Recyklace a cirkulární ekonomika jsou stále aktuálnějším tématem, v mnoha ohledech se jim však staví do cesty ekonomické faktory, které hrají zásadní roli na poli recyklačních procesů. Recyklace odpadů je sice často nákladnější než výroba primární suroviny, ovšem s ohledem na životní prostředí je nutné se ptát, zda mají ekonomické faktory hrát i v tomto případě prim. Proč jsou stavební a demoliční odpady ve většině případů chybně likvidovány? A jaké má recyklované kamenivo uplatnění ve stavebnictví?
Přírodní zdroje ubývají a při současném trendu stavební výroby budou povolené těžebny přírodního kamene vyčerpány v horizontu přibližně 10 až 15 let. Některé prognózy uvádějí dobu kratší, některé delší.
I v případě, že bychom dokázali veškerý vyprodukovaný stavební a demoliční odpad (SDO) recyklovat a vrátit do stavební výroby, dosáhli bychom náhrady přírodního kameniva v rozmezí mezi 5 až 7 %. V sousedním Německu nebo Rakousku jsou v dostupných datech uváděny hodnoty až 30% náhrady přírodních materiálů recyklátem.
V roce 2017 bylo v Česku oficiálně vyprodukováno asi 18 milionů tun stavebních a demoličních odpadů. Z toho 33 % (6000 kt) tvořily inertní demoliční odpady, ze kterých se vyrábí recyklované kamenivo, zbytek je výkopová zemina, dřevo, kovy, plasty a podobně.
Recyklované kamenivo se používá jako náhrada přírodního kameniva a písků. V roce 2017 se inertní odpad recykloval ze tří čtvrtin (4,5 milionu tun) a zbylá jedna čtvrtina skončila na rekultivacích. V roce 2017 se vytěžilo a ve stavebnictví zpracovalo 37 milionů tun kameniva a 21 milionů tun písku.
Pokud by tedy platilo, že se recyklované i vytěžené suroviny spotřebovaly, pak by se celkem ve stavebnictví v roce 2017 zpracovalo 62 500 000 tun. Poměr recyklované versus přírodní by činil 1 ku 13 a procentuálně bychom došli k závěru, že ze 100 % materiálové potřeby se uplatní jen 7,2 % recyklátu.
Takže v roce 2017 jsme nahradili 7 % přírodních materiálů, pokud bychom recyklovali veškerý hodnotný inertní odpad ze staveb, zvýšil by se podíl recyklovaného kameniva na trhu o další více než jeden milion tun. Při materiálové potřebě ve výši 62 500 000 tun ročně by se procentuální podíl náhrady přírodních surovin zvýšil o dalších 2,6 % na celkových 9,8 %.
To je celý jeden rok prodloužení životnosti těžených ložisek při 10 letech souběžného využívání kompletního potenciálu recyklátu. Máme-li tedy zásobu kameniva na 10 let, pak nám při udržení 10% podílu recyklovaného materiálu ve stavebnictví vyplyne výhled na životnost delší o celý jeden rok.
V praxi je běžné, že do vytěžených lokalit se ukládá právě stavební odpad, který se svou povahou přibližuje vlastnostem původně těženého nerostu. Avšak pak už nemůže pomoci k dosažení 10% náhrady kameniva recyklátem. Ovšem ukládka do vytěženého lomu je stále levnější než uložení odpadu k recyklaci. To je dalším ekonomickým aspektem ovlivňujícím recyklaci.
Lomaři dokážou prodávat přírodní kámen za srovnatelné ceny, jako se na trhu pohybuje cena recyklovaného materiálu. Často se jedná o zahraniční (nadnárodní) společnosti, které nemají motivaci jednat s materiály lokálně.
Tím se recyklované kamenivo stává konkurence neschopným, a i do vhodné stavební aplikace s nižšími nároky na únosnost materiálového složení se místo vhodné náhrady stále spotřebovávají přírodní zdroje. Například pod chodníky v obcích, při obsypech inženýrských sítí nebo při oplocování dálničních tahů a podobně.
