Havarijní stav skládky v Pozďátkách je již dlouhou řadu let oblíbeným námětem periodik zaměřených na ochranu životního prostředí.
V roce 1995 byla poblíž obce Pozďátky u Třebíče uvedena do provozu skládka nebezpečných odpadů. Již krátce po zahájení provozu začal být na skládku navážen odpadní síran železnatý pocházející z Prechezy, a. s., Přerov. Tento odpadní produkt byl na skládku navezen v celkovém množství přibližně 10 000 tun. Uložený síran železnatý (který je velmi dobře rozpustný ve vodě) byl poměrně dlouhou dobu vystaven působení srážek a v tělese skládky tak vznikalo nadměrné množství velmi koncentrovaných a kyselých výluhů.
I když byla skládka posléze překryta nepropustnou folií, došlo v důsledku perforace spodního těsnění k průniku kontaminace do podzemních vod. Vzhledem k natržení vrchní nepropustné folie docházelo navíc i po zakrytí odpadu k pronikání dešťové vody do uloženého síranu železnatého. I přes odčerpávání vznikajících skládkových výluhů, které bylo prováděno za prostředky Okresního úřadu Třebíč, došlo o něco později k přetékání těchto výluhů na povrch terénu, což způsobilo poničení rostlinného pokryvu na ploše pod skládkou.
Řešení stavu, který byl jistě bez nadsázky označen jako havarijní, bylo dlouhou dobu blokováno pro řadu formálních důvodů a v zásadě se omezovalo pouze na výše zmíněné odvážení odčerpaných skládkových výluhů.
První projekt na celkovou sanaci skládky a blízkého zasaženého území byl vypracován až poté, co skládku převzal Svazek obcí "Skládka TKO" Třebíč. Tento nový vlastník předložil na Ministerstvo životního prostředí ČR projekt sanace skládky spolu s žádostí o dotaci ve výši 100 milionů korun. Předložený projekt (vypracovaný společností Dekont Umwelttechnik, s. r. o.) navrhoval přeskládání odpadu, nové zatěsnění skládky a odvezení poměrně velkého množství kontaminovaných zemin na skládku nebezpečných odpadů. Projekt byl (minimálně v některých částech) nestydatě předražen a naštěstí neprošel. Kromě jiného se zde předpokládalo, že skládka bude i nadále provozována pro ukládání odpadů.
Spolu s projektem celkové sanace skládky byla předložena také analýza rizika, která bohužel prakticky postrádala objektivní informace o hodnocení rizika a o míře, na kterou by se toto riziko mělo po provedení sanace snížit. Po odmítnutí žádosti o stomilionovou dotaci na sanaci skládky se novým vlastníkem poměrně překvapivě stala společnost ICKM, jejímž záměrem je provozovat areál v Pozďátkách pro další, podstatně rozsáhlejší ukládání odpadů.
Monitorování kontaminace a ekotoxikologické testy
Pracovníci VŠCHT se sledováním stavu skládky v Pozďátkách systematicky zabývají již od roku 1999. Vedle podílu na monitorování tělesa skládky byly zejména uskutečněny experimenty zacílené na výběr vhodné sanační technologie pro zpracování skládkových výluhů i původního síranu železnatého. Jestliže všechny dříve publikované práce byly zaměřeny výhradně na samotné těleso skládky, potom tento poslední příspěvek popisuje stav kontaminace zemin nacházejících se v těsné blízkosti skládky. Jedná se tedy o zeminy, které byly v dosud jediném předloženém projektu sanace (Svazek obcí "Skládka TKO" Třebíč) považovány za nebezpečný odpad a byla tedy deklarována nutnost jejich odtěžení. Pokud bychom tedy zeminy z prostoru vedle tělesa skládky skutečně akceptovali jako odpad, potom zařazení do kategorie nebezpečného odpadu bude zřejmě možné pouze na základě dvou vlastností - schopnosti uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí a ekotoxicity.
