Jaký je stav a výhledy českého odpadového hospodářství v kontextu zemí Evropské unie? Na tyto i další otázky nám při rozhovoru odpověděl Pavel Iványi, předseda představenstva společnosti van Gansewinkel.
Mohl byste zhodnotit české odpadové hospodářství v porovnání s ostatními zeměmi Evropy?
Myslím, že si někdy nedostatečně uvědomujeme naši pozici v rámci Unie. Ze srovnání s některými evropskými zeměmi nám potom vyplývá, že nejsme tak vyspělí, jak bychom chtěli být. Jenže mnohé ze starších zemí Unie jsou v odpadovém hospodářství na stejné nebo nižší úrovni než my. Platí to třeba pro Velkou Británii. Samozřejmě je dobře se srovnávat s nejlepšími výsledky, jako je sběr druhotných surovin v Německu nebo zálohové systémy ve skandinávských zemích. Jenže v mnoha zemích, jako třeba ve zmiňované Velké Británii, je skládkování hlavním způsobem odstraňování odpadů. Stálé zlepšování nakládání s odpady proto není jen na nás, ale i na dalších zemích EU.
Měli bychom si být více vědomi, na jaké úrovni jsme oproti jiným zemím v Evropě. Pak bychom mohli lépe využívat našich zkušeností při spolupráci se zeměmi, jako je například Rumunsko a Bulharsko. Tam se odpadové hospodářství nyní tvoří a rozvíjí jako u nás před patnácti lety.
Jak vidíte budoucnost odpadového hospodářství obecně?
Pro mě je velkým otazníkem, jak se nakonec vyvine politika a legislativa v EU. Vývoj směřuje k tomu, aby se ukončilo skládkování, tedy postup, označovaný cradle-to-grave (od kolébky k hrobu). V současné době nabývá na závažnosti jiný koncept: cradle-to-cradle, tedy od "kolébky ke kolébce". Míní se tím využití odpadů, které nedegraduje kvalitu suroviny.
V rámci toho konceptu je i spalování odpadů pro energetické využití málo rentabilním postupem, protože množství energie, které se spálením získá, je i v nejmodernějších zařízeních poměrně malé. Zdroje na Zemi jsou omezené a spalováním (i s využitím energie) se zdroje obsažené v odpadu ukončí úplně, což si z dlouhodobého hlediska nemůžeme dovolit. Naopak skládkování umožňuje budoucí využití materiálů, který je na nich uložen.
To je překvapující teze. Mělo by se skládkovat na jednodruhových skládkách, aby se suroviny v budoucnosti daly využít? Protože PET lahve ze směsného odpadu se recyklovat moc nedají.
PET lahev ze směsného odpadu se dá vyčistit a potom recyklovat. Nedělá se to, protože se to nevyplatí. Dnes ještě neznáme technologie, které budou za desítky let dostupné a bude je možné využít k recyklaci. Před dvaceti lety jsme taky nevěděli, že bude barel ropy stát sto dolarů.
Neříkám, že vím, jak to bude, a neříkám, že by se měly pozastavit projekty spaloven. Princip cradle-to-cradle si neprotiřečí se skládkami, ani spalovnami, ale nepovažuji ho za jediný možný způsob. Některým odborníkům je zdá se naprosto jasné, že se skládkování ukončí. Já si tím nejsem tak jist. Když odpady uložíme do zabezpečených skládek a v budoucnosti využijeme na základě konceptu cradle-to-cradle, pak je využijeme jako kvalitní zdroj.
Bude to tedy především kvalitně provedená recyklace?
Když dnes mluvíme o recyklaci, jde de facto u některých procesů spíše o down-cyklaci (recyklaci na mnohem nižší úroveň). Tento koncept není dlouhodobě udržitelný, protože down-cyklací omezujeme zdroje. My potřebujeme up-cyklaci, tedy recyklaci na vyšší úroveň. Zatím však o ní velice málo víme, respektive příkladů, kde jsme schopni up-cyklovat, je velice málo. Jako příklad by snad mohly posloužit bioplynové stanice, protože vyrábějí elektřinu a pokud jsou dobře provozovány, pak reziduum může být kvalitním hnojivem, lepším než průmyslová.
Vaše mateřská společnost je z Beneluxu. Můžete čerpat z jejích zkušeností, anebo jste své postupy tvořili na zelené louce?
Některé části našeho oboru jsou v naší mateřské firmě dál, takže je přejímáme, abychom nevymýšleli vymyšlené. To platí například v logistice a svozu. Země Beneluxu jsou nesrovnatelně víc zaplněné obyvatelstvem než Česká republika, takže sesterské firmy jsou tam nuceny zefektivnit provoz, jak jen to jde. V tomto oboru jejich postupy využíváme.
Místní podmínky nás ale také vedou k vytvoření vlastních systémů. Recyklace PET lahví do žlutých kontejnerů u nás běžela dávno před Nizozemím. Byl tam zaveden zpětný odběr lahví, které se využívaly několikrát, a až po několikanásobném použití se recyklovaly.
Dalším příkladem jsou bioplynové stanice. U nás mícháme jako vstupní surovinu kejdu s výstupy z papírenského průmyslu. V Nizozemí se odpady nesmějí míchat, takže takový zdroj nelze použít. V Česku jsou velké živočišné výroby, které produkují značné množství kejdy. To v Beneluxu není, proto mají malé "farmářské" bioplynové stanice, které však nejsou příliš efektivní. To všechno jsou věci, které bychom mohli n základě českých zkušeností aplikovat v Beneluxu. Tok know-how tedy není jednosměrný.
Vraťme se ještě ke spalovnám odpadů, které se netěší velké podpoře státu. Jak je vidíte vy?
Podle mého názoru je v ČR v současnosti nedostatek spaloven hlavně na komunální odpady. Jsme v kontaktu se všemi spalovnami v ČR, protože naše mateřská společnost jich několik provozuje a disponuje dostatečnými zkušenostmi, které zde můžeme uplatnit. Provozovatelé spaloven si všichni stěžují na nedostatek podpory a nevyjasnění strategie v odstraňování odpadů ze strany státu. Je velice důležité, aby si Česká republika vyjasnila, kterou cestou chce jít. Vedle nás je zde na tucet firem, které by chtěly investovat do spalovny nebo do bioplynových stanic (kterých by podle MŽP mělo být v nejbližších letech několik stovek). Legislativní prostředí ale není úplně jasné. Například u bioplynové stanice se musí rozhodnout, zda jde o elektrárnu, nebo místo pro odstraňování odpadů, což jsou dva zcela odlišné režimy. Nemůžu to rozhodnout já, to musí udělat ministerstvo, aby se vyjasnilo, v jakých rámcích se pohybujeme. Stejné je to se spalovnami. Je zde několik oblastí, které spalovny jednoznačně potřebují, a jejich realizace bude trvat o to déle, dokud nebude přístup státu jednoznačný. A nesmíme zapomínat na souvislost s postojem Evropské unie, která směřuje ke spalování s využitím energie.
Jarmila Šťastná
