01.01.1970 | 12:01
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Mám právo rozhodovat

Je mnoho činností, investičních akcí, které se z řady zcela objektivních důvodů setkávají s nepochopením ze strany obyvatel. Často se tyto akce stávají předmětem odporu i ze vzdálenějších lokalit, dokonce zahraničních. Nemusíme chodit daleko. Stačí, aby se ve vašem okolí rozkřiklo, že za humny...

Je mnoho činností, investičních akcí, které se z řady zcela objektivních důvodů setkávají s nepochopením ze strany obyvatel. Často se tyto akce stávají předmětem odporu i ze vzdálenějších lokalit, dokonce zahraničních.

Nemusíme chodit daleko. Stačí, aby se ve vašem okolí rozkřiklo, že za humny budou stavět nějaký průmyslový objekt a hned začne fungovat systém předávání "zaručených informací". Zamysleme se sami nad vlastní reakcí, dozvíme-li se, že v naší blízkosti budou stavět skládku nebo spalovnu komunálního odpadu. Ještě horší situace nastane, půjde-li o odpady nebezpečné.

U komunálního odpadu má každý občan jakous-takous představu o tom, co to je "TKO", protože ho sám produkuje. V případě odpadu nebezpečného již běžný občan jakoukoliv představu ztrácí. Názvy některých nebezpečných vlastností, jako je výbušnost, hořlavost, dráždivost mu sice něco říkají, ale přijde-li řeč na teratogenitu, mutagenitu či ekotoxicitu, je většina lidí ztracena.

Nízké právní povědomí

Zatím jsem se zmiňoval pouze o typech staveb, u nichž je představa do jisté míry jasná. Ve většině případů je obdobně negativně vnímána otvírka nového lomu, rozšíření těžby, výstavba dálničního obchvatu či přímo nové dálnice apod. Ale jaké budou reakce běžného občana, dozví-li se, že v jeho blízkosti (přičemž blízkost je pojem velice relativní) budou stavět jadernou elektrárnu, sklad radioaktivních odpadů, úložiště vyhořelého jaderného paliva, petrochemický závod nebo obyčejné krematorium? Naproti tomu je výstavba supermarketů obecně vnímána jako stavba s pozitivními přínosy.

Co mají tyto uvedené stavby, respektive reakce na ně společného? Vzhledem k chronickému nedostatku informací o připravovaných aktivitách vnímá běžný, řadový občan tyto aktivity jako cosi podezřelého, nebezpečného, přímo zdraví škodlivého, v případě krematoria pak morbidního. (Nedá mi to, abych necitoval některé názory odpůrců výstavby krematoria: "To krematorium musíte zakázat, vždyť je to vlastně spalovna nebezpečných odpadů! ...vždyť je to vlastně kafilerie! ..a budou tam jezdit "havrani" (tj. funebráci)!" A přitom z pohledu chemika -technologa jde o jednoduchý a řízený spalovací proces). Obrovskou roli zde sehrávají informační (někdy ale spíše dezinformační) kampaně v médiích, neserióznost investorů při reklamních či osvětových kampaních, či obyčejné nedocenění situace z jejich strany.

Důvody této situace jsou nasnadě. V Česku je obecně velmi nízké právní povědomí, tedy znalost svých práv i povinností. Je to nechuť podílet se na rozhodování a přebírat za ně zodpovědnost. Je velice pohodlné (a je to relikt minulého režimu) nechat o sobě rozhodovat a pak v hospodě nadávat, co to zase "oni" upekli.

Zachrání nás Aarhus?

V roce 1998 byla při příležitosti IV. konference životního prostředí evropských zemí přijata tzv. Aarhuská úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Záběr této úmluvy je velmi široký a dotýká se řady práv a povinností občanů, případně veřejnosti, vztahujících se k životnímu prostředí.

Východiskem Aarhuské úmluvy jsou základní postuláty, že přiměřená ochrana životního prostředí je podstatná pro dobrý životní pocit lidí a pro uplatňování základních lidských práv, včetně práva na život ve zdravém životním prostředí.

