V posledních desetiletích se velmi zvýšila intenzita procesu degradace zemědělské půdy. To se promítá i do dalších oblastí, jako je ochrana vod, změny klimatu, ochrana přírody a její biologické rozmanitosti či bezpečnosti potravin a lidského zdraví. V zemědělsky intenzivně obhospodařovaných půdách je dnes sledováno s velkým znepokojením výrazné snižování obsahu organické hmoty. Bohužel intenzita konvenčního zemědělství nejen není schopna zachovat stávající obsah organické hmoty v půdě, ale dokonce spíše napomáhá k jeho snižování.
Problémem je vedle způsobu hnojení založeného silně na minerálních hnojivech rovněž nerespektování klasických ověřených osevních postupů.
Současně se intenzivně diskutuje o nutnosti separace biologicky rozložitelných odpadů a jejich následném zpracování technologií kompostování nebo anaerobní digescí. Zpracování formou anaerobní digesce stojí při zpracování bioodpadů poněkud mimo, a svoje uplatnění nachází například při zpracování některých potravinářských bioodpadů apod. Kompostování vedle toho představuje tradiční a ve své podstatě jednoduchou technologii, která efektivně uzavírá koloběh živin a uhlíku z obnovitelných zdrojů.
Mezi vstupní suroviny pro výrobu kompostů lze používat neznečištěné biologicky rozložitelné odpady. Mezi klasické bioodpady patří komunální bioodpady charakteru odpadu z parků a zahrad, bioodpady separované z domácností, restaurací, jídelen, ze zemědělské či lesnické činnosti a rovněž např. kaly z ČOV atd. U některých druhů bioodpadů s možným obsahem vedlejších živočišných produktů, je třeba navíc provádět hygienizaci, která proces kompostování dále prodražuje.
Konečným produktem pak je výrobek – kompost – organické hnojivo. Pokud je kompost vyroben kvalitně a s dostatečnou péčí, představuje hnojivo s částečně humifikovanými organickými látkami s poměrem C : N blízkým půdnímu prostředí. Jedná se pak o hnojivo, které díky obsahu dalších prvků, zejména pak dusík (N), fosfor (P), draslík (K), vápník (Ca) a hořčík (Mg) je s to, do určité míry, nahradit minerální hnojiva.
Kompost je směs stabilizovaných organických látek, které prošly řízenými biologickými přeměnami a které jsou zabezpečovány převážně aerobními mikroorganismy.
Pozitivem procesu kompostování je rovněž to, že v jeho průběhu dochází k hygienizaci kompostovaného materiálu. Pokud během procesu dojde k nárůstu teplot nad úroveň 65°C po dobu alespoň 5 dnů, dochází k výraznému potlačení patogenních organismů a zničení případných semen plevelů. To je způsobeno rovněž přítomností biologicky aktivních látek, mikrobních metabolitů, například i antibiotik vznikajících ve zrajícím kompostu při intenzivní mikrobiální činnosti.
Kvalita procesu a výsledného produktu pak závisí na dodržení technologické kázně. To nejdůležitější při výrobě kompostu je čistota vstupních surovin, zejména obsah nežádoucích příměsí, jako jsou plasty, sklo apod. Tyto je třeba při procesu kompostování důsledně odstraňovat, protože pouze živinově bohatý a na pohled čistý kompost si může najít své odběratele. Z pohledu výsledné kvality kompostu pak platí, že vyzrálejší kompost uvolňuje živiny postupněji než kompost méně zralý a tedy méně stabilní. V zemědělské praxi však i méně vyzrálé komposty mají své uplatnění, v některých odvětvích zemědělství se tzv. rychlé živiny rovněž dobře uplatňují.
Základní parametry kompostů jsou v české legislativě hodnoceny podle zákona č. 156/1998 Sb. o hnojivech a jeho prováděcí vyhláškou č. 474/2000 Sb. o stanovení požadavků na hnojiva, pro uvedení kompostů splňující kvalitu pro jeho uvádění do oběhu.
Druhou možností je postup dle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a jeho prováděcí vyhlášky 341/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s biologicky rozložitelnými odpady.
Kompost se však stává výrobkem v případě jeho registrace dle zákona o hnojivech a jako takový ho lze uvádět do oběhu, tj. může být uplatněn přímo jako organické hnojivo na zemědělské půdy.
