Říká se, že hliník se velmi dobře recykluje a jde o ekologicky výhodný proces. Tvrzení o pohodlné recyklaci však neplatí vždy, zejména ne u nápojových plechovek, které jsou nejvíce na očích.
Energetická náročnost výroby primárního hliníku je několikanásobně vyšší než výroba plastů nebo skla. Na výrobu jednoho kilogramu hliníku z bauxitu je nutno vynaložit kolem 20 kWh elektrické energie a jde proces produkující velké množství tuhých odpadů i látek znečišťujících ovzduší. Na výrobu nového produktu z druhotné suroviny se spotřebuje jen zhruba deset procent energie a uvolní se pouze 5 % CO2, v porovnání s primární výrobou. Proto je recyklace odpadního hliníku tak žádoucí.
Hliník je jeden z nejpoužívanějších materiálů, každý rok se ho vyrobí desítky milionů tun. Z nich využívá elektrotechnický průmysl kolem 12 %, zhruba čtvrtinu ho spotřebuje automobilový průmysl a trochu letecký průmysl. Téměř polovina vyrobeného hliníku padne na výrobu obalů, a to zejména plechovek na nápoje.
Výrobky z hliníku jsou používány v řadě oborů a jsou proto velmi různorodé. Životnost výrobků použitých ve stavebnictví se odhaduje na třicet let, v automobilovém průmyslu na dvanáct let. Odhady proto tvrdí, že kolem 75 % hliníku, vyrobeného v posledních sto letech, je stále ještě v oběhu. Trh s odpadním hliníkem stále roste a v posledních letech poptávka po něm vysoko převyšuje nabídku.
Obecně platí, že není žádný technologický problém s recyklací kusového hliníku, ať jsou to stavební materiály, komponenty z automobilového průmyslu, součásti letadel nebo velké množství předmětů používaných v domácnosti. Z odpadu je nutné pouze odstranit příměsi železa a povrchové nátěry, pak se materiál přetaví a lze ho znovu použít. Pro hliníkové třísky z obrábění se používají postupy briketování za vysokého tlaku. Materiál se tak zbaví řezných kapalin a vznikne polotovar s menším objemem, s nímž se dobře manipuluje. Brikety se používají jako náhrada zlomkového kovu ve slévárnách.
Značné množství hliníku je v kabelech, kde nahrazuje měď. Kvůli požadavkům na vysokou čistotu je v nich používán pouze primárně vyrobený hliník, jehož může v kabelech být až polovina celkové hmotnosti. Překážkou v recyklaci jsou materiály obsažené v plášti kabelu, kterých je celá řada: silikonový kaučuk, polyethylen (PE), polypropylen, polychloropren, vulkanizovaný kaučuk, PVC a další. Pro recyklaci kabelů je proto nutné vytvářet vlastní recyklační kanál s využitím specializovaných technologií.
Odpadní hliník je žádaným materiálem, pokud jde o větší výrobky. Neplatí to zcela pro tenkostěnné výrobky, zejména nápojové plechovky. Na rozdíl od propagačních výroků jejich výrobců, plechovky nelze jednoduše přetavit a použít na výrobu nových nápojových obalů. Tenké fólie hliníku nevydrží vysokou teplotu hutního zpracování a během procesu tavení shoří. Zároveň při tom mohou vyprodukovat značné množství znečišťujících látek. Prakticky vždy jsou pokryty vrstvami barev a laků, na jejichž záchyt nejsou hutní závody vybaveny.
Pro recyklaci těchto tenkostěnných a foliových hliníkových materiálů je proto nutné používat jiné technologie a směřovat je do jiných oblastí využití.
U nás je zpracovává například společnost Alutherm CZ s. r. o. v Mníšku pod Brdy. V současnosti se zaměřuje spíše na recyklaci potravinářských a zdravotnických hliníkových fólií. „Plechovky nyní používáme jen minimálně, jako přídavek celého procesu,“ řekla jednatelka Soňa Rajtarová.
Mnohem větším zpracovatelem je společnost Kovošrot Moravia s provozy v Malé Štáhli, Rýmařově a Kynšperku nad Ohří. Z použitých plechovek a rovněž potravinářských fólií vyrábějí granulát, který směřuje do hutí. Používá se jako redukční činidlo při aluminotermické výrobě kovů (hliník svou afinitou ke kyslíku umožňuje získat některé kovy z jejich oxidů).
„Z použitých plechovek se nejdříve musí odstranit nečistoty, železo, plasty i zbytky nápojů,“ popsal zástupce Kovošrotu Moravia Petr Šanovec. „Máme na to technologie, stejně jako na odstranění barev z povrchů, včetně záchytu znečišťujících látek. Vyčištěný materiál se pak drtí a upravuje podle požadavků zákazníků.“
Zpracovatelská linka má kapacitu až 150 tun plechovek za měsíc, z českých zdrojů ji však naplňují jen zhruba z pětiny. „Velkým dodavatelem jsou například Pražské služby, které nám dodávají měsíčně kolem 20 tun. Sehnat vytříděné plechovky je u nás v republice problém, proto je musíme dovážet,“ dodal Petr Šanovec s tím, že je třeba podpořit co nejširší a nejjednodušší systémy sběru plechovek, aby se dostaly do recyklačního procesu.
