Obecně se z nich nejvíce vyrábí granulát pro materiálové využití a nemalá část jde na energetické využití třeba do cementáren. Z granulátu se pak vyrábí například tramvajové pásy, které snižují hluk ve městech, různé pražce a kolejnice, městské mobiliáře anebo podlahy v průmyslových podnicích, díky kterým se sníží hluk strojů. Z pneumatik se dají vyrábět také protihlukové stěny. Množství zpětně odebraných pneumatik je opravdu velké a budoucí možnosti využití se nám zužují, proto by Česká republika potřebovala více těchto kapacit.
Spíše se bude více měnit materiál, který budou muset přijímat. Díky externím faktorům, jako byl například zákaz importu odpadu do Číny nebo do Indie, se v celé Evropské unii zvýšil tlak na využívání stávajících kapacit. Takže zařízení, která dosud zpracovávala nebo energeticky využívala pneumatiky, začala najednou ve velkém přijímat i jiné druhy odpadů, což způsobilo velký přetlak a nárůst cen. Dalším důležitým faktorem, proč se budou muset pneumatiky v horizontu pěti a více let využívat jinak, jsou zpřísňující se chemické předpisy a tedy i omezení využívání granulátu ve finálních výrobcích. Také se například nebudou moci ve velké míře přimíchávat do jiných výrobků ve stavebnictví jako doposud, neboť i tam je velký tlak na recyklovatelnost materiálů, což každá příměs zkomplikuje. O pneumatiky tedy bude od stávajících odběratelů menší zájem, a proto je nevyhnutelné hledat nové technologie a nové možnosti zpracování.
Řádově v procentech. Při současných technologiích ani není možné využít více recyklátu z hlediska bezpečnosti. Například u zemědělských strojů se ho dá použít větší množství, neboť ty nejezdí tak rychle a pneumatiky jsou větší. V osobním autě by to však bylo příliš riskantní, protože by obutí nesplňovalo všechny požadavky ohledně bezpečnosti vozidla.
Pneumatika je velmi komplikovaný výrobek, ač se to na první pohled nezdá, a může obsahovat až padesát různých substancí. Existuje velká řada výrobců, z nichž navíc každý nabízí řadu různých typů obutí a každé má trochu jiné složení a jiný poměr například kaučuku a dalších různých příměsí. Při zpětném odběru se však na značku a druh pneumatiky nesmí hledět, a proto je tak složité je recyklovat. Je to určitě sen všech výrobců, aby se stará pneumatika vrátila zpět do výroby a nebylo by třeba kupovat nový čistý materiál. Věřím, že na tom pracují a v budoucnu bude i tato otázka vyřešena.
My chceme apelovat na spolupráci s univerzitami, aby nám pomohly najít technologii, která tady zatím není a která by ten problém pomohla vyřešit. Nějaké možnosti se rýsují, ale nejsou zatím v komerčním provozu, jako třeba devulkanizace nebo plazmatické zplyňování. Otázka je to teď proto spíš na výzkumné laboratoře, aby na vědecké úrovni zhodnotily, co se s tím materiálem dá všechno dělat.
Je také důležité využít případných programů z Evropské unie, abychom pak ve střednědobém horizontu nemuseli pneumatiky převážet do zpracovatelských kapacit sousedních zemí, které nás v tomto ohledu předběhnou, a primárně dali šanci českému průmyslu.
Odhadujeme, že okolo dvaceti procent tohoto zboží se na český trh dostane právě přes takzvané freeridery, tedy černé pasažéry. Čím je systém dražší, tím větší je jejich chuť ho obcházet. Nejde jen o mimounijní prodejce, ale také o některé dodavatele přímo z EU. Problém je totiž v tom, že právně je to velmi složitá záležitost a mezinárodní modely jsou dost komplikované, aby se daly recyklační poplatky vymáhat. Je to jedna z věcí, kterou je třeba legislativně dotáhnout, aby poctiví dodavatelé nedopláceli na ty nepoctivé.
My ty poplatky vymáhat nemůžeme. Jsme tu od toho, abychom zajistili zpětný odběr pro své účastníky, spravedlivě přerozdělili náklady a chránili konkurenčně citlivé informace za antimonopolních pravidel. Ohledně problémů s nehrazením poplatků můžeme jen obecně upozorňovat státní orgány na nedostatky v legislativě, což samozřejmě děláme, a také se aktivně účastníme všech připomínkových řízení k příslušným zákonům.
