Úprava odpadů biologickými postupy patří mezi technologie speciální a určené pro konkrétní zařízení. Více nám o nich pověděl Ing. Vít Matějů z biotechnologické divize společnosti Envisan-Gem, a.s.
V jakých případech se používá biologická úprava odpadů?
Obvykle tehdy, když jsou ostatní metody komplikovanější, dražší nebo náročnější na investice. Prostě horší z hlediska provozních nároků. Druhá velká oblast využití je při odstraňování nízkých koncentrací polutantů nebo nežádoucích látek. Biologické postupy ve většině případů nízkou koncentraci polutantů odstraňují účinně. Chemické reakce nebo fyzikálně-chemické úpravy lze použít také, ale s mnohem menší účinností: trvají déle,potřebují drastické podmínky. Proto se k biologickým postupům uchyluje stále více průmyslových aplikací - mohou tak zvládnout problémy, které byly dříve v podstatě neřešitelné.
V odborné literatuře se mluví o mnoha laboratorních aplikacích, ale méně o uplatnění v praxi.
Málo odpadů vzniká tak, aby byly opakovatelné a stejné. Mají sice stejné globální vlastnosti, ale v průmyslu je každý odpad jiný. Aplikace biologické metody je proto většinou zcela jedinečná pro každý konkrétní případ. Například suspenzí systémy odbourávají různé komplikované polutanty, jako je trinitrotoluen nebo aromáty, a jsou ověřeny v poloprovozních podmínkách. Ovšem technické zázemí k tomu, aby se takové zařízení dalo provozovat v průmyslovém měřítku, je velmi složité a nákladné, takže se tato technologie uplatní na 5-6 místech na světě. Nicméně biologická úprava odpad natolik změní a ušetří tím tolik peněz za likvidaci, že se vyplatí investovat i do složitého a drahého systému.
Nejsou tedy opakovatelné?
Obecně však platí, že biologická úprava se navrhuje pro konkrétní odpad v konkrétním místě. Z tohoto pohledu je tedy opakovatelnost velmi malá. Zpracovávané odpady jsou specifické - třeba kal s ropnými látkami z automobilky. Tam jsou ropné látky, ale třeba taky aceton. Biologická úprava zde funguje bez problémů, ale podle poměrů určitých látek v odpadu musíte nastavit např. zdržení v systému. V jiném závodě mají trochu jinou technologii povrchových úprav a vedle ropných látek už není v odpadu aceton, ale jiná látka, a tomu musíte úpravu přizpůsobit.
Jak při tom postupujete?
Na začátku se musejí ohodnotit kvalitativní parametry odpadů, které chcete upravit, a porovnat je s parametry biologického procesu. Je třeba zjistit, zda látka v odpadu není toxická, jestli je možné ji biologicky odbourat a za jakých podmínek. V laboratorních podmínkách lze velice přesně zjistit technologické parametry úpravy a z těchto informací lze provést i základní ekonomické posouzení. Je důležité, aby se kvalita odpadu po úpravě změnila tak, že je možné odpad například přeřadit z kategorie N do kategorie O, a tím dosáhnout snížení nákladů na zneškodnění odpadu. Můžeme vyčíslit úspory na zneškodnění a známe i náklady na úpravu. Když je úspora dostatečně velká - třeba 30 %, pak se úprava vyplatí a technologii můžete zavést.
Je takových případů hodně?
Producenti mají snahu, aby vytvářeli co nej-méně nebezpečných odpadů, protože nakládání s nimi je velmi drahé. Hledají cesty, jak jejich objem co nejvíc snížit. Když se najde technologie, která odpad kvalitativně změní a je jen trochu ekonomicky schůdná, pak ji většinou využijí.
Taková situace nastala třeba u producentů kontaminovaných vzdušnin z výroby laminátových výrobků. Zákon o ovzduší s jeho přísnými limity vyvolal boom biofiltrů, protože pro velké objemy vzdušnin s malými koncentracemi znečišťující látky je biofiltr nejekonomičtější způsob čištění. Ostatní metody, jako je katalytické spalování, adsorpce na aktivní uhlí a další, jsou několikanásobně dražší. Ostatně první biofiltry se u nás budovaly u kafilérií v osmdesátých letech minulého století a dodneška fungují. Z toho je vidět, že jde skutečně o dobrou a levnou technologii.
U čištění vzdušnin také nastavujete konkrétní podmínky na konkrétní výrobu?
Ano, musíte nastavit dobu zdržení, což vám určuje objem biofiltru, a musíme technologii přizpůsobit složení znečišťujících látek. Například jsme instalovali biofiltr ve velké laminovně, kde se vyrábějí potrubí. Laminují zde do formy a odchází při tom určité množství styrénu. Pak se výrobek nechává vytvrzovat, což představuje zase jiné množství styrénu ve vzdušninách, a navíc ještě vymývají formu acetonem. Takže ke styrénu, který ve vzdušnině ubyl, teď přibývá aceton. Vstupy na biofiltr během provozu neustále kolísají, ale biofiltr musí být navržen tak, aby ho to "nerozhodilo" a měl určitou sorpční kapacitu. Když se dobře provozuje, funguje jako samoregulační systém.
Zajímavou úpravou je fytoremediace.
Ano, jde o technologii vhodnou zejména pro eliminaci difuzního znečištění. Velmi jednoduše řečeno, znečištění přechází během vegetace z půdy do pěstovaných rostlin nebo je rostlinami transformováno. .
Například máte znečištění z úpravny rudy, která pracuje dvacet let. Ve směru převládajících větrů bude v půdě překročena norma pro nikl padesátkrát, v kilometrové vzdálenosti třeba už jen dvacetkrát. Pokud se má taková plocha vyčistit, má smysl použít fytoremediaci. Je zde velká pravděpodobnost, že nikl bude v povrchové vrstvě a jde o plošné znečištění bez míst s extrémní koncentrací. Když zvolíte vhodné rostliny, pak s výhledem 10-15 let nikl z prostředí zmizí a budete stát jen před problémem, co uděláte s fytomasou, která nikl naakumulovala. Ale není to technologie pro kontaminované fabriky.
Jarmila Šťastná
