Sanace po těžbě uranu je dlouhodobá a nákladná

Jaká je historie vašeho podniku?

Diamo je nástupnickou organizací Československého uranového průmyslu, který již od roku 1945 na základě mezivládní smlouvy začal těžit a dodávat uranový koncentrát do tehdejšího Sovětského svazu. Začínalo se v Jáchymově, pak naběhla těžba v Příbrami a těžba se velice zintenzivnila. Potom bylo objeveno ložisko v Dolní Rožínce na Českomoravské vysočině a jako poslední velké ložisko ve Stráži pod Ralskem. V době největšího rozmachu měl tehdejší "Uran" 48 tisíc zaměstnanců. Kromě velkých ložisek existovaly ještě desítky menších, ale ty v podstatě do celkové těžby nezasáhly (viz graf). V historických tabulkách těžby uranu vystupuje Česká republika jako pátý největší světový producent.

Veškerá produkce uranu směřovala do Sovětského svazu, protože v době studené války nebylo možné dodávat tuto surovinu někam jinam, i když ve světě byla obrovská poptávka a ceny byly vysoké. Ložiska však byla brzy vytěžena a opouštěna. První byla zastavena těžba v Jáchymově, potom v Příbrami.

K zásadnímu útlumu však došlo až v roce 1989, kdy byla na celém světě těžba razantně utlumena, a tento útlum trvá dodnes. Vytěženého uranu jsou obrovské zásoby: po celých 12 let je světová těžba poloviční proti spotřebě, zásoby stále ještě nedošly. Drtivá většina jde do atomových elektráren, kterých ve světě není zas tak málo, a nezanedbatelný podíl měla ovšem výroba jaderných zbraní.

V současné době u nás probíhá těžba už jen v Dolní Rožínce. Obsah rudy zde dosahuje kolem 0,3 %. Na naše poměry je velice kvalitní. Ve světě jsou však obrovská ložiska s obsahem až 12 % uranu. Jsou nachystaná na těžbu a jen čekají, až zase nastane boom.

V Dolní Rožínce se pohybujeme ještě v poměrně dobrých cenách jen díky tomu, že ložisko bylo připraveno investičně i provozně, a v současnosti v něm probíhá jen těžba. Její ukončení je podle vládního usnesení stanoveno k 31. 12. 2004. Tento termín už není možno prodlužovat, neboť dostupné zásoby budou vydobyty a muselo by se začít těžit pod 24. patrem s nutností velkých, ale neefektivních investic.

A co pověstné loužení kyselinou sírovou?

Jde o největší současné ložisko Stráži pod Ralskem, kde se těžilo dvěma způsoby: buď hlubinnou podzemní těžbou nebo podzemním loužením.

Metoda chemického loužení spočívá v tom, že ruda není dobývána a těžena, ale ložisko je navrtáno z povrchu. Ve Stráži bylo konkrétně navrtáno šestnáct tisíc vrtů. Pomocí 8000 vrtů byla do podzemí vtláčena kyselina sírová, v podzemí se zdržovala zhruba půl roku, prostupovala ložiskem a loužila uran, a pak byla jinými 8000 vrty vyčerpávána na povrch. Z kyseliny se vysrážel uran a byla použita znovu. Tato těžba ve Stráži trvala dvacet let a každý rok zde bylo do podzemí vtláčeno na 200 tisíc tun kyseliny sírové.

Tato metoda není náš unikát. Ve světě se používala a dodnes používá, ale jen v oblastech pouští a stepí, kde není život. Samozřejmě ničila i tam přírodu, alespoň však neohrožovala lidi. U nás byla použita v hustě zalidněném území, navíc v geologicky absolutně nevhodných podmínkách. V okolí Stráže jsou zásoby pitné vody, které jsou zásobárnou pro velkou část České republiky. Použít zde chemické loužení bylo barbarské (obr).

Jak se taková kontaminace řeší?

Hlavní činností Československého uranového průmyslu bylo dobývání uranové rudy. Sanace vytěžených prostor byla více než 40 let zanedbávána. Po roce 1989 se tento trend zcela otočil a nyní jsou naší hlavní činností téměř výhradně sanace a zahlazování následků důlní činnosti. Odhaduji, že to bude trvat zhruba stejnou dobu, jakou zátěž vznikala -tedy 40 let, a to v případě, že budeme mít dostatek finančních prostředků. Sanace po hlubinné těžbě není tak složitá. Z podzemí se vyvezou stroje a zařízení, které by nějak ohrožovaly životní prostředí, a ložisko se obvykle zatopí. Tam, kde by hrozily propady, se musí podzemí založit. Pak se jen udržuje hladina vod tak, aby neovlivňovala zdroje pitné vody, a voda se čistí.