Vedle toho se roky diskutuje téma certifikace kompostů. Zatím se však zdá, že o to není ze strany kompostářů velký zájem a problematika by měla být pravděpodobně dále diskutována jak mezi samotnými provozovateli kompostáren, tak mezi oběma rezorty, jak zemědělstvím, tak životním prostředím, kde právě dochází ke změně legislativy na poli odpadového hospodářství. Jedině pak to bude mít jak pro provozovatele kompostáren, pro státní dohled nad kvalitou hnojiv a koneckonců i pro zemědělskou veřejnost smysl.
Mezi pozitiva aplikace kompostů na zemědělské půdy patří zejména:
zlepšení chemických a fyzikálních vlastnosti půdy, zejména vodního a vzdušného režimu půd,
umožňuje lepší průsak srážek do půdy,
zvýšení biologické aktivity půdy, a to jak přímo, tak stimulací růstu rostlin a rovněž napomáhá zajištění rovnoměrné produkce plodin během teplotních a srážkových extrémů,
látky obsažené v kompostu byly z velké části původně rostlinami, takže obsahují důležité prvky v optimálním vzájemném poměru,
živiny dodávané aplikací kompostu jsou využívány rovnoměrně a jsou déle dostupné pro pěstované plodiny,
oživení půdy následně umožňuje biologické odbourávání (rozklad) používaných pesticidů,
přísun organických látek a energie v kompostu postupně napomáhá rozrušování zhutněné podorniční vrstvy z nesprávného hospodaření,
dochází k omezení deformací kořenové soustavy, kořeny následně prorůstají do větší hloubky a plodiny jsou lépe schopny v suchých periodách hospodařit i s hlouběji vsáklou vodou.
V každé „kompostářsky“ rozvinuté zemi v Evropě má uplatnění kompostu svá specifika, ale faktem zůstává, že největší prostor pro využití kompostů představuje zemědělská půda. Velká část obchodních aktivit producentů kompostu by tedy měla logicky směřovat k zemědělské veřejnosti.
Tržní hodnota kompostu je obvykle odvozována od ceny živin v minerálních hnojivech. To je však pouze část, která nedokáže hodnotu kompostu postihnout. Jeho pozitivní vliv na půdu a rozvoj půdního života, který následně napomáhá samotné půdní úrodnosti, zůstává nedoceněn. Důsledkem pak je, že má kompost relativně nízkou tržní hodnotu.
Dnes jsou si již pravděpodobně všechny zúčastněné strany, jak zemědělci, tak kompostáři, vědomi důležitosti dodávání organické hmoty zpět do půdy. Otázkou tedy zůstává, proč se tomu tak ve větší míře neděje? Stále dokola se zmiňují problémy jako množství a dostupnost kompostu, jejich cena, kvalita či to, že o komposty není ze strany potenciálních odběratelů, zejména pak zemědělců, zájem.
Důvodů bude pravděpodobně více, ale mezi několik základních patří:
jednodušší aplikace minerálních hnojiv,
hospodaření na pronajaté půdě – cca tři čtvrtiny zemědělské půdy jsou pronajaty a zemědělec tedy hospodaří na „cizí“ půdě a nemá tendenci se o tuto půdu starat jako o vlastní, mnohdy ani neví, na jak dlouho bude jeho nájemní vztah trvat a chybí tedy dlouhodobá perspektiva. Vše mnohdy vyústí ve snahu splnit základní požadavky k tomu, aby splnil požadavky k obdržení dotací a maximalizaci profitu v horizontu nájemní smlouvy,
samotnými vlastníky polí, ale i státními orgány je vyvíjen malý tlak na to, aby zemědělci pečovali o úrodnost půdy,
kompost zlepšuje půdu pomaleji, byť dlouhodobě,
nedůvěra v produkt vyrobený z „odpadů“ se časem již posunula spíše v jistou pohodlnost. V dnešní době již existuje řada zemědělců, kteří sami kompostárnu provozují a mají tedy povědomí, jak o tom, z čeho se vyrábí, tak co kompost následně z půdou dokáže. Jsou si tedy vědomi a cení si i dalších externalit, které aplikace kompostu přináší, ať už je to schopnost zadržet vodu v období sucha i dešťů, umožnění zasakování vody do hlubších vrstev půdy, omezení eroze půdy apod.
Dalším důvodem může být stále ještě nedostatečné povědomí o prospěšnosti kompostů pro půdu a její kvalitu.
V roce 2000 byly na využívání kompostu poskytovány dotace ze státního rozpočtu. To bylo příčinou velkého zvýšení odbytu kompostů a zároveň došlo k podpoře obnovy činnosti řady skomírajících kompostáren. Bohužel však došlo ke zneužívání poskytovaných dotací, a tak byla tato forma podpory nejen kompostáren, ale i aplikace organické hmoty do půdy, záhy zastavena.