Mají-li občané uplatňovat svá práva a dostát svým povinnostem, musí mít k tomu vytvořeny odpovídající podmínky, což je:

právo veřejnosti na přístup k informacím o životním prostředí,

podíl veřejnosti na rozhodování v záležitostech životního prostředí,

zajištění práva občanů na právní nebo soudní ochranu v záležitostech životního prostředí.

Aarhuská úmluva je všeobecně považována za jeden z klíčových dokumentů, který překračuje rámec oblasti životního prostředí a stává se politicky významným nástrojem k uplatnění a posílení základních demokratických principů společnosti. Pokud se týče České republiky, je ratifikace "Aarhusu" naprosto nezbytnou záležitostí i z hlediska integrace do EU.

Je ale také pravda, že již v současné době existují v právním prostředí Česka právní instrumenty, které umožňují aspoň částečné naplnění myšlenek Aarhuské úmluvy, tedy právo na informace v záležitostech životního prostředí. Jen pro ilustraci -výčet není v žádném případě konečný:

Zákon ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA). Tento zákon byl v době svého vzniku velmi progresivní a umožnil veřejnosti v nejširším slova smyslu se zapojit do rozhodovacího procesu. Neodpovídal však již platným normám EU, proto byl v tomto roce novelizován zákonem č. 100/2001 Sb., který umožňuje ještě širší, ale hlavně včasné zapojení veřejnosti.

Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Zákony složkové, včetně zákona číslo 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zákona stavebního (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v posledním znění).

Opakuji:nedostatek právního vědomí v Česku u veřejnosti, ale i investorů je příčinou neutěšeného stavu, kdy občané reptají, či spíše v hospodě nadávají. Ale zapomínají na řadu věcí:

delegovaná demokracie je sice hezká, ale ať si reptalové vzpomenou, kdy šli naposledy na jednání jejich zastupitelstva a uplatnili své připomínky,

kdy využili svých legitimních práv a obrátili se na svého poslance s dotazem či se žádostí o interpelaci,

kdy využili svých práv a obrátili se na státní orgány se žádostí o informace.

Co z toho vyplývá?

Občané mají na informace, a to nejen z oblasti životního prostředí, plné a zákonné právo. Mají také plné právo se zapojit do rozhodovacího procesu a využít všech nástrojů, které jim současné zákony poskytují. Měli by však také umět přejímat za svá rozhodnutí zodpovědnost.

Je bohužel faktem, že v tomto směru je naprosté informační vakuum. Zatím jsem neslyšel, že by někdo občanovi řekl: "Ano, my tu skládku TKO na základě vašeho rozhodnutí na katastru naší obce nepostavíme. Budeme muset tedy odpad vozit do obce XY, které za tu službu třeba budeme muset platit, a tedy za popelnici budete platit ročně o X Kč více. Občané, berete to?"

Za slovo skládka si můžete dosadit jakoukoliv jinou aktivitu, může to být i továrna na území obce, která může pomoci řešit zaměstnanost a být zdrojem příjmů pro obec, může to být spalovna TKO či NO, která mj. může být zdrojem tepla, ale třeba i Kaufland, Hypernova, Billa apod.

Jsem si plně vědom, že otázka referenda není v současné době politicky příliš populární a jde o záležitost finančně i technicky náročnou. Občané však mají právo mluvit do dění kolem nás. A to nejen do vstupu do EU, do zapojení našich vojsk na Balkáně či v Afganistanu, ale i do těch věcí, pro někoho možná přízemních. Tedy, kde bude skládka nebo spalovna, otevře-li se znovu lom, povede-li obchvat tu, či onde. Ale s jednou podmínkou -dobře si pamatujme, jak hlasovali nejen ostatní, ale hlavně, jak jsme hlasovali my sami. A naučme se přebírat za svá rozhodnutí plnou zodpovědnost.

Miroslav Doubrava

Napsat komentář

Napsat komentář

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2024 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down