vrátí život a obchody do měst, a rozjede se rozvoj měst a vesnic ,,přirozenou" cestou.