Současné pohřební praktiky jsou z hlediska vztahu k životnímu prostředí problematické. Při kremaci se používají fosilní paliva (zemní plyn) a uvolňuje se oxid uhličitý do atmosféry. Konvenční pohřbívání spotřebovává cennou městskou půdu a ke změně klimatu přispívá i prostřednictvím výroby a přepravy rakví a náhrobků, které jsou náročné na zdroje. Jak píše list The Guardian, Karina Spadeová ve své absolventské práci v roce 2013 zkoumala metody kompostování zvířat. Později založila společnost Recompose, aby se věnovala výzkumu metody lidského kompostování. Zjistila, že pokud je tělo umístěno do nádoby s přírodními materiály, jako je sláma a dřevní štěpka, mikrobiální proces, který přeměňuje tělo na půdu, se může urychlit. Kompostování člověka v současnosti trvá 8 až 12 týdnů a odhaduje se, že spotřebuje jen jednu osminu energie potřebné pro kremaci. Celkový dopad konvenčního pohřbívání a kremace na životní prostředí je přibližně stejný. Firma Recompose uvádí, že lidské kompostování je nyní legální ve 12 státech USA. První zemí na světě, která ho legalizovala, byl Washington. Následovaly: Colorado, Oregon, Vermont, California, kde ale návrh zákona vstoupí v platnost až v lednu 2027, New York, Nevada, Arizona, Maryland, Delaware, Minessota a Maine.
V Německu je tarramace označována jako „opětovné pohřbení“, a je možná na hřbitovech ve Šlesvicku-Holštýnsku, Meklenbursku-Předním Pomořansku a Hamburku. Projekt se nazývá Meine Erde. Jak ukazuje forenzní studie Ústavu soudního lékařství na univerzitě v Lipsku, během 40 dnů je dokončena transformace ostatků na půdní substrát. Lidské ostatky se tak stávají přirozenou součástí koloběhu.
„Terramace je nový způsob pohřbívání. Jedná se o jednu z nových alternativ kremace určenou těm, kteří se snaží minimalizovat svou stopu na životním prostředí, a to i tu úplně poslední,“ vysvětluje podstatu lidského kompostování Adam Vokáč. Pracuje jako hrobník na Ďáblickém hřbitově a dlouhodobě se zajímá o tzv. zelené pohřbívání. „Tělo uloží jen v bavlněném rouchu do nádoby, která vypadá jako velká kolíbka. Obklopí ho směsí štěpky, vojtěšky a slámy, poté nádobu uzavřou a nechají probíhat přirozený rozklad. Ten podpoří tím, že procesu přidávají kyslík, s nádobou lehce manipulují, aby docházelo k promíchávání směsi, také hlídají teplotu a vlhkost vzduchu,“ přibližuje Vokáč proces terramace. Dále popisuje, že když přibližně po 30-40 dnech tepelná aktivita ustane, jde o známku toho, že rozklad je u konce. V takový moment ještě pracovníci terramatoria vyjmou kosti, které rozemelou stejně jako po kremaci, a přimíchají je k vzniklé směsi, která již nápadně připomíná zeminu, jak ji známe z kompostování.
