Současný věk můžeme s nadsázkou označit jako "dobu plastovou". Přínos plastů, ať už ekonomický, sociální, nebo životnímu prostředí, je ale mincí o dvou stranách.
Budoucnost plastů tkví podle slov odborníků v přeměně stávajícího designu na bioplasty, které budou přirozeně biodegradabilní. Aby nedocházelo ke zmatení jazyků: bioplastem se rozumí materiál vytvořený přírodními polymery, ať už produkovanými mikroorganismy, nebo polymery odvozenými z rostlinných proteinů - škrobem či celulózou. Takové materiály zpravidla vykazují schopnost biodegradability, tedy rozložitelnost aktivitou biologických činitelů, nejčastěji bakterií. Mezi bioplasty se dá zařadit jen asi 0,1 až 0,2 % plastů vyrobených v EU. Z tohoto nepatrného množství jsou bioplasty využívány k výrobě nákupních tašek (21 %), jako balicí médium (37 %), nebo plnivo (28 %).
U bioplastů přetrvává řada nezodpovězených otázek. Týkají se především schopnosti degradace a rozkladu bioplastů v různorodých podmínkách. Nevíme, jak tyto materiály reagují na vyšší tlaky či teploty, a zdali se účinně rozkládají v moři. Rozklad nastartovaný půdními bakteriemi může mít v různých místech rozdílnou rychlost, právě díky rozmanitým fyzikálním podmínkám. Chybí tedy základní vědecký laboratorní výzkum.
Z ekonomického hlediska se pak bioplasty mohou sotva stát atraktivními: změna a úprava nynějšího výrobního postupu je nákladná, a v současné době stejně není dostupná technologie, která by dokázala produkovat bioplasty v takovém množství, aby se dalo regulérně uvažovat o jejich zavedení do běžného oběhu. Navíc chybí motivace výrobců - recyklovatelný výrobek bude zákonitě snižovat celkové množství produktů v oběhu.
Ekologičnost biodegradabilních plastů se pokoušeli různí odborníci kvantifikovat analýzou životního cyklu (Life Cycle Analysis, LCA), ale docházeli k odlišným výsledkům. Zásadní otázkou je zdroj polymerů pro výrobní proces. Jako "bio" materiály můžeme využívat škroby z kukuřice, sóji, nebo cukrové třtiny. Do analýzy proto vstupují zásahy související se zemědělskou produkcí - hnojením, eutrofizací vodních zdrojů, zvýšenou ekotoxicitou vyplývající z užití pesticidů. A co teprve, když se do toho vloží problematika geneticky modifikovaných plodin, optimalizovaných na produkci vhodných polymerů?
Biodegradabilní plast také bude mít nepochybně kratší životní cyklus, častěji se bude stávat součástí odpadu, a zrovna tak často bude muset být nahrazován.
Přeměna plastů na bioplasty v sobě ukrývá potenciál k úsporám fosilních paliv, snížení emisí i celkového množství plastového odpadu. Je ale zapotřebí vykonat ještě dlouhou cestu - na prvním místě by mělo být sestavení kvalitativní analýzy životního cyklu, zaměřené především na koncové fáze bioplastů. Nezbytné bude zpopularizovat bioplasty na regionální i národní úrovni. K tomu by měla sloužit i oficiální ekoznačka, která by standardizovala biodegradabilitu, kompostovatelnost a recyklovatelnost bioplastů podle evropských norem.
Zdroj: Science for Environment Policy
Každý člověk v Evropě ročně spotřebuje kolem 500 plastových tašek.