Ano, jedním z modelů, jak tento problém řešit, je převést odpovědnost, a nemusí to být jen na e-shop, ale třeba i na dopravce. Jde hlavně o přepravu v rámci EU, neboť tam není nutnost zboží nikde nahlašovat, tím pádem neexistuje jiná možnost dozoru než prostřednictvím dopravce. U mimounijních dodávek se může zapojit například Celní správa ČR, jejíž kontrolou zboží projde vždy.
Vždy je důležité, aby distributor, který nakupuje pneumatiky pro Českou republiku, zjistil, zda prodejce splnil všechny podmínky pro legální prodej na českém trhu. Pokud je totiž nakoupí o pár korun levněji od někoho, kdo zboží neuvedl na trh řádně, přejdou tyto povinnosti na distributora. To ho pak vyjde mnohem dráž než nákup například od oficiálního prodejce.
Ještě před založením kolektivního systému jsme měli od roku 2011 Asociaci výrobců pneumatik v ČR, kterou zaštiťuje Evropská asociace výrobců pneumatik a pryže ETRMA, a podíleli jsme se na vznikající legislativě ohledně vysloužilých pneumatik. Její znalosti a zkušenosti jsme využili a převedli tento model do České republiky. Dalším důvodem je, že se u nás pneumatikám nikdo jiný dosud nevěnoval a ony tak zbytečně zatěžovaly obecní rozpočty. My je ale vysbíráme většinou tam, kde se přirozeně vyskytují, tedy v pneuservisech, a občan je nemusí nosit někam na sběrný dvůr. Naše služby využívá asi tři a půl tisíce sběrných míst, odkud vybereme více než dvě třetiny všech odpadních pneumatik v republice. Jsme také jediným kolektivním systémem na pneumatiky v Česku a důvěru nám dali ti největší tuzemští výrobci a dovozci. V tom je naše kredibilita, že zaručujeme účastníkům, že na nás mohou přenést všechny své povinnosti a my je stoprocentně splníme.
Právě naopak. My jsme se jako asociace sice věnovali přípravě legislativy, ale na kolektivním systému jako takovém jsme nepracovali, protože jsme nevěděli, zda se ten zákon vůbec přijme. Nakonec byl přijat na poslední chvíli, takže náš start byl vlastně velmi ostrý a rychlý. V té době šlo o zásadní změnu, možná až revoluci, ve zpětném odběru pneumatik. Tehdy jsme ve velice krátké době vytvořili hustou sběrnou síť, získali jsme licenci Ministerstva životního prostředí a pustili se do toho. Že se nám to daří a že systém funguje, o tom nemusím mluvit, o tom svědčí naše výsledky. Nebylo to ale vůbec jednoduché, neboť jsme tak odkryli zaběhlé chování některých nepoctivých hráčů, proto některé reakce nebyly vůbec pozitivní. My ale máme velmi dobrou spolupráci s ministerstvem a daří se nám upozorňovat na slabá místa v legislativě, abychom mohli zajistit, aby byl systém pro všechny spravedlivý.
Zvýšila se míra povinnosti sběru opotřebovaných pneumatik na osmdesát procent, což byl náš cíl a jsme tomu rádi. Díky tomu se totiž zlepšuje komfort pro konečného spotřebitele, který má více možností, kde pneumatiky nechat. S tím se také pojí nová povinnost zajistit minimální sběrnou síť, což nebylo v předchozím zákoně úplně jasně deklarováno.
A také se nám daří dostat do systému víc povinných osob. Pro srovnání uvedu, že v roce 2010 jsme měli v rejstříku, který tehdy nebyl ani veřejný, necelých třicet povinných osob a většina z nich nevybrala zpět vůbec nic. Dnes ale máme ve veřejném registru 385 povinných osob.
Tady je určitě na místě poděkovat všem, kteří plní své povinnosti a snaží se o lepší kvalitu životního prostředí. Jsme moc rádi, že je v tuzemsku tolik férových subjektů, které dělají vše správně.
Chceme do budoucna mimo jiné narovnat podmínky mezi subjekty v kolektivním systému a individuálně plnícími. Dnes zákon umožňuje těm, kdo plní povinnosti zpětného odběru samostatně, některé úlevy. Mohou například vytvářet podstatně menší finanční rezervu než ti, kteří plní povinnosti kolektivně. To má za následek vyšší poplatky pro členy systému, což podle nás není fér.
Obecně mohu říci, že Slovensko má zhruba poloviční trh. Také tam v rámci sběrné sítě máme mnohem více menších míst a menších servisů než v Česku. To má vliv na logistiku, tedy sbírá se častěji a menší množství. Slovenské zákony jsou z hlediska plnění povinností pro všechny více sjednocené, to znamená, že je tam jen minimum individuálně plnících osob, protože se jim to nevyplatí.*
Anna Soldatova
