Říká se, že hliník se velmi dobře recykluje a jde o ekologicky výhodný proces. Tvrzení o pohodlné recyklaci však neplatí vždy, zejména ne u nápojových plechovek, které jsou nejvíce na očích.
- Hliník se v přírodě nevyskytuje v čistém stavu, ale hlavně ve sloučeninách, které tvoří až 8 % zemského povrchu. Nejběžnější horninou je bauxit (Al2O3·2H2O, dihydrát oxidu hlinitého), z něhož se hliník vyrábí. Hlavní ložiska bauxitu leží mimo území Evropy, která je proto závislá na dovozech. Hliník se z bauxitu extrahuje energeticky náročným procesem, při němž vzniká na tunu hliníku půl tuny toxického odpadu.
- V průmyslu je hliník druhým nejpoužívanějším kovem po železe. Má vynikající užitné vlastnosti. Celosvětová produkce hliníku se pohybuje kolem 35 milionů tun ročně.
Energetická náročnost výroby primárního hliníku je několikanásobně vyšší než výroba plastů nebo skla. Na výrobu jednoho kilogramu hliníku z bauxitu je nutno vynaložit kolem 20 kWh elektrické energie a jde proces produkující velké množství tuhých odpadů i látek znečišťujících ovzduší. Na výrobu nového produktu z druhotné suroviny se spotřebuje jen zhruba deset procent energie a uvolní se pouze 5 % CO2, v porovnání s primární výrobou. Proto je recyklace odpadního hliníku tak žádoucí.
Hliník je jeden z nejpoužívanějších materiálů, každý rok se ho vyrobí desítky milionů tun. Z nich využívá elektrotechnický průmysl kolem 12 %, zhruba čtvrtinu ho spotřebuje automobilový průmysl a trochu letecký průmysl. Téměř polovina vyrobeného hliníku padne na výrobu obalů, a to zejména plechovek na nápoje.
Recyklace
Výrobky z hliníku jsou používány v řadě oborů a jsou proto velmi různorodé. Životnost výrobků použitých ve stavebnictví se odhaduje na třicet let, v automobilovém průmyslu na dvanáct let. Odhady proto tvrdí, že kolem 75 % hliníku, vyrobeného v posledních sto letech, je stále ještě v oběhu. Trh s odpadním hliníkem stále roste a v posledních letech poptávka po něm vysoko převyšuje nabídku.
Obecně platí, že není žádný technologický problém s recyklací kusového hliníku, ať jsou to stavební materiály, komponenty z automobilového průmyslu, součásti letadel nebo velké množství předmětů používaných v domácnosti. Z odpadu je nutné pouze odstranit příměsi železa a povrchové nátěry, pak se materiál přetaví a lze ho znovu použít. Pro hliníkové třísky z obrábění se používají postupy briketování za vysokého tlaku. Materiál se tak zbaví řezných kapalin a vznikne polotovar s menším objemem, s nímž se dobře manipuluje. Brikety se používají jako náhrada zlomkového kovu ve slévárnách.
Značné množství hliníku je v kabelech, kde nahrazuje měď. Kvůli požadavkům na vysokou čistotu je v nich používán pouze primárně vyrobený hliník, jehož může v kabelech být až polovina celkové hmotnosti. Překážkou v recyklaci jsou materiály obsažené v plášti kabelu, kterých je celá řada: silikonový kaučuk, polyethylen (PE), polypropylen, polychloropren, vulkanizovaný kaučuk, PVC a další. Pro recyklaci kabelů je proto nutné vytvářet vlastní recyklační kanál s využitím specializovaných technologií.
Recyklace tenkostěnného hliníku
Odpadní hliník je žádaným materiálem, pokud jde o větší výrobky. Neplatí to zcela pro tenkostěnné výrobky, zejména nápojové plechovky. Na rozdíl od propagačních výroků jejich výrobců, plechovky nelze jednoduše přetavit a použít na výrobu nových nápojových obalů. Tenké fólie hliníku nevydrží vysokou teplotu hutního zpracování a během procesu tavení shoří. Zároveň při tom mohou vyprodukovat značné množství znečišťujících látek. Prakticky vždy jsou pokryty vrstvami barev a laků, na jejichž záchyt nejsou hutní závody vybaveny.
Pro recyklaci těchto tenkostěnných a foliových hliníkových materiálů je proto nutné používat jiné technologie a směřovat je do jiných oblastí využití.
U nás je zpracovává například společnost Alutherm CZ s. r. o. v Mníšku pod Brdy. V současnosti se zaměřuje spíše na recyklaci potravinářských a zdravotnických hliníkových fólií. „Plechovky nyní používáme jen minimálně, jako přídavek celého procesu,“ řekla jednatelka Soňa Rajtarová.
Mnohem větším zpracovatelem je společnost Kovošrot Moravia s provozy v Malé Štáhli, Rýmařově a Kynšperku nad Ohří. Z použitých plechovek a rovněž potravinářských fólií vyrábějí granulát, který směřuje do hutí. Používá se jako redukční činidlo při aluminotermické výrobě kovů (hliník svou afinitou ke kyslíku umožňuje získat některé kovy z jejich oxidů).
