Sběr a recyklace použitých spotřebitelských baterií jsou v současné době v Evropě velmi nevyvážené. Podařilo se zprovoznit spolehlivé systémy pro sběr, třídění použitých baterií, ale kapacitní možnosti recyklace vysoce převyšují míru sběru, takže se recykluje pouze zlomek baterií použitých v domácnostech.
Nové směrnice EU udávají, že je u spotřebitelských baterií nezbytně nutné napravit situaci. "Průmyslové" (především automobilové a niklo-kadmiové baterie) se sbírají a recyklují z 95 %.
Základním právním předpisem pro recyklaci baterií v Evropě je směrnice 91/157/EEC s dvěma dodatky. Směrnice 91/157/EEC se týká pouze sběru a recyklace nebezpečných použitých baterií. Z hlediska spotřebitele se týká pouze baterií, které obsahují olovo, kadmium a rtuť. Do této kategorie nespadá většina použitých baterií. Tab. 1 ukazuje stručný přehled legislativních předpisů v rámci EEC.
Tab. 1 Stručný přehled legislativních předpisů v rámci EEC
Některé evropské země přijaly právní předpisy týkající se použitých baterií, které jsou mnohem přísnější než evropská směrnice. Sbírat pouze nebezpečné baterie je totiž obtížné, protože většina spotřebitelů nepozná rozdíl mezi nebezpečnými a bezpečnými bateriemi. Proto je mnohem účinnější sbírat všechny typy baterií. Typickým příkladem jsou Belgie, Nizozemí, Francie (a také Švýcarsko, které ovšem není členem EU). Ostatní evropské země jsou bohužel s úsilím o sběr dokonce i nebezpečných baterií velmi pozadu. Tab. 2 uvádí, jak nakládají evropské země se sebranými bateriemi.
Tab. 2 Systémy sběru baterií v zemích EU
Je zřejmé, že v Evropě panuje nejednotná situace, kdy nejsou jasně definovaná práva a povinnosti všech zainteresovaných subjektů (výrobců baterií, distributorů, firem nakládajících s komunálním odpadem, správních úřadů a recyklátorů). Proto je nutné přijmout novou směrnici, která by vytvořila pevný základ a stanovila jasné hranice pro všechny zainteresované subjekty.
Sběr použitých baterií
Podle odhadů se za rok v Evropě prodá 160 000 tun baterií. Toto číslo je jen přibližné, protože většina výrobců uvádí množství v prodaných kusech a nikoli hmotnost. Zhruba 25 % z prodaného množství jsou akumulátory, tj. dobíjecí baterie. Pro sběr použitých baterií neexistují pravidelně publikované statistiky. Při výpočtech je proto nutné spoléhat na čísla publikovaná některými firmami nakládajícími s komunálním odpadem, případně pracovat pouze s odhady.
Obecně se dá říci, že objem sběru je v porovnání s existujícími možnostmi poměrně malý. Důvodem jsou velké rozdíly mezi jednotlivými členskými státy EU v míře sběru použitých baterií. V úvahu je také třeba brát tzv. skladovací efekt: průměrný spotřebitel doma skladuje použité baterie po dlouhou dobu a pak je teprve vyhodí do speciálních kontejnerů.
Lithiové dobíjecí baterie například nyní používá téměř každý (například v mobilních telefonech, přenosných počítačích a videokamerách), přesto ale sebrané množství těchto použitých baterií dnes představuje jen několik procent z celkového sběru. V roce 2000 bylo na trhu v EU, Norsku a Švýcarsku 13 100 tun nikl-kadmiovými bateriemi, ale téměř deset tisíc tun zůstávalo u koncových uživatelů. V rámci zpětného odběru bylo získáno něco přes dva tisíce tun, 400 tun bylo sebráno jako součást průmyslového odpadu a 800 tun z TKO.
Třídění a recyklace
Použité baterie se seberou a pak se třídí podle jednotlivých typů (např. podle chemického složení), aby mohly být odpovídajícím způsobem recyklovány. Většina třídících postupů odděluje nikl-kadmiové, nikl-kovové a lithiové baterie - je to více než 80 % celkové váhy použitých baterií. Někdy se vytřiďují baterie obsahující rtuť, ale to se dělá stále méně často. Obsah rtuti v použitých bateriích je tak nízký, že je někteří recyklátoři již netřídí.
Třídění se dělá buď ručně nebo automaticky. Při ručním třídění jsou baterie rozprostřeny na pomalu se pohybujícím dopravním pásu a lidé z něj vybírají určitý typ baterií. Pro automatické třídění se většinou používá kombinace minimálně dvou kritérií, například váha a magnetické spektrum nebo váha a rentgenové spektrum. Přesnost třídění je v obou případech podobná.