Po roce 2010 pak došlo k obrovskému nárůstu počtu kompostáren, který byl způsoben opět dotačními prostředky, tentokrát zejména z Evropské unie. Byla tedy vytvořena síť kompostáren, které jsou potenciálně schopny vyrábět kvalitní organické hnojivo. I v tomto případě však neměly dotace pouze kladný vliv, kompostáren vzniklo obrovské množství, došlo k poklesu cen za zpracovávané bioodpady, a část kompostářů ztrácí zájem po pětileté době udržitelnosti projektu v původně podpořené činnosti pokračovat. Důvodem je pravděpodobně nízká ekonomická efektivnost provozu kompostáren, která je způsobena rovněž nedostatečným odbytem vyrobených kompostů do zemědělství.
Rozvoji trhu s kompostem nepomohla ani skutečnost, která úzce souvisí s poskytováním dotací do tohoto odvětví odpadového hospodářství, a to, že řada provozovatelů, zejména z řad obcí nemá zájem na ziskovosti provozu kompostárny (často i z dotačních důvodů). Bioodpad pak byl či stále je na taková zařízení přijímán za velmi nízké částky, často i zdarma a rovněž kompost je bezúplatně předáván. Není tedy zohledněna hodnota tohoto organického hnojiva, jež je klíčová pro další rozvoj trhu s kompostem.
Řada kompostáren se v současné době zaměřuje spíše na odbyt kompostů do oblasti zakládání a údržby veřejné zeleně, na oblast rekultivací či maloprodej pro zahradníky či zahrádkáře, ať už v podobě volně loženého kompostu nebo kompostu baleného, často v podobě substrátů.
Na národní úrovni by trh s kompostem mohl pomoci rozhýbat stát, který prostřednictvím různých plateb rozděluje do zemědělství velké finanční prostředky, které jsou mimo jiné určené na plnění environmentálních funkcí. Adekvátní protihodnotou by tedy jistě byl požadavek na ohleduplné zacházení s půdou a její úrodností jakožto zcela nenahraditelným strategickým zdrojem. Minimálním požadavkem by bylo použití na erozně ohrožených půdách, kde nejsou pěstovány víceleté pícniny a nejsou aplikována statková hnojiva, použití organické hnojiva, např. kompostu (o přínosu digestátu z BPS jako organického hnojení lze s úspěchem pochybovat, byť i on má své opodstatnění). Je třeba zdůraznit nutnost legislativních nástrojů, jako je zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, či několikaletý boj za „protierozního vyhlášku“.
Nastavení zákonné povinnosti o používání kompostů je poněkud problematické z důvodu nerovnoměrného zastoupení kompostáren a rovněž jejich projektované kapacitě v dané lokalitě. Poptávka po kompostu se rovněž liší dle potřeby a využitelnosti k plodinám a závisí rovněž na dopravních vzdálenostech a nákladech na aplikaci.
Je třeba si také říci, že z pohledu správného hospodáře stát proinvestoval miliardy na výstavbu či vybavení kompostáren (pod dohledem MŽP) a nyní je na pořadu dne umožnit či podpořit (nemám na mysli dotačně) přežití těchto zařízení ke zpracování biologicky rozložitelných odpadů v tržním prostředí. Toto by se mělo odehrávat spíše pod taktovkou či za přispění MZE.
Způsoby řešení:
Provázanost legislativních předpisů a koncepční přístup k ochraně půdy
Zákaz skládkování BRO a jeho důsledná kontrola – zajištění surovin pro kompostování
Finanční mechanismy
Monitoring organické hmoty
Koncepční výzkum zaměření na udržení půdní úrodnosti
Osvětová a edukativní činnost
Chceme-li obnovit úrodnost půdy či zvýšit její potenciál jako zásobárny vody v krajině, bude nutné uvažovat o obnově zásob organických látek v půdě.
Pokud vznikne, ať už za přispění státních orgánů či u samotných zemědělských podnikatelů, tolik žádoucí poptávka po kompostu, umožní to nejen lepší udržitelnost kompostářských provozů a zlepšování jejich technologického vybavení ústícího ve stále kvalitnější produkty, ale umožní to vznik skutečného oběhového hospodářství minimálně na poli zpracování bioodpadů.*
Marian Humplík,
Kompostářská asociace, z. s.
Milan Hrčka,
ZERS spol. s r. o.
Článek z časopisu Odpady 08/2020
