Zjištění, že se v životním prostředí objevuje značné množství mikroskopických částic plastů, vyvolalo před časem velkou mediální pozornost. Rizika těchto částic pro životní prostředí nebo lidské zdraví však nejsou, zdá se, nijak významná. Přesto nesmíme zanedbat předběžnou opatrnost a pustit mikroplasty ze zřetele.
To jsou zjednodušené závěry studie Světové zdravotnické organizace (World Health Organization´s, WHO) zveřejněné koncem minulého roku. Autoři v ní shrnuli výsledky desítek studií, které v posledních letech zkoumaly rizika pro lidské zdraví spojená s přítomností mikroplastů v životním prostředí, a zejména v pitné vodě.
Světová produkce plastů
Od roku 1950, kdy začala jejich průmyslová výroba ve velkém měřítku, má výroba plastů exponenciální růst. Světová produkce plastů (bez vláken) se zvýšila z 322 milionů tun v roce 2015 na 348 milionů tun v roce 2017 (Plastic Europe, 2018). Vezme-li se v úvahu růst lidské populace, spotřeba a produkce odpadů, odhaduje se, že do roku 2025 se produkce plastů zdvojnásobí a do roku 2050 ztrojnásobí (FAO, 2017). V Evropě se spotřebuje 40 % produkce plastů na obaly, 20 % ve stavebnictví, 10 % pro automotiv.
Mikroplasty v prostředí
Míra využívání plastů raketově roste a výskyt částic, vzniklých jejich dezintegrací v prostředí, se proto dá logicky očekávat. Již byly nalezeny v mořské, povrchové, pitné, kohoutkové i balené vodě, také v potravinách a vzduchu.
Jejich přítomnost v mořské vodě je vnímána jako velký environmentální problém, zejména kvůli malým mořským živočichům, jimž mohou mikroplasty narušovat zažívací trakt a akumulovat se v jejich tělech. Přesně (např. ústřice) se pak mikroplasty mohou dostat i do lidského potravního řetězce.
Kolik mikroplastů pozřeme nebo vdechneme, se zatím neví. Široce medializované, ale podle odborníků nepříliš spolehlivé studie říkají, že v potravinách je to kolem 40 tisíc částic za rok. Podle jiných studií bylo v pitné nebo povrchové vodě nalezeno až sto částic na litr a jejich velikost se pohybuje od 2,5 mikrometru do přibližně jednoho milimetru. Nejčastěji jde o částice PET anebo polypropylenu, což odpovídá míře využívání těchto plastů.
Vyhodnocení přítomnosti, množství i potenciálních rizik mikroplastů naráží na základní problém: není jednotná definice, co vlastně mikroplasty jsou. Definují-li si je autoři studií, obvykle se opírají o kritéria, jako je velikost, tvar, měrná hmotnost nebo chemické složení.
Kromě definice nejsou k dispozici ani standardizované analytické metody pro vyhodnocení přítomnosti mikroplastů v životním prostředí, a je velmi málo informací, jakými cestami se dostávají jak do prostředí, tak do lidského těla. Modely, které tyto cesty zkoumají, je obtížné validovat, protože nejsou data, říká se ve studii WHO.
Za nejpravděpodobnější vstupní brány mikroplastů do prostředí se považují:
*povrchy silnic: otěry z dopravního značení a ojetých pneumatik,
*textil: nošení a praní textilu,
*„city dust”: řada různých zdrojů z abraze objektů ve městech, také třeba z ošoupávání bot nebo z umělých trávníků,
*splachy ze zemědělství, zejména tam, kde se aplikují kaly z ČOV na půdu, případně použití plastových materiály pro mulčování,
*opotřebení plastů vlivem mechanické degradace nebo atmosférických vlivů při běžném používání, litteringu a recyklaci,
*mikroplasty komerčně přidávané do kosmetiky, zubních past, domácí chemie, léčiv i některých potravin,
*příspěvek z průmyslových zdrojů a využití pro technické účely,
*dezintegrace a fragmentace plastů v mořském prostředí.
Potenciální rizika
Kromě fyzikálního působení mohou mít mikroplasty také vlivy chemické. V plastech mohou být zbytky monomerů, které v materiálu přetrvávají po neúplně proběhlých polymerizačních procesech. Jde o zbytky 1,3-butadienu, etylenoxidu a vinylchloridu, jež se mohou teoreticky uvolňovat do prostředí nebo vody. Jsou zde také různá aditiva, jako jsou ftalátové změkčovače nebo zpomalovače hoření (polybromované difenyly). Díky své hydrofobní povaze mohou mikroplasty akumulovat na sobě perzistentní organické látky (POPs), jako jsou polychlorované bifenyly, polycyklické aromatické uhlovodíky a organochlorové pesticidy.
Na vnitřním povrchu potrubí s pitnou vodou se objevují tenké vrstvy tvořené mikroorganismy, označované jako biofilmy. Mohou v nich přežívat i patogeny, jako jsou Pseudomonas aeruginosa, Legionella spp., nebo Naegleria fowleri. Mikroplasty přítomné ve vodě mohou poskytnout pro vznik biofilmu vhodné prostředí a přispívat tak šíření patogenů. Na druhé straně studie konstatuje, že relativní koncentrace mikroplastů v povrchové vodě je mnohem nižší než jiných částic, na něž se mohou patogeny připojit, a v lidském a živočišném odpadu se nachází vysoké koncentrace velmi rozmanitých patogenů, s nimiž jsme neustále ve styku. Příspěvek z biofilmů na mikroplastech proto není významný.
