V odborném západním tisku jsou stále častěji diskutovány problémy, které vyvolávají na trhu druhotných surovin některá ustanovení Basilejské úmluvy. Zvláště si na tato ustanovení stěžují podniky a instituce, které se zabývají recyklací odpadu, a to zvláště odpadů nebezpečných. Basilejská úmluva je...
V odborném západním tisku jsou stále častěji diskutovány problémy, které vyvolávají na trhu druhotných surovin některá ustanovení Basilejské úmluvy.
Zvláště si na tato ustanovení stěžují podniky a instituce, které se zabývají recyklací odpadu, a to zvláště odpadů nebezpečných. Basilejská úmluva je mezinárodní dohoda o řízení pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodnění, která byla podepsána v roce 1989 a vstoupila v platnost v roce 1992. Někteří recyklátoři si stěžují, že úmluva nejasně formuluje pojem "nebezpečný odpad" a recyklaci považuje za způsob zneškodňování (či nesprávně odstraňování) odpadu, což ohrožuje jejich obchodní zájmy.
BRZDA OBCHODU?
Podle názoru recyklátorů ustanovení úmluvy i národní právní normy 130 členských států, které úmluvu podepsaly, se stávají brzdou pro recyklaci a pro obchod s druhotnými surovinami mezi státy.
Recyklační průmysl vysvětluje, že většina odpadních materiálů, prodávaných v mezinárodním obchodu, jsou průmyslové komodity, nikoli "nebezpečný odpad". Proto by vlastně neměly podléhat ustanovením Basilejské úmluvy, domnívají se zastánci zrušení regulací.
Výsledkem jednání mezi profesními organizacemi recyklátorů a pracovními skupinami úmluvy bylo, že na čtvrté konferenci signatářů úmluvy v únoru 1998 byly k původnímu znění přidány dvě nové doložky (přílohy). Jedna uvádí seznam materiálů, které jsou považovány za odpad, v druhé jsou uvedeny materiály, které podle Basilejské úmluvy odpadem nejsou. Téměř všechny druhotné suroviny - zahrnující kovy, plasty, papír, textil, pryž a sklo - jsou nyní na basilejském seznamu "ne-odpadů".
POTÍŽE PŘETRVÁVAJÍ
Tím se podle recyklátorů stále neodstranily všechny potíže, které pro ně Basilejská úmluva představuje. Některé materiály jsou v ní ještě klasifikovány jako nebezpečné odpady. Jde zejména o olověné baterie, některé strusky, PVC a dráty s povlakem PVC, arsen, rtuť a thalium. Patří sem také jakékoliv kovy kontaminované olovem, kadmiem, beryliem, selenem nebo telurem, řada průmyslových kovových vedlejších produktů a mnohé složky elektrického a elektronického odpadu. Tyto komodity proto není v zemích Basilejské úmluvy možno převážet přes hranice, což recyklátoři - na rozdíl od organizací státní správy i institucí na ochranu životního prostředí - považují za nesprávné.
Především si však stěžují, i když většina odpadů již není považována za nebezpečný odpad, že Basilejská úmluva stále ještě do definice zneškodňování (odstraňování) odpadu zahrnuje i recyklaci. Podle recyklátorů je třeba tyto dva pojmy velmi přesně rozlišovat.
V roce 1997 byla úmluva rozšířena o zákaz vývozu nebezpečného odpadu ze zemí OECD do zemí, které členy OECD nejsou (obecně se dá říci: zákaz vývozu odpadů z průmyslových zemí do zemí méně rozvinutých) za účelem jejich přepracování nebo zneškodnění. Díky tomu byla zpřísněna kontrola exportu odpadu z Evropské unie.
POSTOJ USA
Ve Washingtonu pokračují diskuze o tom, zda USA by měly Basilejskou úmluvu ratifikovat. Při rozhodování o této věci mají v USA značnou váhu postoje profesních organizací recyklátorů a zpracovatelů. Ti však argumentují, že před vyslovením svého postoje musejí znát podrobnosti právních úprav, které by připojení k úmluvě vyvolalo, včetně harmonizace červených, zelených a žlutých seznamů se seznamy vytvořenými podle Basilejské úmluvy. Profesní organizace samozřejmě deklarují, že v každém případě budou hrát roli ochránce zájmů recyklačního průmyslu.
- ko -
(Zpracováno na základě zahraničních materiálů)