Neexistuje univerzální recyklační proces pro všechny druhy použitých baterií. V dnešní době je na konkurenčním trhu k dispozici mnoho různých procesů, z nichž některé se věnují jen jednomu konkrétnímu typu baterií. V recyklačním procesu hrají roli - vedle chemického složení - ještě další faktory. Díky chemickým procesům, které se v nich odehrávají, mají baterie rozdílné chemické složení při koupi a na konci své životnosti. Navíc poměrně velké množství sebraných použitých baterií není zcela vybito a je nutno brát v úvahu také oxidaci kovu (například nikl-kadmiové baterie se skládají hlavně z hydroxidů niklu a kadmia). Před recyklací je třeba odstranit zbytky plastových obalů (baterie v "balíčcích" u přenosných počítačů).
Hlavní recyklační procesy jsou tepelné a hydrometalurgické.
Tepelné (pyrometalurgické) procesy zahrnují zpracování v elektrických obloukových pecích, které se používá pro baterie s nízkým obsahem rtuti; železo a mangan se přemění na železo-manganovou slitinu pro ocelářský průmysl. Zinek se znovu získává po sublimaci ve formě oxidu a dále se zpracovává. Používají se rovněž oxido-redukční pece, sublimační pece (pro baterie s vysokým obsahem rtuti a nikl-kadmiové baterie), pyrolýza pro nikl-kovové a lithiové baterie nebo se baterie přidávají do vysokých pecí.
Hydrometalurgickým procesům předchází drcení, oddělení kovů, papíru a plastů, přičemž vznikne tzv. "černá hmota" (black mass), která obsahuje uhlík, mangan a oxidy zinku a používá se pro další zpracování kyselinovou cestou podobným postupem, jaký se používá pro zpracování manganových nebo zinkových rud.
Lithiové baterie se rozebírají ve speciálně uzpůsobeném prostředí, aby se zabránilo výbuchu. Obsahují velmi nebezpečné elektrolyty, které vyžadují specifické zacházení.
Všechny tyto recyklační procesy již prokázaly svou funkčnost. Současná recyklační kapacita je mnohem vyšší, než je množství sebraných baterií. Silné konkurenční prostředí má vliv na náklady na recyklování. Ty se v dnešní době odhadují na 350-1000 euro za tunu podle typu použitého procesu, ale také podle recyklačního stupně, kterého se má dosáhnout. Recyklační firmy budou dlouhodobě moct přežít jen tehdy, pokud se zvýší množství materiálu pro recyklaci.
Jak zlepšit současnou situaci
Pro zlepšení v recyklaci baterií je nutné změnit některé klíčové faktory:
Míra sběru
Míra sběru je poměr mezi množstvím sebraných použitých baterií a potenciálním množstvím spotřebiteli vyhozených baterií za rok. Už dlouhou dobu se míra sběru za každý rok měří na základě prodeje nových baterií během konkrétního roku. Tento vzorec ale nebere v úvahu fenomén skladování, takže mezi čísly týkajícími se prodeje a sběru neexistuje žádné přímé spojení. Sebrané baterie jsou někdy až 10 let staré.
Proto by bylo lepší pro měření míry sběru porovnávat sebrané množství s množstvím skutečně dostupným pro sběr v daném roce. V zemích, které již mají pro sběr baterií vypracované dobré programy (například Belgie, Německo a Švýcarsko), by míra sběru mohla být až 75 %.
Očekává se, že výsledkem směrnice WEEE bude 5% nárůst. Vysoké míry sběru může být dosaženo až po 4-5 letech od zavedení směrnice. Většina programů dosáhne úrovně 35 % po dvou letech.
Míra recyklace
Tento údaj označuje množství počáteční váhy baterií, které bylo recyklováno. Jakékoli úsilí o ochranu životního prostředí je bez stanovení cílů pro recyklaci marné.
Dosažení míry recyklace záleží také na konkrétním procesu, a proto bude mít dopad na recyklační náklady. Celkové náklady na recyklaci, které se odhadují na 350 až 100 euro na tunu, jsou pouze zlomkem celkových nákladů vynakládaných na jednotlivé sběrné programy.
Společná odpovědnost
Sběr a recyklace použitých baterií představují čisté náklady, tj. konečnou sumu musí zaplatit spotřebitel, nicméně reprezentují pouze zlomek prodejní ceny nových baterií. Navíc podle všeho neovlivňují prodej, ani chování spotřebitelů. Stanovení jasných pravidel financování však bude mít obrovský vliv na úspěch provádění sběru i recyklace starých, současných i nových baterií.
Hlavní otázkou v této oblasti je společná odpovědnost výrobců, která by měla začínat po prvním stupni sběru, tj. po návratu použitých baterií do obchodů, i institucí veřejné správy, jež realizují některé sběrné programy.
Možná že nejtěžší je informovat a vychovat spotřebitele. Existuje mnoho cest včetně různých druhů médií - televize, rozhlasu a tisku i výchovy ve školách. I přes individuální odpovědnost výrobců by tyto programy měly být sjednocené po obsahové stránce tak, aby si udržely spotřebitelovu pozornost a být prováděný s profesionálním marketingovým přístupem.
(Zpracováno na základě zahraničních materiálů)
