V posledním pokračování našeho miniseriálu s podtitulem "Je mezi plasty výjimkou?" se budeme zabývat zejména možnostmi spalování PVC a vlivy toho procesu na životní prostředí. Přes široké možnosti, které nabízejí "klasické" recyklační postupy, zůstává stále značné množství odpadů s obsahem plastů,...
V posledním pokračování našeho miniseriálu s podtitulem "Je mezi plasty výjimkou?" se budeme zabývat zejména možnostmi spalování PVC a vlivy toho procesu na životní prostředí.
Přes široké možnosti, které nabízejí "klasické" recyklační postupy, zůstává stále značné množství odpadů s obsahem plastů, které tyto recyklační postupy nemohou využít. Pro tento odpadní proud se nabízí možnost jejich využití s opětovným získáním energie obsažené v plastovém podílu. Spalování odpadních plastů s cílem získat energii, která by jinak musela být získána z jiných neobnovitelných zdrojů, lze tedy také považovat za druh recyklačního procesu. Plasty jsou snadno spalitelné běžně při teplotách okolo 900 řC a mají ve srovnání s ostatními palivy vysoký energetický obsah (viz tab.).
Spalování
Nelze-li PVC recyklovat jinak, můžeme ho spalovat jako odpad. PVC má podobnou výhřevnost jako dřevo či papír, ale produkuje podstatně méně oxidu uhličitého na 1 kg materiálu, než vzniká při spalování klasických materiálů (oleje, dřevo nebo uhlí). Z pohledu příspěvku ke skleníkovému efektu tedy nelze jeho spalování považovat za negativní.
Znepokojení často vzbuzuje výskyt chloru v PVC a vznik sloučenin chloru a dioxinů jako zplodin hoření při jeho spalování. Tyto argumenty s oblibou často používají a přehnaně zdůrazňují odpůrci výroby a používání PVC.
Uvádíme některé argumenty dokladující, že tyto obavy nejsou vždy zcela opodstatněné:
Velké množství složek komunálního tuhého odpadu obsahuje rovněž chlor. Při jejich spalování tudíž vznikají, stejně jako u PVC, zplodiny hoření obsahující chlorované deriváty, zejména chlorovodík.
Podíl chlorovodíku z odpadního PVC ve spalovnách činí zhruba 38-50 %. Zbývající podíl pochází z domovního a zahradního odpadu.
Kouřové plyny ze spalování všech druhů odpadů se ve spalovnách čistí. Při čištění zplodin hoření z komunálního odpadu je třeba odstranit kromě chlorovodíku i oxidy síry a dusíku, které vznikají ve větší nebo menší míře v závislosti na charakteru likvidovaného odpadu.
Při spalování sloučenin obsahujících chlor mohou vznikat dioxiny. Proto mají moderní spalovny odpadů zabudovánu vysokoteplotní sekci, která vznik dioxinů minimalizuje, a vyhovují tak přísným evropským normám. Mnoho studií z různých koutů světa prokázalo, že přítomnost PVC ve spalovaném odpadu nemá vzhledem k přítomnosti řady jiných sloučenin chloru negativní vliv na vznik dioxinů.
Americká společnost strojních inženýrů (American Society of Mechanical Engineers) se v roce 1995 podrobně zabývala tímto problémem a nenašla žádnou spojitost mezi přítomností PVC a dioxinovými emisemi, a to ve více než 1900 provedených testech spalování pevných látek a nebezpečného odpadu.
Je pochopitelné, že při nedokonalém procesu spalování se uvolňují dioxiny a chlorovodík. To ale hrozí u nedokonalých lokálních topenišť, nikoli u moderních velkých spaloven.
Technologicky zvládnutelné
Recyklačním procesům věnuje průmysl plastů - PVC zejména zvýšenou pozornost a z dříve uvedených informací je zřejmé, že tyto procesy recyklace jsou technologicky zvládnutelné. Jejich vývoj neustále pokračuje a je více než pravděpodobné, že přinese nové poznatky a postupy, které umožní jejich ještě efektivnější využití.
Je pochopitelné, že tyto technologie, zejména technologie chemické recyklace, jsou náročné a v současných podmínkách ekonomicky málo výhodné. Ekonomická stránka v současnosti limituje možnosti recyklace plastů. Kromě investiční náročnosti recyklačních technologií je to především ekonomika sběru plastového odpadu a nezdravé konkurenční prostředí likvidace odpadů na skládkách, které je bohužel stále nejlacinějším řešením.
