V Česku dosud sbírají použitý textil asi dvě desítky firem, které mají podle dřívějšího odhadu Ministerstva životního prostředí asi deset tisíc kontejnerů po celé republice. Patří mezi ně například Diakonie Broumov, Potex, Dimatex, Kloktex nebo Helptex. Žádná přesná evidence neexistuje, neboť jde o komerční a zčásti charitativní sběry. Převážně mají radnice uzavřené smlouvy se společnostmi, které se touto komoditou zabývají, přičemž svoz textilu pak mají obce zdarma a neplatí ani další náklady. Komerční firmy vydělávají především na tom, že se oblečení dá zpeněžit, ať už předáním k recyklaci nebo jako nositelné oblečení do secondhandů. Převážně ale není textil z domácností pro recyklaci atraktivní. Firmy zajímají mnohem více homogenní textilní zbytky z průmyslu, jako třeba z přádelen, tkalcoven nebo od výrobců oblečení.
Textilní odpady vyseparované do kontejnerů mohou být složeny z pletených, tkaných nebo netkaných látek, a navíc obsahují různé druhy vstupních surovin, jako je bavlna, vlna, polyester, len, konopí, hedvábí, nylon, akryl a viskóza, což recyklaci znesnadňuje. Textilie se také často upravují, aby získaly potřebné vlastnosti, jako je třeba voděodolnost nebo nehořlavost, a obsahují tak různé chemikálie. Následnému zpracování nepomáhají ani různé doplňky v podobě zipů či knoflíků.
Pokud má obec již domluvenou spolupráci s komerční firmou a textil sbírá, bude se podle ministerstva moci rozhodnout, zda bude pokračovat v dosavadní spolupráci, a přistupovat ke třídění jako k předcházení vzniku odpadu. Pokyn Ministerstva životního prostředí přímo uvádí, že pokud obec sbírá textil v režimu předcházení vzniku odpadů, musí to výslovně uvést v obecně závazné vyhlášce. „Sbíraný textil pak není odpadem a obec ho neuvádí ve své odpadové evidenci. Přebírající subjekt nemůže textil přijmout jako odpad a nemůže jeho příjem uvést ve své odpadové evidenci pod jakýmkoliv evidenčním kódem,“ stojí v pokynech resortu.
Kupujeme víc, vyhazujeme víc
V České republice mapuje situaci společný projekt Ústavu chemických procesů AV ČR, CENIA a VUT Brno. Podle výzkumníků jen průměrná spotřeba textilních vláken na osobu v globálním měřítku byla v roce 1950 kolem 3,7 kg, v roce 2016 se ovšem zvýšila již na 13 kg. V současné době se proto celosvětově odhaduje roční množství textilních odpadů na více než 83 milionů tun. Pouze v rámci EU vzniká ročně kolem 16 milionů tun vysloužilých textilií, z nichž pouze 15–20 % je sebráno za účelem recyklace a pouhé 1 % skutečně recyklováno.
Data Eurostatu ukazují, že celý životní cyklus textilií, především pak oblečení, má čtvrtý nejvyšší dopad na životní prostředí ze všech sledovaných kategorií lidské činnosti. To však nejvíc pociťují země mimo EU, neboť právě tam probíhá většina výroby. Výroba surovin, jejich spřádání do vláken, tkaní látek a barvení vyžaduje obrovské množství vody a chemikálií, včetně pesticidů pro pěstování surovin, jako je třeba bavlna. Podle dat sdružení Euratex byly v roce 2019 hlavními vývozci do sedmadvacítky Čína, Bangladéš, Turecko, Spojené království, Indie, Pákistán, Vietnam, Kambodža, Maroko a Tunisko. EU dovezla z jiných zemí textilní výrobky v hodnotě 112 miliard EUR.
Jen výroba vláken je zodpovědná za velkou část ekologických dopadů textilního a oděvního průmyslu. Podle zprávy neziskové organizace Textile Exchange z roku 2021 se celosvětová produkce vláken zdvojnásobila z 58 milionů tun v roce 2000 na 111 mi-lionů tun v roce 2019. O rok později způsobila pandemie pokles na 109 milionů tun. Syntetická vlákna, která v polovině 90. let předběhla bavlnu jako nejpoužívanější vlákno, tvořila v roce 2020 celkem 62 % celosvětové produkce vláken. Podíl udržitelných vláken, která Textile Exchange označuje jako „preferovaná vlákna“, tvořil méně než pětinu.
Na konci životního cyklu
Spolehlivá a aktuální data o tom, co se děje s oděvy a dalšími textilními výrobky, jakmile se jejich majitelé rozhodnou je vyhodit, nejsou snadno dostupná. Tříděný sběr oděvů se v EU stane povinným v roce 2025. Studie JRC z roku 2021 odhaduje, že oddělený sběr použitých textilií v EU v roce 2020 činil 1,7 až 2,1 milionu tun. Tato čísla je ale podle autorů studie třeba považovat za orientační, protože ne ve všech členských státech byly údaje o sběru dostupné. V zemích, kde byla tato data k dispozici, se množství sběru značně lišilo. Od 0,3 kg na hlavu v Lotyšsku po 8,3 kg na hlavu v belgickém regionu Flandry. V zemích s dostupnými údaji bylo nakonec odděleně shromážděno přibližně 38 % nových textilií uvedených na trh. Většina zbývajícího oblečení skončila ve směsném komunálním odpadu.
Vzhledem k tomu, že nabídka převyšuje poptávku po oblečení z druhé ruky v EU, stále se jeho větší podíl vyváží do mimo-unijních států, hlavně do Afriky a Asie. Podle dat JRC vzrostl vývoz z přibližně 400 000 tun v roce 2003 na 1,3 milionu tun v roce 2019. „To vedlo k obviněním, že levné oblečení z druhé ruky způsobuje úpadek místního textilního průmyslu a že mnoho vyvážených položek je tak špatné kvality, že je nelze znovu použít; odpad se v podstatě vyváží do zemí, které si s ním nejsou schopny poradit,“ uvedl Evropský parlament v jedné ze svých studií o dopadu textilního průmyslu na životní prostředí. Velké známé skládky textilu jsou například v Ghaně a v Chile.
Zhruba 25 až 50 % oděvů sesbíraných v EU je totiž v tak špatném stavu, že je nelze dále prodat a posílá se k recyklaci nebo ke spalování, případně na výrobu alternativních paliv nebo skončí na skládce.
Dominantní je stále mechanická recyklace, při které se materiál rozřezává a drtí. Asi 20 % separovaně sbíraných textilií v Evropě se používá například jako průmyslové utěrky, výplně pro automobilový průmysl a akustická a tepelná izolace.*
Anna Soldatova
