Chtělo by se s Jaroslavem Haškem říci: „Tak nám schválili nové odpadové zákony“. Zhruba po deseti letech projednávání, komisí, diskusí, pracovních skupin, vášnivých sporů a lobbistických tlaků jsou zákony hotovy a podepsal je prezident.
Poté, co prošly Poslaneckou sněmovnou, učinil Senát hrdinský pokus je zvrátit, a zákony vrátil k novému projednávání ve svém senátním znění. Zákon o obalech pak rovnou celý zamítl.
Nad zákonem o odpadech se napodruhé ve sněmovně ještě trošku diskutovalo, u zákonů o obalech a výrobcích s ukončenou životností však na prosazení sněmovní verze stačilo pouhých šest minut.
Co nám nové odpadové zákony přinesou? V prvním přiblížení budou mít všichni co číst, protože zákony jsou velmi obsáhlé. Do konce roku 2020 platný zákon o odpadech měl kolem 120 paragrafů, a to zahrnoval i zpětný odběr. Nový zákon o odpadech má 158 paragrafů a zcela nový zákon o výrobcích s ukončenou životností 144 paragrafů. K tomu je ještě zákon změnový. A návrh vyhlášky o nakládání s odpady má skoro 200 stran.
Zákon začal platit od 1. ledna tohoto roku. V době, kdy byl schválen, vůbec nebyly hotovy prováděcí vyhlášky. Na ně jsou v zákoně rozsáhlá zmocnění, a bez nich se zákon nedá použít v praxi, ani se připravit na nové požadavky. Není to ale nic nového: nový zákon bez prováděcích vyhlášek a s prakticky okamžitou účinností už jsme tady párkrát měli. Je to chování poněkud gubernátorské: toto jsou vaše povinnosti, co musíte plnit. Zařiďte si to, jak chcete, ale když to nesplníte, přijde trest.
Senát měl s tímto stavem opravdu velký problém a navrhl posunutí účinnosti zákonů o jeden rok, aby se na ně praxe měla čas připravit (zásadní termíny, jako zákaz skládkování v roce 2030, by se tím však neposunuly). S tímto požadavkem vrátil zákony sněmovně, ale neuspěl. Dalo se to očekávat, ministr Brabec od počátku deklaroval, že posun termínu je nepřijatelný. Česko honí termíny implementace evropské legislativy, které vypršely už v létě 2020. Úkol jsme tedy s odřenýma ušima splnili, otázka je, s jakým výsledkem. Z reakcí odborné veřejnosti je zřejmá jistá úleva, protože teď už víme, na čem jsme. Převládá však názor, že zákony mají řadu nedostatků, někdy zcela zásadních.
O posunutí termínu zákazu skládkování neupravených odpadů nebo třídicí slevě se diskutovalo prakticky během celé přípravy norem a jejich aktuální podoba je podle ministra Brabce výsledkem „krvavého kompromisu“, který vyjednal především se zástupci měst a obcí.
Nakonec jsou však v zákoně i věci, které nikdo nečekal. Mám na mysli odstavce 4 a 5 paragrafu 155, tak zvaný Staňkův dodatek. Pro pořádek je však třeba uvést, že autory návrhu jsou poslanci Antonín Staněk (ČSSD) a Jan Zahradník (ODS).
Antonín Staněk, původně učitel občanské nauky, se po stranické linii dostal až na post ministra kultury. Jeho působení bylo tak katastrofální, že se za jeho odchod demonstrovalo. Půl roku poté se změnil na odborníka na odpadové hospodářství a přinesl pozměňovací návrh, který vychází vstříc provozovatelům skládek. Jedná se o materiály ukládané bez poplatků jako technické zabezpečení skládky (TZS), jichž má být maximálně dvacet procent. Podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu skládkaři tuto kvótu v praxi překračují a do TZS zařazují až o desítky procent více odpadů. Obce a města, na jejichž území skládky leží, a také Státní fond životního prostředí tím přicházejí o desítky milionů korun. Aktuálně vede tento spor město Čáslav se společností AVE (o kauze jsme v časopise obsáhle informovali). Staňkův dodatek bere obcím možnost vymáhat na firmách peníze za tento fakticky nelegálně uložený odpad. A to nejen v budoucnosti, ale se zpětnou platností. Podle ústavního právníka a člena Legislativní rady vlády Jana Wintra je to v rozporu s ústavou, která neumožňuje retrográdní účinnost. Na druhé straně se Antonín Staněk opírá o posudek jiného člena Legislativní rady vlády, Aleše Gerlocha, podle něhož je dodatek v pořádku.
Další kontroverze, i když trochu nečekaná, nastala kolem zákona o obalech. Ten procházel legislativním procesem vcelku hladce, Senát ho však trochu překvapivě zamítl jako celek. Hlavním důvodem bylo, že požadavky zákona jsou příliš tvrdé vůči nově zakládaným autorizovaným společnostem v oblasti obalového odpadu. Podle senátorů neumožňují vznik konkurenčního prostředí, které by v zákoně mělo být zakotveno, přestože současný systém funguje dobře. Prosadit se to nepovedlo, takže nové AOS to nebudou mít lehké.
Neuralgických bodů, které zkomplikují život lidem v praxi, bychom našli v zákonech hodně: výpočet skládkovacího poplatku, třídicí slevy, problematická podpora recyklačních technologií a uplatnění výrobků z recyklovaných surovin, povinnost vedení evidence u komunitních kompostáren, čínská zeď a řada dalších.
Zákony však máme a nezbývá, než tento fakt akceptovat a hledat cestu, jak se s nimi sžít a uvést je do praxe. Ovšem s vědomím, že rozhodně není konec: už se na nás chystá zákon o jednorázových plastových výrobcích. A sázkové kanceláře by měly začít přijímat sázky, kdy bude první novela zákona o odpadech.*
Jarmila Šťastná
Článek z časopisu Odpady, č. 1/2021