Větší problémy jsou se sanací kalojemů, do kterých byl ukládán uranový rmut (zbytek z rozemleté uranové rudy po vyloužení uranu). Osm těchto kalojemů máme v Mydlovarech v Jižních Čechách, po dvou ve Stráži a Dolní Rožínce. Jejich sanace je už podstatně finančně náročnější.

Jde o velké rozlohy, které se musí zapouzdřit, aby okolí nebylo ovlivňováno radioaktivním zářením, pak se musí udělat biologická vrstva a rekultivace. Kalojemy jsou poměrně staré, proto nejsou obvykle zajištěny spodní izolační vrstvou. Kolem kalojemů jsou proto vybudovány drenážní systémy, kde se prosakující voda čerpá a čistí. Tento proces musí pokračovat tak dlouho, než přestanou průsaky, což podle odhadů může trvat padesát let. Technicky to opět není velký problém, spíš jde o otázku finanční. Sanace kalojemů bude stát řádově 15 miliard. Kvůli nedostatku finančních prostředků probíhají nyní práce pomalu, proto se mohou i prodražit.

Zapouzdřený kalojem je klasifikován jako druhotné ložisko surovin a může se opravdu stát, že se z nich někdy v budoucnu budou těžit jiné kovy.

A co následky chemické těžby?

Největší naše zátěž se nachází ve Stráži pod Ralskem, kde se z dnešního pohledu nesmyslným způsobem získával v té době nejlevněji kov. Když však dnes spočítáme náklady na sanace, byl to uran daleko nejdražší. Ložisko je naštěstí dobře zabezpečeno hydraulickou bariérou, aby nedocházelo ke kontaminaci okolí. Ale pochopitelně: když se pod zem ročně vtláčelo 200 tisíc tun kyseliny, vznikla rozsáhlá kontaminace. Proto máme dnes v podzemí 5 mil. tun kontaminantů (hlavně kyseliny sírové) a toto množství je rozptýleno v 300 milionech m3 vody.

Pokud se tohoto znečištění chceme zbavit, nezbývá nic jiného, než vodu čerpat na povrch a odstraňovat z ní kontaminanty až splňuje limity pro vypouštění do vodoteče. Tento proces bude trvat minimálně 40 let za předpokladu, že bude dostatek finančních prostředků (což bohužel není).

Potřebné finanční objemy na sanace jsou zřejmě obrovské.

Ano, náklady na sanace pod zemí jsou v řádech sta milionů, sanace odkališť bude stát zhruba 15 miliard a sanace po chemické těžbě 35 miliard, takže celkové náklady na sanaci po uranu přijdou na více než 50 miliard, a jsou hrazeny výhradně ze státního rozpočtu.

Tyto zátěže jsou monitorovány a udržovány na místě např. hydraulickými bariérami, ale přesto je nemůžeme nechat být jak jsou. Přestože jsou prostory drženy pod kontrolou, potenciální nebezpečí trvá.

A co další velké zátěže?

V loňském roce byl k našemu státnímu podniku přičleněn ještě státní podnik Rudné doly. Těžba všech ostatních rud byla rovněž zastavena a tento podnik prováděl také jen sanace, ale v daleko menší míře: při sloučení měl 120 zaměstnanců, my jich máme 3,5 tisíce.

Od počátku letošního roku jsme na základě vládního usnesení přebrali část Ostravsko-karvinských dolů. Jde celkem o 330 lokalit, kde je rovněž nutno provést sanace po následcích těžby, v tomto případě uhlí. V Ostravě sanujeme po úplně jiné činnosti, ale podstata je stejná -vše musí být řádně zmapováno, pak se udělají projekty, jak kterou lokalitu asanovat, aby se dala znovu využít, ať už jako průmyslovou zónou, obyvatelnou zónu nebo les.

Diamo je státní podnik, což je dnes už skoro rarita. Jaký je pro to důvod?

Myslím, že není možné, aby zásahy takového rozsahu a dopadu realizovala soukromá firma. Stát má v nás velkou záruku. Může nás velmi důkladně a kdykoliv kontrolovat, nevyhlásíme mu bankrot nebo úpadek, nikam neutečeme. Vzhledem k tomu, že řešíme kolem 6400 starých zátěží, jsme kontrolováni nejen vrcholnými orgány státní správy, což je Český báňský úřad a Státní úřad pro jadernou bezpečnost, ale i všemi okresními úřady, referáty životního prostředí a nyní již všemi čtrnácti krajskými úřady.

Jarmila Šťastná