„Jedinečnost terramace spočívá v tom, že k redukci těla nevyužívá žádné významné přidané množství energie, jen podpoří jeho přirozený rozklad tím, že mu umožní co možná nejlepší podmínky,“ rozebírá přínosy kompostování ostatků Adam Vokáč. Díky tomu má podle něj terramace přibližně osminovou spotřebu energie co kremace a podobný poměr lze vztáhnout i na uhlíkovou stopu těchto procesů. „Další výhodou v porovnání s kremací je povaha ostatků, kdy jsou ostatky z terramace ve formě zeminy bohaté na živiny ideálním způsobem, jak se můžeme vrátit ke koloběhu a reálně prospět rostlinám, ke kterým nás takto uloží,“ zmiňuje Vokáč. To se podle něj bohužel o popelu z kremace říci nedá, ten je velice zásaditý a slaný a ve své neupravené podobě je vegetaci spíše přítěží. „Oproti pohřbu do země je výhoda, že pokud stejně jako v USA přistoupíme k ostatkům z terramace jako k těm z kremace, budeme moci naše blízké uložit třeba ke stromu na zahradě, což v případě celého těla jen tak nelze,“ dodává. V České republice se v současné době terramace neprovádí. „Tato metoda pohřbení je tak nová, že je zatím dostupná jen v několika málo státech USA, nově funguje také v sousedním Německu. Vyžaduje nepochybně změnu zákona, protože ten v tuto chvíli uznává jako způsob pohřbení jen uložení celého těla do země či kremaci,“ přibližuje Vokáč právní rámec. Jak dále upozorňuje, aby tu k takové změně došlo, musí nejprve zákonodárci cítit, že je tu po takovém způsobu pohřbení poptávka. V první řadě je podle něj tedy třeba šířit o terramaci osvětu, dávat najevo svůj zájem o ni, a to třeba i tím, že se na ni budeme ptát provozovatelů pohřebních služeb. Ti by měli mít nejvyšší zájem o to, aby dokázali vyhovět přáním svých zákazníků a sami tak lobbovat za změnu legislativy tímto směrem.
Pohřebnictví se stalo velkým byznysem. Náhrobní materiály a předměty spojené s pohřbíváním se ve velkém množství dováží z Číny, roste uhlíková stopa, hromadí se odpad. „Nejlepší odpad je takový, který nevzniká, a to lze říci i o tom hřbitovním. Je pochopitelné, že chceme našim blízkým přinést na hrob svíčku, květinu či nějakou jinou pozornost na důkaz, že na ně stále myslíme,“ konstatuje ďáblický hrobník. Jak ale poznamenává, mohli bychom se pozastavit nad tím, zda je materiální dar opravdu potřeba. Jako propagátor ekologického pohřbívání by si přál, aby bylo v co největší možné míře dostupné. Chtěl by, aby každý pohřeb mohl být jedinečný a osobitý a nesvazoval nás v těchto otázkách zákon ani omezená nabídka pohřebních a hřbitovních služeb. Adam Vokáč za tímto účelem inicializoval založení neziskové organizace Poslední stopa.
Soudobá právní úprava totiž nedává lidem v otázkách pohřbívání přílišnou svobodu. Legislativa například ukládá pohřby pouze v rakvi, a to do hloubky minimálně 1,5 metru. V této hloubce však dochází k omezení přístupu vzduchu a ke zpomalení procesu rozkladu. „Konkrétně jsme pojmenovali čtyři konkrétní změny, které nám připadají proveditelné v dohledné době. Týkají se praxe, která se setkala se zájmem v západních zemích a již tam bez problému funguje: pohřbívání bez rakve – pouze v plátnu, pohřbívání do 1 m hloubky, legalizace aquamace a terramace,“ vyjmenovává zakladatel spolku. Hnutí za zelené pohřbívání podle něj klade mimo jiné důraz na návrat pohřebního rituálu do rukou rodiny a blízkých, zpomalení celého procesu truchlení s dostatkem prostoru pro prožití a přijetí této velké životní změny.
Zatím prvním místem v České republice, kde je možné ukládat celá těla v rámci přírodního pohřebiště, je Luční hřbitov v areálu Ďáblického hřbitova. „Od běžné části hřbitova se liší tím, že namísto kamenných náhrobků zde roste na hrobových místech luční kvítí a jména zemřelých nesou jen drobné dřevěné cedulky lemující jednotlivé luční pásy. Zároveň zde ukládáme zemřelé jen v snadno rozložitelných rakvích a textiliích a s ohledem na životní prostředí přistupujeme i k údržbě tohoto místa,“ objasňuje Adam Vokáč a doplňuje, že Luční hřbitov byl otevřen loni v září a zatím tu proběhly tři pohřby.
Hana Tomášková*
Foto: Adam Vokáč