Na podzim roku 2002 (těsně před převzetím skládky současným vlastníkem) byl na skládce v Pozďátkách proveden odběr vzorků kontaminovaných zemin. Odběrová místa byla zvolena tak, aby v prostoru pod skládkou byla pokryta celá oblast viditelně zasažená na povrchu terénu. Celkem bylo odebráno patnáct vzorků z prostoru zasaženého kontaminací a tři vzorky referenční z prostoru, kde k viditelnému poškození terénu nedošlo. Vzorky zeminy byly odebrány z hloubky 0-30 cm.
Vzorky byly v laboratoři vysušeny při 105oC a poté byly stanoveny celkové obsahy kovů v zemině, obsahy kovů ve vodném výluhu (poměr voda:zemina = 10:1).
Na odebraných vzorcích zemin byly dále uskutečněny tři typy ekotoxikologických testů. Test dehydrogenázové aktivity půdních enzymů (sledování míry poškození půdního mikrobiálního společenství) a test s použitím vyšších rostlin (okřehek, Lemna minor) náleží ke kontaktním půdním testům, které jsou realizovány přímo na vzorcích zemin, a nikoli na vodných výluzích, jak je tomu u standardních testů. Třetí test - inhibice růstu řas - byla sledována standardním testem toxicity výluhu zeminy na chlorokokální řase Scenedesmus subspicatus. Řasy jsou citlivé na přítomnost toxických látek, zejména kovů. Zároveň však dokážou zaznamenat i nadbytek nutrientů. Test toxicity vodního výluhu slouží k zaznamenání přítomnosti vyluhovatelných toxických látek.
Vyhodnocení provedených testů
Míru kontaminace zeminy v prostoru pod tělesem skládky přímo ilustrují výsledky analýz ukázané v tab. 1 (analýzy celkových obsahu kovů v zemině) a tab. 2 (koncentrace kovů ve vodných výluzích). Vcelku podle očekávání byly nalezeny výrazně zvýšené obsahy železa v zemině v místech vyznačujících se na povrchu terénu zničeným vegetačním pokryvem. Nejvyšší nárůst celkového obsahu železa byl zjištěn v těsné blízkosti skládky, zatímco směrem dolů po svahu se obsahy železa snižují.
Je zřejmé, že koncentrovaný a silně kyselý skládkový výluh byl při kontaktu se zeminou postupně zneškodňován přirozenou neutralizační kapacitou zeminy, což v konečném důsledku vedlo jednak k imobilizaci železa a současně k vymývání vápníku a hořčíku (a pravděpodobně také hliníku, který zde nebyl analyzován).
Vysoké celkové obsahy železa v zemině spolu s relativně malými koncentracemi tohoto kovu ve vodných výluzích svědčí o značné stabilitě železa v prostoru, který byl zasažen skládkovými výluhy. Lze předpokládat, že železo se v zemině vyskytuje zejména ve formě málo rozpustných hydratovaných oxidů. Je tedy zřejmé, že určitá část unikajících skládkových výluhů byla zneškodněna kontaktem se zeminou, ovšem na úkor vyčerpání přirozené neutralizační kapacity. Další výluh, který se do takovéto zeminy dostane, již zeminou bude procházet bez výrazné změny.
Nabízí se otázka, jaký objem koncentrovaných skládkových výluhů z tělesa skládky vlastně celkově unikl. Přímá odpověď je bohužel dosti složitá, protože úniky těchto výluhů lze jen obtížně bilancovat. Zajímavou informaci v tomto směru ovšem přináší analýzy vzorků zemin odebraných ve spodní části skládkového areálu a pod plotem ohraničujícím tento prostor. Celkové obsahy železa v těchto vzorcích jsou téměř stejné, což naznačuje, že do spodní části areálu skládky se kyselý výluh sice dostal, ale zřejmě již ve značně oslabené podobě.
Z údajů uvedených v tab. 1 dále vyplývá relativně malé celkové zastoupení toxických kovů - tedy chromu, mědi a zinku (jiné toxické kovy zjištěny nebyly). Obsahy zinku a mědi se výrazně neodlišují od běžných úrovní přirozeného pozadí (chrom je mírně zvýšený) a nepřesahují tedy svým celkovým obsahem limit, který by ze vzorkované zeminy učinil nebezpečný odpad. Jediným ukazatelem, který ve vodném výluhu limit pro nebezpečný odpad překračuje, je hodnota pH.