„Z použitých plechovek se nejdříve musí odstranit nečistoty, železo, plasty i zbytky nápojů,“ popsal zástupce Kovošrotu Moravia Petr Šanovec. „Máme na to technologie, stejně jako na odstranění barev z povrchů, včetně záchytu znečišťujících látek. Vyčištěný materiál se pak drtí a upravuje podle požadavků zákazníků.“
Zpracovatelská linka má kapacitu až 150 tun plechovek za měsíc, z českých zdrojů ji však naplňují jen zhruba z pětiny. „Velkým dodavatelem jsou například Pražské služby, které nám dodávají měsíčně kolem 20 tun. Sehnat vytříděné plechovky je u nás v republice problém, proto je musíme dovážet,“ dodal Petr Šanovec s tím, že je třeba podpořit co nejširší a nejjednodušší systémy sběru plechovek, aby se dostaly do recyklačního procesu.
Výroba a sběr
Podle studie Ministerstva životního prostředí z roku 2009 se v České republice vyrobilo přibližně dvě stě třicet milionů kusů hliníkových nápojových obalů. To bylo ovšem v době, kdy dominoval zálohový systém skleněných pivních lahví a ostatní nápoje byly především v PET obalech. Mezitím nastal boom v používání plechovek, v nichž je nyní nejen pivo, ale také oblíbené energetické nápoje. Podle údajů Karlovarských minerálních vod se v roce 2018 u nás prodalo kolem 700 milionů kusů.
Sběr kovů, včetně nápojových plechovek, je u nás od roku 2015 povinný. Obce ho zajišťují buď prostřednictvím kontejnerů, nebo ve sběrných dvorech. V některých lokalitách, jako například v Ostravě Radvanice, fungují i smíšené systémy, kde se sbírá společně více druhů odpadů, obvykle kovy a plasty.
Na větší podpoře sběru kovů z domácností se proto už loni dohodly ministerstvo životního prostředí a kolektivní systém EKO-KOM. K rozvoji sběrné sítě má pomoci příplatek za každý kontejner na vytříděné kovy v obci. Recyklační linky pak za každou tunu vytříděných kovových obalů dostanou 420 korun místo dosavadních 30 korun.
Podle MŽP k vyššímu sběru kovového odpadu přispívají právě kombinované sběry, kdy lidé vyhazují kovové obaly do speciálně označených kontejnerů běžně určených pro jiný odpad – nejčastěji plasty. „Analogicky bude podporován tříděný sběr kovů i jinými způsoby, například pytlovým sběrem z domácností nebo do nádob rozmístěných u rodinných domů, které nejsou určené veřejnosti,“ uvedl už dříve ředitel EKO-KOM Zbyněk Kozel.
Platba 420 korun za tunu veškerých vytříděných kovových obalů pak má podle Kozla motivovat třídicí linky jak k odběru vytříděných kovů, tak vytříděných plastů či jiného materiálu spolu se složkou kovů. Příspěvek podle něj vykompenzuje zvýšené náklady na oddělení kovové složky z odpadů. MŽP upozornilo, že pro zavedení společného sběru kovu s jiným materiálem je nezbytnou podmínkou dohoda se svozovou firmou a dotřiďovací linkou.
Resort uvedl, že vyšší podpora by měla vést k tomu, aby do roku 2022 bylo třídění kovových obalů pro většinu občanů stejně pohodlné, jako je nyní třídění plastů, skla a papíru, kdy jsou kontejnery v průměrné vzdálenosti zhruba 100 metrů od domova. Změny také navazují na nové recyklační cíle vyplývající z evropské směrnice o oběhovém hospodářství.
Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) při spuštění podpory řekl, že rozšíření počtu nádob na kovy nejčastěji brání omezený prostor v ulicích měst a obcí. Některé z obcí tak využívají pro sběr kovů pouze sběrný dvůr, mobilní sběr či výkupnu. Část kovů je také získávaná ze škváry po energetickém využití směsného komunálního odpadu.
Výrobci také uvažují o zálohovaném sběru. Na konci roku 2018 tři výrobci nápojů (Secco+, Vi Wine a Smarty) vytvořili vlastní zálohovací iniciativu „#replechuj“. Systém však byl komplikovaný, záloha byla stanovena na 1 Kč za obal a jednalo se o nepříliš rozšířené značky. Projekt byl po zhruba po roce pozastaven. V roce 2020 pak Mattoni společně s internetovým obchodem Košík nabídly speciální edici své minerální vody v zálohované plechovce. Ostatně v zálohovém systému, který před dvěma lety navrhovaly Karlovarské minerální vody, byly vedle PET lahví uvažovány také hliníkové plechovky.
S větším využitím nápojových plechovek rozhodně musíme v blízké budoucnosti něco udělat. Evropská unie požaduje, abychom v roce 2025 sbírali 50 % hliníkových obalů, v roce 2030 to má být 60 %. Podle autorizované obalové společnosti EKO-KOM se však cíl v roce 2025 nejspíš nepodaří splnit, protože produkce hliníkových obalů (hmotnostně) je relativně nízká a tyto obaly se nedaří efektivně třídit. Cíle bychom mohli dosáhnout do roku 2030, pokud se podaří dobudovat potřebnou infrastrukturu.*
Jarmila Šťastná, -red-