Vliv na zdraví
Obavy z možných negativních vlivů mikročástic na lidské zdraví jsou častým námětem diskusí. Podle studie WHO žádné spolehlivé informace nenaznačují, že by z hlediska fyzikálního představovaly pro lidské zdraví problém. Zároveň však studie zdůrazňuje, že není k dispozici dostatek informací.
Plastové polymery, z nichž vznikají mikroplasty, jsou považovány za materiály s nízkou toxicitou, jsou nerozpustné a obecně nevstupují do interakce s biologickým materiálem, tedy ani ne se zažívacím nebo dýchacím traktem člověka. Částice, které se dostanou do lidského těla s potravinami nebo vodou, jsou v podstatě inertní a lidským tělem projdou. Mikroplasty lidé de fakto požívají po desítky let bez indikací, že to představuje zdravotní riziko, říká studie a dodává, že neexistují žádné spolehlivé informace.
Co se týče chemických látek uvolněných z mikroplastů, ani zde zatím nic nenaznačuje, že by měly představovat zásadní riziko pro lidské zdraví – a to jsou v oblasti zkoumání chemických rizik k dispozici mnohem větší objemy dat než v jiných oblastech.
Mikroplasty ve vzduchu se podle Státního zdravotního ústavu chovají podobně jako polétavý prach a jejich zdravotní účinek bude podobný. V celkovém počtu částic, které denně vdechujeme, však představují jen malý podíl a nelze zatím určit, zda jsou z hlediska zdravotních rizik významné (jiná situace je samozřejmě v průmyslových provozech, kde se pracuje například s textilními vlákny).
Vliv čištění vody
Mikročástice z potravin a vody nakonec skončí v kanalizaci a v čistírnách odpadních vod. Jsou v podstatě podobné mnoha různým částicím, které se přirozeně vyskytují v odpadní vodě, a dají se z ní odstranit běžně používanými postupy, jako jsou koagulace, flotace, sedimentace, adsorpce či membránové procesy.
Technologie pro čistění odpadních vod se díky tomu považují za velmi efektivní při zachycení a odstranění částic mikroplastů. Podle dostupných dat se jich zejména na třetím stupni čističek zachytí až devadesát procent. Nanofiltrace dokáže odstranit částice s velikostí pod 0,001 µm, ultrafiltrace částice pod 0,01µm, tedy daleko menší, než jsou mikroplasty.
Technologie základního čištění odpadních vod však nejsou dostupné všude. Podle studie UNICEF z roku 2019 nemá přístup ke kanalizaci až 67 % populace v chudších zemích a zhruba 20 % odpadní vody, odvedené kanalizací, vůbec neprojde čištěním.
Přestože jsou technologie čištění odpadních vod nebo úpravy pitných vod při odstranění mikroplastů z vody vysoce účinné, faktem je, že toto znečištění vlastně jen přejde do jiné fáze – do odpadních kalů. Proto je nutné tyto produkty dále sledovat. Zejména to platí pro kaly z ČOV, které jsou ukládány na zemědělskou půdu, takže hrozí rekontaminace prostředí částicemi mikroplastů.
Co je nutné udělat
Jak je zřejmé, zpráva naznačuje, že mikroplasty ve vodě fakticky nepředstavují v současnosti riziko pro lidské zdraví. Podle studie je však třeba dalšího výzkumu, abychom lépe porozuměli výskytu mikroplastů v životním prostředí, zejména tam, kde se s nimi potkávají lidé. K tomu budou potřeba cílené a kvalitně vedené studie.
Naopak v tomto okamžiku by bylo zbytečné zavádět rutinní monitoring mikroplastů v pitné a povrchové vodě, protože nejsou žádné důkazy o jejich zdravotním riziku. „Obavy z mikroplastů v pitné vodě by neměly odvádět provozovatele a úřady od odstraňování mikrobiálních patogenů, které jsou pro lidské zdraví zásadní,“ říká studie. Stačí zajistit, aby byly pitné i odpadní vody upravovány odpovídajícím způsobem a pokročilými technologiemi.
Pozornost však vyžadují následné procesy zpracování úpravárenských kalů a kalů z čistíren odpadních vod, které mohou být zdrojem mikročástic. U nich by měl pokračovat vědecký výzkum.
Pozornost by měla být věnována také tomu, aby plasty nevstupovaly zbytečně do prostředí. Strategie zahrnuje recyklační programy, omezení litteringu nebo oběhové hospodářství. Směrnice zakazující užití jednorázových plastů měla jako jeden z cílů právě omezení vzniku částic mikroplastů v mořském prostředí.
Stejně tak je nutné dále získávat spolehlivá data, která by kvantifikovala možné vstupy mikroplastů do prostředí a jejich primární zdroje. Je třeba standardizovat a harmonizovat analytické postupy pro vzorkování a analýzu, včetně jejich definice. Také není dostatečné množství kvalitních studií o vlivu mikroplastů na lidské zdraví a ještě menší počet o vlivu na hospodářská zvířata.
Závěr se dá krátce shrnout: mikroplasty jsou již nyní všudypřítomné, ale zatím se neobjevily známky, že by představovaly zdravotní rizika. Nemáme dostatek dat a musíme věc dále zkoumat, protože nevíme, co se stane, až jich bude v prostředí mnohem více. Jedno je již jisté: naše epocha se bude budoucím archeologům díky mikroplastům velmi dobře identifikovat.*
Jarmila Šťastná