Z rozsáhlého souboru ekotoxikologických testů, které byly na odebraných vzorcích zemin uskutečněny, je zřejmé, že všechny vzorky odebrané z oblasti, které byla na povrchu v přímém kontaktu se skládkovými výluhy, vykazovaly vysokou míru inhibice. Negativní dopad na daný ekosystém je tedy naprosto zřetelný a zemina z těchto odběrových míst vykazuje značnou toxicitu vůči mikrobiálnímu osídlení. Zjištěné inhibice mohly být v zásadě způsobeny dvěma faktory - jednak nízkou hodnotou pH a dále rozpustnými formami toxických kovů.
Podle výsledků ekotoxikologických testů však inhibice dehydrogenázové aktivity spíše koreluje s hodnotami pH vodného výluhu. Na základě tohoto zjištění byly na stejných vzorcích zeminy provedeny další dvě série testů dehydrogenázové aktivity, kde ovšem před těmito testy byla původně kyselá zemina zneutralizována na pH = 7,0 a pH = 8,7. Neutralizace způsobila zásadní změnu v reakci zeminy na daný test a místo inhibice byla naopak zjištěna značná stimulace dehydrogenázové aktivity. V případě neutralizace dovedené až na pH = 8,7 se zemina při daném testu opět chovala inhibičně.
Z toho vyplývá, že zemina nacházející se v těsné blízkosti tělesa skládky - tedy zemina přímo zasažená skládkovými výluhy - pouze v jediném parametru převyšuje limity pro zařazení do kategorie nebezpečného odpadu. Tímto nadlimitním parametrem je hodnota pH vodného výluhu zeminy. Pokud je provedena neutralizace zeminy tak, aby výsledná hodnota pH byla neutrální, potom se daný systém chová vůči testovaným organismům naopak stimulačně. Jinak řečeno, po úpravě pH zeminy daný ekosystém rychle ožívá.
Sanace skládky
Problém sanace skládky v Pozďátkách lze technicky rozdělit na dvě části. Jedna se týká vlastního tělesa skládky - tedy její zastřešené i nezastřešené části, druhá potom souvisí s kontaminovanými zeminami pod skládkou, které podrobněji popisuje tento text. Pokud jde o samotné těleso skládky, nelze pochybovat o nutnosti odtěžení uloženého odpadu.
Problém kontaminovaných zemin má dvě možná řešení. Zeminu lze (jak navrhoval odmítnutý projekt) odtěžit a za vynaložení značných nákladů uložit jako nebezpečný odpad. Druhou možností by potom ovšem mohlo být provedení in-situ neutralizace s pomocí vhodně zvoleného alkalizačního činidla tak, aby výsledná hodnota pH v zemině byla neutrální. Dosud provedené testy naznačují, že v takovém případě dojde k rychlému znovuoživení lokality. Finanční náklady potřebné pro provedení in-situ neutralizace by byly zlomkem nákladů, které by bylo nutné vynaložit v případě, kdy danou zeminu budeme považovat za odpad.
Konkrétní technické řešení sanace skládky v Pozďátkách bude nepochybně vycházet zejména z budoucího způsobu využití daného území. Při sanaci by měl být primárně zohledněn zájem obyvatel z okolí skládky. Tento zájem je již poměrně dlouhou dobu naprosto jasný - skládka by měla zmizet a daný areál by měl být uveden do stavu, který by se v maximální možné míře blížil stavu původnímu. Projekt sanace by potom měl zahrnovat naprosto jasnou a ekonomicky podloženou představu o nakládání s kontaminovaným materiálem a měl by být pečlivě oponován.
Zatím je však skládka v Pozďátkách příběhem, jehož konec - jak uvádí název článku - je zatím v nedohlednu. Na vzniku problému se do velké míry podílely orgány státní správy, které nenašly dostatečně účinný nástroj pro zamezení vzniku havarijního stavu nebo pro jeho rychlé řešení, vůbec už nemluvě o potrestání viníků daného stavu.
Martin Kubal, Vladimír Kočí, Andrej Švagr
Ústav chemie ochrany prostředí,
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
