Každý rok roste celkové množství elektrických a elektronických zařízení, která svět používá, o 2,5 milionu tun. Podobným tempem by měla růst i recyklace tohoto odpadu, ale neděje se to.
K masivnímu nárůstu elektronického odpadu přispělo zejména masivní rozšíření mobilních telefonů. Podle statistiky používalo v roce 2019 mobilní telefon pět miliard lidí, více než polovina z nich měla smartphone. Mobily jsou výrobky s krátkou životností a omezenou možností oprav, jde o často měněné, módní zboží. Nejde však jen o mobily. Domácí spotřebiče, hračky a notebooky si může dovolit stále více lidí, nově se etablující střední třída v Číně je jejich význačným odběratelem. Důsledek tohoto trendu je zřejmý: elektrický a elektronický odpad (WEEE, Waste Electrical and Electronic Equipment) je nejrychleji rostoucím tokem odpadu na světě. V roce 2019 připadlo na každého člověka na Zemi něco přes sedm kilogramů WEEE. Údaje pocházejí ze zprávy Vanessy Forti, United Nations University/United Nations International Training and Research (UNITAR) – SCYCLE.
Celkem loni svět vyprodukoval 53,6 milionu tun elektronického odpadu, z toho skoro poloviční podíl má Čína (24,9 mil. tun). Amerika s Evropou jsou na tom podobně (13, respektive 12 mil. tun). Minimum elektronického odpadu vzniká v Africe a Oceánii (2,9 a 0,7 milionu tun). Odhady říkají, že do roku 2030 by toto množství mělo dosáhnout 74,7 mil. tun, předpokládaný nárůst tedy dosahuje skoro čtyřiceti procent.
V ideálním světě by se značný podíl odpadních WEEE recykloval. Rozvoj produkce však rozhodně nejde ruku v ruce s rozvojem recyklace, se všemi důsledky, které to pro životní prostředí může mít. V roce 2019 bylo formálně shromážděno a recyklováno pouze 17,4 % elektronického odpadu, to je celosvětově pouze zhruba 10 milionů tun WEEE. Jde o e-odpad, jehož shromáždění a recyklace byly odpovídajícím způsobem zdokumentovány. Zbytek možná nějak recyklován je, nejsou však o tom adekvátní záznamy, takže není jasné, co se s ním dělo.
Celkem logicky je ve sběru a recyklaci na předním místě Evropa. Velmi přísná legislativa se stanovenými kvótami nakládání donutila evropské země k zavedení funkčních systémů. Díky nim se v Evropě sbírá a recykluje přibližně 42,5 % celkového množství vznikajícího elektronického odpadu. Zbytek světa je na to výrazně hůře. Asie recykluje skoro dvanáct procent WEEE, Severní a Jižní Amerika a Oceánie se pohybují kolem devíti procent.
Mnohé země neměly dlouho ani odpovídající legislativu a nebyly vymáhány nastavené recyklační kvóty, takže recyklace nebyla fakticky závazná. Tento stav se pomalu mění. V roce 2014 mělo odpovídající legislativu 61 zemí světa, v roce 2019 již to bylo 78 zemí, zahrnujících kolem sedmdesáti procent světové populace. Problém s bezzubostí legislativy ovšem v řadě z nich dál trvá.
Protože se z vygenerovaného e-odpadu zrecykluje jen zhruba sedmnáct procent, je nutné se ptát, co se děje se zbytkem. Někde je přes osmdesát procent, tedy skoro 45 milionů tun světového e-odpadu, a my nevíme kde.
Podle různých studií chování spotřebitelů v rozvinutých zemích se odhaduje, že zhruba 8 % jejich e-odpadu skončí ne ve zpětném odběru, ale v odpadkovém koši, Jde hlavně o malé přístroje, tedy opět mobily, drobné domácí spotřebiče nebo hračky. U nich průzkumy ukazují, že lidé mají někdy problém rozpoznat, že jde o elektrospotřebič, který by měl být odevzdán k recyklaci.
Zbytek e-odpadu (pokud je odevzdán do sběrného systému) směřuje k recyklaci, jejíž standardy jsou v našich končinách poměrně přísně hlídány. Odhaduje se však, že až dvacet procent sebraných spotřebičů je zpracováváno v zemích třetího světa, kde se již na ochranu životního prostředí nebo zdraví příliš nedbá.
Byla publikována řada reportáží o „recyklaci“ e-odpadu za naprosto otřesných podmínek v Indii, Číně nebo afrických zemích. Ilegální vývozy, následované ilegálním zpracováním se dějí stále, přestože Evropa se je snaží legislativně omezit. Představují však pro některé firmy šanci, jak se zbavit e-odpadu, který pro ně není ekonomicky zajímavé zpracovávat, případně se tak řeší situace, kdy by pro získané suroviny nebyl ekonomicky zajímavý odbyt. V méně bohatých ekonomikách však mohou nabýt hodnoty a recyklace může být pro místní lidi ekonomicky zajímavá. Platí to i pro jiné toky odpadů. V Číně jsou například popsány primitivní pyrolýzní technologie, v nichž se odpadní plast mění na surový pyrolýzní olej, který se jen mírně vyčistí a používá jako palivo. Zpracování samozřejmě běží bez jakéhokoliv ohledu na unikající kontaminanty – což by u nás nebylo možné.
Elektrické a elektronické odpady mohou obsahovat toxické látky, ať je to rtuť, brómované zpomalovače hoření nebo freony ve starých lednicích. Při neodborné demontáži se tyto látky uvolňují do prostředí a ohrožují přímo lidi, kteří s nimi nakládají. Fotografie z chudých vesnic, kde rodiny žijí přímo uprostřed demontovaných elektroodpadů z Evropy, jsou toho strašlivým dokladem.
Úniky nežádoucích látek z nevhodně recyklovaného odpadu odhaduje ve své zprávě vědkyně Vanessa Forti z United Nations University opravdu vysoko. Uvádí, že v nezdokumentovaných tocích elektronického odpadu, které každý rok končí v životním prostředí, je obsaženo asi 50 tun rtuti.
Z poškozených výměníků ve vysloužilých lednicích se podle ní uvolní za rok 98 milionů tun skleníkových plynů, což odpovídá 0,3 % celosvětových emisí z energetického sektoru.
Ztráty z nezpracovaného odpadu však nejsou jen v přímém poškození životního prostředí. Kromě toxinů obsahuje elektronický odpad také drahé kovy a užitečné suroviny, jako je zlato, stříbro, měď a platina, které by bylo vhodné získávat zpět. Celková hodnota všeho vyřazeného jako elektronický odpad v roce 2019 byla ve zprávě Vanessy Forti oceněna zhruba na 57 miliard USD (45 miliard GBP). Tento odhad se však zdá poněkud nadnesený. V přepočtu by to znamenalo, že jedna tuna WEEE má potenciální hodnotu kolem 1000 dolarů, což je nereálně v situaci, kdy je známo, že některé e-odpady mají hodnotu zápornou. Nicméně pohled na nerecyklované e-odpady jako na promarněnou ekonomickou příležitost má své opodstatnění.*
Jarmila Šťastná
Článek z časopisu Odpady, č. 10/2020