Uplatnění recyklátu ve stavbách ztěžují také předsudky týkající se především jeho zdravotní závadnosti. Přísné hygienické limity občasně komplikují zpracování odpadu a jeho následné využití ve stavbách. Za rozbory odpadů si recyklační firma proti těžaři připlatí. To je další ekonomický aspekt, který komplikuje úspěch recyklačních firem na trhu se stavebním materiálem.
Cena přírodních surovin musí zahrnovat hodnotu primárního neobnovitelného zdroje tak, aby docházelo ke smysluplnému využívání jak recyklovaných, tak v náročnějších podmínkách přírodních zdrojů. Zde se tedy down-cycling stavebních a demoličních odpadů jeví jako efektivní – recyklované kamenivo do podkladních vrstev staveb nebo jako zásypový materiál.
V případě, že ke zvýšení ceny nepřistoupí producent primárního zdroje, měl by v tomto ohledu zasáhnout stát, v jehož vlastnictví se výhradní suroviny nachází – například formou zvýšení těžebních poplatků, případně zvýhodněním recyklace sazbou DPH, nebo naopak zatížením prodeje primárních zdrojů speciální daní, podobně jako je spotřební daň u pohonných hmot, tabákových výrobků nebo alkoholu.
Rekultivace by se měly omezit na zavážení nezpracovatelnou zeminou. Těžební zákon by se měl sladit s odpadovým a jako prioritu taktéž považovat recyklaci – nikoli umožňovat znehodnocení inertních odpadů jejich mísením při rekultivacích vytěžených prostor.
Zkušenost s nedostatkem přírodního materiálu již máme. Na jaře roku 2020 byl kvůli obavám z covidu-19 uzavřen lom, který vlastní francouzská společnost. Prodej materiálu v našem recyklačním centru okamžitě vzrostl o 50 %. Tato situace trvala asi čtyři týdny a po znovuotevření lomu se vše vrátilo do starých kolejí.
Zákon mluví o recyklaci jako o prioritě při nakládání s odpady, ale na rekultivace není zakázáno odpady vozit, tedy zákaz ukládky hodnotných inertních odpadů do vytěžených lomů neexistuje. O podpoře recyklovaných materiálů ve stavbách se mluví v odborné a politické sféře, ale praxe tomu nenasvědčuje. DPH bylo sníženo pro komunální odpady, však recyklování SDO je zatíženo vyššími poplatky nejen v emisní rovině, ale i kvůli náročnějším laboratorním zkouškám. Prozatím nevidíme vůli zdražit přírodní kámen a prodloužit tak životnost současných lokalit.
Dnes dokážeme recyklovat 100 % inertních demoličních odpadů, zeminy a další druhotné suroviny. Recyklátoři mají dostatečné kapacity zpracovatelských linek, ovšem je třeba zajistit plynulý odbyt recyklovaných materiálů a přeměnit tak recyklaci na konkurenceschopnou a ekonomicky udržitelnou.
V České republice i na Slovensku působí mnoho vědců, kteří tvoří průlomové recyklační technologie. Ty jsou však realizovány jen velmi zřídka, jsou totiž ekonomicky nevýhodné. Příkladem je UCEEB – Univerzitní centrum energeticky efektivních budov ČVUT v Praze, Skanska, Rebetong nebo společnost ERC-TECH.
Když odhlédneme od úzkého profilu recyklačního oboru, kterým stavební a demoliční odpady jsou, a začneme vnímat odpady jako celek, měla by se cirkulace zdrojů a ochrana životního prostředí posunout na stupnici priorit výše než ekonomická výhodnost současných činností. Přemýšlí svět s vizí pro budoucí generace? Tato otázka je oslím můstkem k otázce úvodní: Je udržitelné řešit recyklaci jen z pohledu ekonomických dopadů?*
Petra Kaldová,
AZS RECYKLACE ODPADU s. r. o.
Článek z časopisu Odpady, č.05/2021
