Když se rozhodnete, že budete vyrábět výrobky s vysokým obsahem recyklátu, uspějete? Budou je od vás lidé kupovat? Společnost Plastia, s. r. o., z Nového Veselí u Žďáru nad Sázavou se proslavila svým designovým vermikompostérem a prokázala, že to jde. Hovořili jsme o tom s majitelkou firmy Lenkou Novotnou.
My jsme inovátoři podstatou a duší, takže to byla touha po nových technologiích a nových přístupech. Každá věc, která se děje, může být příležitostí se někam posunout, vytvořit něco zajímavého.
Bylo by to určitě jednodušší, ale inovátoři dělají těžké věci. Hledají, kam věci posunout a jak je dělat jinak.
My i recyklujeme, protože používáme post-factory recyklát. Zpracujeme znovu všechny zbytky z výroby a zmetky, dokonce i výrobky, které se neprodaly a jsou třeba zašpiněné. Odnálepkujeme je, vyčistíme a všechno se znovu podrtí. Podrcený materiál zpracujeme znovu ve výrobě. Máme-li přebytek, berou ho od nás jiné zpracovatelské firmy. Je to systém využití zbytků z výroby, který u nás funguje už léta. Důvod je primárně ekonomický, musíte se snažit šetřit, neplýtvat, hledat možnosti. Ve svém důsledku je pak také ekologický, protože ekologie podle mne je o udržitelnosti zdrojů. Pro nás tento přístup není nic nového, co bychom měli zavádět, protože je to zrovna „in“. My takto fungujeme řadu let.
Je to různé. V Americe nám řekli, že výrobky s obsahem recyklátu nechtějí, ať si ten nepořádek necháme tady. Naopak v Německu je zcela běžné, že se vás odběratel ptá, jaký máte obsah recyklátu a co používáte. Jsou firmy, zejména velké korporace, které to mají jako firemní strategii a skutečně ji realizují, není to jen na papíře. Máme také zákazníky, kteří s námi spolupracují právě proto, že ve výrobcích používáme recyklát a umíme ho používat bezpečně. To znamená, že výrobky jsou otestovány a získávají potřebné certifikáty. Je důležité se zákazníky o výrobcích a technologii mluvit a získat jejich důvěru, že výrobky budou mít kvalitu, kterou oni požadují.
Náš šéf výroby na jaře spočítal, že ve výrobcích je podíl recyklátu kolem osmnácti procent. Jak jsem zmínila, od počátku se do všech výrobků přidává podíl post-factory recyklátu. Je malý, protože už má trochu jiné vlastnosti než původní materiál. Polymerní řetězce jsou už kratší, takže se ho do výrobku nemůže dávat moc, aby se neporušila kvalita. V poslední době nám narůstá také podíl post-consumer recyklátu, tedy materiálu vyrobeného z využitelných složek komunálního odpadu.
Vztah s dodavatelem recyklátu je pro nás velmi důležitý, potřebujeme se spolehnout, že do recyklátu nedal nic, co tam nepatří. Předem si ověřujeme, že je důvěryhodný, dodává kvalitní výrobky a není to jen nějaký zlatokop, co chce rychle vydělat. Vytváříme si vlastně takové řetězce důvěry, v nichž jsou lidé, kteří vás neošidí. Protože kdyby se to jednou stalo, tak je konec.
Dodavatel má samozřejmě své testy, ale i my necháváme otestovat výrobky z nového materiálu. Náš problém jsou látky SVHC, tedy látky vzbuzující mimořádné obavy (substances of very high concern), které jsou definovány směrnicí REACH. Jenže látek SVHC je dvě stě. Když recykláty testujeme, vlastně nevíme, které z těchto látek máme hledat – nelze testovat v každém vzorku všechno. Spíše se podle zkušenosti hledá, co by tam mohlo být. Výsledky jsou statistické, nikdo vám nezaručí, že se tam určité látky nikdy nevyskytnou.
Našimi hlavními zdroji jsou polypropylén a HDPE vyráběné zejména z takzvané drogérie. Je to skvělý materiál s výbornými parametry a látky SVHC by se v něm dnes v podstatě neměly objevit.
Jenže obor se rychle proměňuje. Ještě před patnácti lety se například používala barviva nebo změkčovadla, v nichž by látky SVHC mohly být. Za tu dobu už se celý obor přenastavil, tyto výrobky už se nepoužívají, ale do odpadu se ještě pořád mohou dostat. Je pak na zpracovateli, jestli si důsledně hlídá kvalitu recyklátu. Opět se vracím k té důvěře. V dodavatelském řetězci musíte mít jen ty lidi, o nichž víte, že neporuší zásady a neudělají nic, co by poškodilo někoho dalšího.
Jsme na 18 procentech a víc přidávat nemůžeme, protože by to negativně ovlivnilo výrobu. Do maximálně 20 % jsme schopni vychytat problémy, které přidávání recyklátu doprovázejí, třeba vyšší podíl zmetků nebo ucpávání šneků v lince. Kdyby nám nařídili v našich produktech třeba 50% podíl recyklátu, nepůjde to technicky zvládnout. Stoupnou náklady, klesne efektivita, hlavně se sníží kvalita konečných produktů. Jsme v konkurenčním prostředí, nemůžete prodávat nekvalitní výrobek třikrát dráž jen proto, že je z recyklátu.
Myslím, že vývoj fakticky jde k chemické recyklaci, která z odpadních plastů vyrobí znovu suroviny a eliminuje nebezpečí vyšší koncentrace kontaminantů. Materiálová recyklace, jak my ji děláme, bude do budoucna jen taková specialita, třešnička na dortu. Bude se používat jen vybraný odpad, u kterého víte, že je v pořádku.
My jsme z podílu recyklátu udělali přednost. Musíte výrobek udělat tak, aby se lidem líbil. Nemůžete jim předložit něco ošklivého a říct: „Musíš si to koupit, pokud ti záleží na přírodě.“ Většina lidí nechce dělat to, do čeho je někdo nutí, byť z dobrých důvodů.
To byl případ našeho vermikompostéru. Nabídli jsme v něm výrobek, který je ekologicky zajímavý, má myšlenku a podporuje zodpovědný přístup k přírodě, tedy přeměnu bioodpadu na kompost. Ale ten výrobek byl zároveň velmi pěkný. Je to hezký výrobek, který má navíc smysl. Tím jsme kompostování zpřístupnili i těm, kteří by do něj jinak nešli. Dostali další impuls ve vzhledu výrobku, díky kterému si řekli: To je hezké, do toho jdu. Nehezké vermikompostéry lidé dávali do sklepa. My jsme je posunuli do obýváku.*
Jarmila Šťastná
Rozhovor z časopisu Odpady, č. 10/2020