Podle studie Ministerstva životního prostředí z roku 2009 se v České republice vyrobilo přibližně dvě stě třicet milionů kusů hliníkových nápojových obalů. To bylo ovšem v době, kdy dominoval zálohový systém skleněných pivních lahví a ostatní nápoje byly především v PET obalech. Mezitím nastal boom v používání plechovek, v nichž je nyní nejen pivo, ale také oblíbené energetické nápoje. Podle údajů Karlovarských minerálních vod se v roce 2018 u nás prodalo kolem 700 milionů kusů.
Sběr kovů, včetně nápojových plechovek, je u nás od roku 2015 povinný. Obce ho zajišťují buď prostřednictvím kontejnerů, nebo ve sběrných dvorech. V některých lokalitách, jako například v Ostravě Radvanice, fungují i smíšené systémy, kde se sbírá společně více druhů odpadů, obvykle kovy a plasty.
Na větší podpoře sběru kovů z domácností se proto už loni dohodly ministerstvo životního prostředí a kolektivní systém EKO-KOM. K rozvoji sběrné sítě má pomoci příplatek za každý kontejner na vytříděné kovy v obci. Recyklační linky pak za každou tunu vytříděných kovových obalů dostanou 420 korun místo dosavadních 30 korun.
Podle MŽP k vyššímu sběru kovového odpadu přispívají právě kombinované sběry, kdy lidé vyhazují kovové obaly do speciálně označených kontejnerů běžně určených pro jiný odpad – nejčastěji plasty. „Analogicky bude podporován tříděný sběr kovů i jinými způsoby, například pytlovým sběrem z domácností nebo do nádob rozmístěných u rodinných domů, které nejsou určené veřejnosti,“ uvedl už dříve ředitel EKO-KOM Zbyněk Kozel.
Platba 420 korun za tunu veškerých vytříděných kovových obalů pak má podle Kozla motivovat třídicí linky jak k odběru vytříděných kovů, tak vytříděných plastů či jiného materiálu spolu se složkou kovů. Příspěvek podle něj vykompenzuje zvýšené náklady na oddělení kovové složky z odpadů. MŽP upozornilo, že pro zavedení společného sběru kovu s jiným materiálem je nezbytnou podmínkou dohoda se svozovou firmou a dotřiďovací linkou.
Resort uvedl, že vyšší podpora by měla vést k tomu, aby do roku 2022 bylo třídění kovových obalů pro většinu občanů stejně pohodlné, jako je nyní třídění plastů, skla a papíru, kdy jsou kontejnery v průměrné vzdálenosti zhruba 100 metrů od domova. Změny také navazují na nové recyklační cíle vyplývající z evropské směrnice o oběhovém hospodářství.
Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) při spuštění podpory řekl, že rozšíření počtu nádob na kovy nejčastěji brání omezený prostor v ulicích měst a obcí. Některé z obcí tak využívají pro sběr kovů pouze sběrný dvůr, mobilní sběr či výkupnu. Část kovů je také získávaná ze škváry po energetickém využití směsného komunálního odpadu.
Výrobci také uvažují o zálohovaném sběru. Na konci roku 2018 tři výrobci nápojů (Secco+, Vi Wine a Smarty) vytvořili vlastní zálohovací iniciativu „#replechuj“. Systém však byl komplikovaný, záloha byla stanovena na 1 Kč za obal a jednalo se o nepříliš rozšířené značky. Projekt byl po zhruba po roce pozastaven. V roce 2020 pak Mattoni společně s internetovým obchodem Košík nabídly speciální edici své minerální vody v zálohované plechovce. Ostatně v zálohovém systému, který před dvěma lety navrhovaly Karlovarské minerální vody, byly vedle PET lahví uvažovány také hliníkové plechovky.
S větším využitím nápojových plechovek rozhodně musíme v blízké budoucnosti něco udělat. Evropská unie požaduje, abychom v roce 2025 sbírali 50 % hliníkových obalů, v roce 2030 to má být 60 %. Podle autorizované obalové společnosti EKO-KOM se však cíl v roce 2025 nejspíš nepodaří splnit, protože produkce hliníkových obalů (hmotnostně) je relativně nízká a tyto obaly se nedaří efektivně třídit. Cíle bychom mohli dosáhnout do roku 2030, pokud se podaří dobudovat potřebnou infrastrukturu.*
Jarmila Šťastná, -red-
Článek z časopisu Odpady, č. 02/2021
