KOVOVÝ ŠROT NA NAŠEM TRHU Mezi nejstarší odvětví recyklace a nakládání s druhotnými surovinami patří výkup a nové zpracování kovového šrotu. S výrobním ředitelem pražského Kovošrotu, a. s., Ing. Ondřejem Sýkorou jsme hovořili o problémech legislativního charakteru i provozních záležitostech. [*]...
KOVOVÝ ŠROT NA NAŠEM TRHU
Mezi nejstarší odvětví recyklace a nakládání s druhotnými surovinami patří výkup a nové zpracování kovového šrotu. S výrobním ředitelem pražského Kovošrotu, a. s., Ing. Ondřejem Sýkorou jsme hovořili o problémech legislativního charakteru i provozních záležitostech.
[*] Jak se díváte na to, že není oficiálně používán pojem druhotná surovina?
Při přípravě všech dosavadních zákonů o odpadech i novelizacích jsme vždy vznášeli požadavek, aby byl kovový odpad zařazen jako druhotná surovina. Bohužel ani v poslední novele, ani v připravovaném zákoně o odpadech, který má být předložen v průběhu roku Parlamentu ČR, opět kovový šrot jako druhotná surovina uveden není. Dostalo se nám zdůvodnění, že Evropská unie tento termín také nepoužívá.
Kovový šrot by však měl být podle našeho názoru rozhodně veden jako druhotná surovina. Kovových odpadů, které jsou nebezpečné nebo odpovídají kategorii nebezpečnosti, je ve vztahu k celkovému množství tak mizivé množství, že by se to dalo určitě ošetřit jinak. Jde o nebezpečný odpad na bázi kovů, jako jsou tlakové nádoby, radioaktivní šrot, lednice či autovraky.
Proto nevidím sebemenší důvod, proč by nemohl být kovový šrot od počátku nahlížen jako druhotná surovina. Některé druhy šrotu, jako například druh 12 (ocelový šrot v rozměrech 500 x 500 x 1500 mm), není třeba vůbec zpracovávat. Nakoupíme ho jako odpad, přeložíme do jiné dodávky a pošleme dál do hutí již jako druhotnou surovinu. Ale i odpad vyžadující úpravu zpracujeme do formy, která je schopná vsázky do dalších technologických procesů, jako jsou hutě, kuplovny a slévárny. Co je pro ně materiál, který jim dodáváme? Druhotná surovina!
[*] Jaká je situace na trhu se šrotem?
V roce 1989 operovalo v republice 7-8 podniků - Kovošrotů. Ty se jednak zprivatizovaly, jednak vznikly stovky nových firem, zabývajících se nakládáním s kovovým šrotem. V dobách největšího boomu se v republice zpracovávalo až 5 mil. tun šrotu, to znamená vykoupilo, zpracovalo, upravilo a dodalo do hutí u nás i v zahraničí. Dnes se u nás zpracuje kolem 2-2,5 mil. tun šrotu. Asi 1 mil. tun je vyvezeno do zahraničí, takže celkem se u nás točí kolem 3 mil tun kovového šrotu za rok.
[*] Co je zdrojem šrotu?
Musíme rozlišit tři kategorie: výrobní, zpracovatelský a amortizační. Výrobní odpad vzniká přímo v hutích, ve slévárnách, kuplovnách atd. Ten se v současné době na trhu už prakticky vůbec nevyskytuje - zůstává u zdrojů. Má totiž určitou a zajištěnou kvalitu, proto by jeho producenti byli sami proti sobě, kdyby se ho zbavovali a nevyužili ho. Dříve však byla povinnost ho odevzdávat, takže tento výrobní odpad procházel přes Kovošroty.
Druhou kategorií je zpracovatelský odpad - odpady z lisoven (různé výseky apod.) nebo zmetky. Tento odpad by mohl být pro nás velkým zdrojem šrotu, ale průmysl je ve špatném stavu, proto je této kategorie méně. Vliv má i lepší zpracování, úspory a nové technologie, díky nimž vzniká při lisování či stříhání méně odpadu.
A třetí kategorií je odpad amortizační. Ten zahrnuje všechno: demolice, vyřazené výrobní prostředky, šrot z městského odpadu a podobně.
[*] Dá se v celkovém množství kvantifikovat šrot z komunálního odpadu?
Jeho podíl je poměrně velký. V současné době vykupujeme od soukromníků kolem 10 % ze zpracovávaného množství. To jsou ti, kteří nám přivezou šrot na vozíku až před bránu, případně podíly ze "železných nedělí" v obcích.
[*] Jaký je stav ve vývozech a dovozech šrotu?
