Objem průměrně vyprodukovaného odpadu v Česku na obyvatele za rok narostl z 344 kg na 499 kg. Přestože míra recyklace i podíl energetického využití odpadů narostly (recyklace z 88 kg na 110 kg, energetické využití z 56 na 76 kg), na skládkách skončilo o 64 kg odpadu více než u posledního žebříčku, a to až 231 kg.
Turecko se v žebříčku opět umístilo jako země s nejhoršími environmentálními dopady nakládání s odpady. V době vydaní prvního žebříčku v roce 2019 se ještě v zemi vůbec nerecyklovalo. Dnes se podle oficiálních údajů recykluje 47 kg na obyvatele. Navzdory těmto postupným zlepšením však nelze ignorovat obrovské množství odpadu, které se likviduje nezákonně a dosahuje až objemu 176 kg na obyvatele.
Velký recyklační mýtus
Mnohé země se rády chlubí progresivním odpadovým hospodářstvím a vysokou mírou recyklace. Švédsko, Jižní Korea a Německo jsou mezi nimi a Německo je často označováno jako globální recyklační šampion. Vysoká míra recyklace plastového odpadu však může být zavádějící. Toto číslo představuje objem vytříděného odpadu, který přichází do recyklačních center. To však představuje jen začátek zdlouhavého procesu, na jehož konci se znovu použije jen část odpadu a zbytek se spálí nebo vyveze do zahraničí.
I ti největší recyklační hráči, jakým je i Německo, nedokáží recyklovat více než 47 % svého plastového odpadu. Ekologičtí aktivisté, jako například Přátelé země Německo, dokonce odhadují, že opětovně se využívá méně než 16 % vytříděného odpadu určeného k recyklaci. Zbytek se zhodnocuje energeticky.
Největší problém způsobují směsi recyklovatelných materiálů, jako například nádoba na jogurt s kartonovým pouzdrem a hliníkovým víkem. Pokud se tyto před příchodem do recyklačního závodu neoddělí, je vysoká pravděpodobnost, že ačkoli budou evidovány jako „recyklované“, ve skutečnosti se spálí. Velmi obtížně se recyklují i drobné a tenké materiály, jako některé obaly z potravin. Jejich opětovné zpracování vyžaduje sofistikované technologie, ty však často nejsou dostupné, nebo se nacházejí ve vzdálenosti. Tyto náklady se následně přetavují do vyšších cen druhotných materiálů, což z nich činí málo atraktivní komoditu na trhu. Zvláštní důvody souvisejí s kvalitou. Vlastnosti plastových materiálů totiž recyklováním postupně degradují, proto je jejich recyklační cyklus omezen.*
• Žádná jiná země se v odpadu netopí tolik, jako Spojené státy Americké. Průměrný občan USA vyprodukuje 811 kg odpadu ročně (o dva kilogramy odpadu více než v roce 2019) a přibližně polovina z toho končí na skládce. Spalováním se zneškodní jen 95 kg.
• Kolumbie produkuje nejméně komunálního odpadu. V průměru 243 kg na obyvatele ročně.
• Chile recykluje pouze dvě kila odpadu na obyvatele. Žádná jiná země nerecykluje méně. Až 417 kg odpadu na obyvatele končí na skládce.
• Odpadové hospodářství na Islandu si od posledního indexu pohoršilo nejvíce. Produkce odpadu se tam od roku 2019 zvýšila o 7 % a recykluje se o 68 % méně odpadu. Tento pokles je však ve velké míře i důsledkem změn v souvislosti s vykazováním. Nároky na evidování jsou totiž v zemi mnohem přísnější než dříve.
• Jen 17 z 38 zemí OECD zneškodňuje více odpadu energetickým využitím než skládkováním. Jsou to Rakousko, Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Irsko, Japonsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Slovinsko, Jižní Korea, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království.
• Švýcarsko je jedinou zemí, která neposílá žádný odpad na skládku. Švýcaři vyprodukují 706 kg odpadu na obyvatele, z toho 333 kg spalují a 210 kg recyklují.
• Přestože Dánsko průměrně produkuje až 845 kg odpadu na obyvatele, zachraňuje jej, že téměř veškerý odpad recykluje nebo energeticky využije. Skládkuje pouze 7 kg odpadu na obyvatele.
• Nejméně odpadu vytvořily Kolumbie a Kostarika (nové členské státy OECD), Japonsko, Polsko a Mexiko.-zr, red-
