Možnosti větrných a fotovoltaických elektráren při nahrazování klasických energetických zdrojů jsou možná mnohem menší, než se dosud soudí. Podle studie vědeckého týmu z oddělení fyziky a technologie Bergenské univerzity, bude vrchol celkové instalované kapacity větrníků a fotovoltaik dosažen už kolem roku 2030 a nepřesáhne 1,8 TW, což bude v té době představovat sotva desetinu globální spotřeby energie.
Tyto závěry jsou v ostrém kontrastu s dnešním předpokladem, že nové energetické technologie budou zažívat exponenciální růst dlouhá desetiletí a postupně nahradí velkou část dosavadních klasických zdrojů. Respektovaná Mezinárodní agentura pro obnovitelnou energii (IRENA) např. předpovídá, že slunce a vítr pokryjí už v roce 2030 třicet procent energetické potřeby lidstva. Na základě podobných prognóz jsou postaveny i ambiciózní plány některých zemí. V Evropě je to zejména Německo, které chce do roku 2020 vyrábět v obnovitelných zdrojích 30 % hrubé spotřeby elektřiny, v 2040 už 65 % a v roce 2050 dokonce 80 %.
Norští vědci se domnívají, že tyto plány jsou příliš optimistické. Tvrdí, že růst větrné a fotovoltaické energetiky do roku 2015 má stejné znaky, které provázely i rozvoj jiných, nejen energetických, technologií a nakonec vedly ke zpomalení a v některých případech i zastavení jejich růstu.
V případě větrníků a fotovoltaik jde podle Norů o čtyři hlavní omezující faktory. Prvním je faktický rozpor mezi skutečnými náklady na výrobu elektřiny v různých zdrojích a náklady, které jsou kalkulovány v prognózách. Podle autorů studie nejsou v optimistických studiích např. zohledňovány všechny náklady vyvolané negativními vlastnostmi těchto zdrojů, tedy zejména jejich závislostí na denní době a počasí. K nim patří např. náklady na udržování záložních zdrojů, které budou vyrábět elektřinu v noci a v době, kdy nefouká vítr.
Druhý limit souvisí s plochou a vzdáleností. Oba jmenované zdroje zabírají poměrně velkou plochu (v případě ČR je to v případě fotovoltaiky podle Ministerstva zemědělství dokonce až 4 tisíce hektarů zemědělské půdy) a oba poskytují největší výkon v relativně velkých vzdálenostech od míst spotřeby elektřiny (pouštní nebo horské oblasti, otevřené moře), což vyžaduje budování přenosových tras.
Třetím významným faktorem je v současnosti relativně nízká životnost materiálů a zařízení, která tvoří základ větrných a fotovoltaických elektráren. Podle jedné britské studie je reálná životnost tří tisícovek tamních pobřežních větrníků jen 12 až 15 let, zatímco vláda, která by chtěla v roce 2030 pokrývat z obnovitelných zdrojů 30 % spotřeby, kalkuluje s 20-25 lety.
Poslední hlavní limitující faktor je podle norských vědců ekonomický. Intermitentní zdroje energií mají tendenci kanibalizovat své vlastní příjmové toky. Jakmile jsou postaveny, produkují elektřinu s minimálními náklady a za předpokladu dobře fungujícího trhu, který není zkreslen dotacemi, nutí majitele nabízet jejich produkci za určitých okolností dokonce za zápornou cenu. V takové situaci se sotva najdou zájemci o instalaci dalších kapacit, od nichž by se sotva dočkali kladného výnosu své investice.*