Do roku 1996 platila licence na dovoz i vývoz šrotu. Na dovoz dále uděluje souhlas Ministerstvo životního prostředí jako na odpad. V roce 1996 však byla Ministerstvem průmyslu a obchodu zrušena licence na vývoz železného šrotu. Tím se stalo, že vývoz je dnes neřízený. Ročně se od nás z republiky vyveze 800 000 - 1 000 000 tun kovů.
Takzvaný kovový fond, který představuje celkový objem kovů stále znovu recyklovaných v rámci republiky, se obmění v průběhu 15-20 let. Neřízené vývozy ho značně snižují.
Tato situace má značný dopad i ekologický: vyváží-li se kovy z republiky, musí se jejich množství, které je u nás v oběhu, někde doplňovat. Je třeba nakoupit surovinu (rudy, koks), vynaložit značné množství energie.
Všechny ostatní státy v Evropě si svůj základní kovový fond hlídají, protože vědí, že je nutné ho udržovat na stálé výši. Jen u nás se kovový fond stále snižuje. Platí to pro železné i barevné kovy.
Po zrušení licence se na trhu objevilo mnoho firem vykupujících šrot a některé byly opravdu velmi podivné - jen šrot vykoupily a hned ho vyvezly. Chtěly navázat obchodní kontakty i s námi, ale o takovou spolupráci ani nemáme zájem. Spolupracujeme s našimi odběrateli dlouhodobě, i 20-25 let, a více než 80 % naší produkce realizujeme na území České republiky.
[*] Organizujete vlastní sběr?
Máme kolem sebe prstenec středních firem, které zabezpečují 60-70 % měsíčního objemu dodávek, jak upraveného, tak neupraveného šrotu. Střední firmy mají kolem sebe další prstenec malých "sběračů" a ti jsou schopni pokrýt obrovský prostor a dostat šrot na sběrná místa.
Také dnes kapitálově řídíme dříve samostatné Sběrné suroviny. Podobná situace je i u ostatních Kovošrotů v republice. Postupně se celé území "rozděluje" do několika regionů, které zabezpečují určité firmy. U bývalých Sběrných surovin bylo velmi špatné technické zabezpečení a proto byly na některých místech překonány novými subjekty, které vstoupily na trh po roce 1990.
Nyní máme zpracovatelské agregáty v Českých Budějovicích, Mladé Boleslavi a Praze. V sesterském Kovošrotu Kladno je hlavně nevyužitá linka na autovraky.
[*] V čem vidíte hlavní problém autovraků?
Je to podle mého názoru hlavně otázka nedůslednosti státních orgánů. Máte-li staré auto a potřebujete se ho zbavit, máte povinnost zajít se značkou a technickým průkazem na policii. Pak zavoláte Kovošrot a my pro auto zadarmo zajedeme, odvezeme ho, zlikvidujeme a dáme vám doklad o jeho ekologické likvidaci.
Jenže když se starým vozem zajedete na velké autovrakoviště, dostanete od provozovatele peníze. Není to moc, ale stačí to, aby lidé raději odváželi auta tam. Tyto firmy vám ale nemohou vystavit doklad o ekologické likvidaci, protože na to nemají povolení. Jejich prostory často nejsou vůbec zabezpečeny z hlediska úniků znečištění do přírody. Nemají například zpevněné, drenážované plochy, jaké máme na našem šrotišti my.
Jelikož tyto firmy oficiálně nevykupují odpad, ale stará auta, nepotřebují povolení k nakládání s odpady a nemusejí dodržovat většinu požadavků legislativy, která se k odpadům vztahuje. Auto rozeberou na součástky (a většina olejů unikne do životního prostředí) a co je neprodejné, prodají nám jako šrot.
Nepovažujeme tuto praxi za vhodnou vzhledem k ochraně životního prostředí a přitom by stačilo tak málo - aby odpovědný úřad vyžadoval od posledního majitele doklad o ekologické likvidaci.
[*] Podobný problém je i s ledničkami.
Zneškodňování ledniček - to je záležitost, která se táhne už léta. Na rozdíl od odhadů myslím, že starých ledniček, které mají v v sobě freon, zase není tak mnoho. Když ho odsajeme, zbude jenom šrot, který už není nebezpečným odpadem.
Na druhé straně firem, které jsou schopny správným způsobem odsát freon z ledniček, je v republice dost. Spíš vidím problém v organizaci. Proto se v současnosti chystáme spolupracovat s jednou z nich a vytvořit systém, který by pomohl obcím. Zatím musejí za likvidaci ledniček platit. My bychom chtěli tuto praxi rozhodně změnit.
JARMILA ŠŤASTNÁ
FOTO ARCHÍV