Podaří-li se vytvořit vhodné podmínky, to jest organizovat sběr, prvotní třídění a dopravu plastových odpadů tak, aby byl získáván stabilní tok plastových odpadů v dostatečném množství a relativně stálé kvalitě jednotlivých proudů, pak je předpoklad celkového snížení ekonomické náročnosti procesů recyklace.
Systémy sběru
V některých zemích EU existují systémy sběru plastového odpadu, pracující na následujících principech:
Systém zpětného odběru ("Take Back") zahrnuje organizaci sběru výrobků s ukončenou životností. Je prováděn komerčními společnostmi a místními orgány, vyhovuje zejména většině výrobků z PVC s dlouhou životností. Používá se například ve stavebnictví pro PVC trubky, okna, profily a podlahoviny.
Systém zpětného donosu ("Bring Back"), který motivuje zákazníky k vracení použitých výrobků na sběrná místa (např. kontejnery na lahve). Tento systém má potenciální výhodu částečného předtřídění odpadu zákazníky a v některých zemích je podporován obchodními řetězci výkupem prázdných obalů od nápojů výkupními automaty, které materiály přímo třídí.
Systém sběru na ulici poskytuje většinou domovní odpad z různých kontejnerů umístěných v obytných čtvrtích. Stupeň třídění tohoto odpadu je většinou výrazně nižší než v jiných systémech. Typickým příkladem jsou kontejnery pro všechny typy plastových obalů, např. "Duales System" v Německu. Důležitým prvkem tohoto systému je kázeň a ochota obyvatel jej využívat a dodržovat jeho pravidla.
Možnost recyklace těchto odpadů závisí na mnoha okolnostech, z nich nejdůležitější jsou:
- organizace sběru, umožňující jeho získání v dostatečném množství, trvale a ve využitelné formě,
- technologie snižující ekonomickou náročnost zpracování tohoto odpadu,
- stálá poptávka po výrobcích z recyklovaných plastů,
- vhodný systém dotací a pobídek.
Vypracovat účinné systémy sběru plastových odpadů je velice obtížné. Vyžaduje to patřičnou legislativní a ekonomickou podporu, a zejména trpělivou, dlouhotrvající osvětu občanů. Nový zákon o obalech dává předpoklady pro vznik obdobných systémů sběru i v naší zemi. Bude tedy záležet především na nás jak jej budeme využívat.
Když znovu položíme otázku, zda je PVC výjimkou při recyklaci, můžeme odpovědět, že rozhodně není. Pokud však je, pak spíše v kladném slova smyslu. V recyklačních procesech lze s PVC zacházet jako s jinými plasty. PVC rozhodně není škodlivé pro životní prostředí neboť:
lze ho materiálově i energeticky recyklovat,
je šetrné k životnímu prostředí, při jeho výrobě se využívá méně neobnovitelných přírodních zdrojů než při výrobě většiny ostatních plastů,
má minimální podíl na vzniku kyselých dešťů,
samo o sobě je minimálním zdrojem dioxinů,
ne všechny jeho aplikace obsahují "toxické" ftaláty.
Zákaz PVC?
Přes všechny tyto objektivní skutečnosti je řada lidí s opačným názorem. Jaký je výsledek? Ekologická hnutí v České republice vyvíjela soustavný nátlak jak na orgány státní správy, tak i na zákonodárný sbor, tj. na Poslaneckou sněmovnu a Senát ČR. Důsledkem cíleného tlaku je pak jediné v současné době na světě existující zákonné omezení používání PVC - zákon 125/97 Sb., který v paragrafu 18 zakazuje používání PVC pro výrobu obalů, používání takových obalů a dovoz zboží v těchto obalech od 1. 1. 2008 (v novém zákoně o odpadech č. 185/2001 Sb., však již tento zákaz není). A jaký by měl dopad tento zákaz na výskyt PVC ve směsném odpadu? Na začátku jsem uvedl, že komunální odpad obsahuje kolem 14 % plastů, přičemž PVC tvoří pouhé 1 % z obsahu plastů. V 1 tuně komunálního odpadu je tedy 1,4 kg PVC. Z obalů pochází pouhých 16 % tohoto podílu. Zákazem obalů z PVC se tedy z 1 tuny komunálního odpadu odstraní 0,224 kg PVC, tedy 224 ppm!
Proto si myslím, že by bylo vhodnější kdyby se někteří "ekologičtí" aktivisté místo lobování věnovali skutečně ekologické činnosti - osvětě obyvatel o nevhodnosti pálení plastových odpadů v domácích topeništích, jejich vyhazování na často nelegální skládky, a vychovávali občany k organizovanému, tříděnému sběru cenné suroviny pro recyklační podniky.
Milan Nachtigal,
Spolana, a. s., Neratovice
