Výklad Ministerstva životního prostředí může negativně ovlivnit technické zabezpečení skládek i vytváření rekultivační rezervy.
Názor, který byl prezentován ve věstníku MŽP z října 2004 (částka 10), říká, že povinnost vytvářet finanční rezervu podle § 49, § 50, § 51, § 52 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, se vztahuje i na odpad, jenž představuje technologický materiál ukládaný na skládku za účelem technického zabezpečení skládky. Množství a charakter technologického materiálu na zajištění skládky schvaluje krajský úřad v provozním řádu skládky. Podle § 45 odst. 3 zákona o odpadech se za tento materiál neplatí poplatky za ukládání odpadů.
Poplatky ne, rezerva ano
Jinak je tomu v případě vytváření finanční rezervy, o níž hovoří § 49 a následující zákona o odpadech a vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Podle názoru ministerstva z těchto ustanovení vyplývá, že finanční rezerva na rekultivaci se týká všech odpadů ukládaných na skládku, tedy i těch, které tvoří technologické zabezpečení skládky.
Dále citujeme z výkladu MŽP: "Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 340/1997 Sb. se peněžní prostředky do finanční rezervy neodvádí z odpadů ukládaných podle § 29 odst. 3 zákona (tedy dříve platný zákon č. 125/1997 Sb.). V tomto paragrafu bylo stanoveno, že se poplatky neplatí za ukládání odpadů na zajištění skládky za účelem technologického zabezpečení skládky v souladu s projektem a provozním řádem skládky. Nový zákon ani vyhláška již nic takového nestanoví. Plyne z toho závěr, že povinnost vytvářet finanční rezervu podle § 49, § 50, § 51, § 52 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, se vztahuje i na odpad, jež představuje technologický materiál ukládaný na skládku za účelem technického zabezpečení skládky."
A co na to skládkaři?
Za technologický materiál používaný na konstrukční prvky skládky, tj. na hrázky, stabilizaci tělesa skládky, přístupové cesty i podrekultivační vrstvu, je tedy třeba odvádět poplatky do rekultivačního fondu.
Pohnutkou k tomuto výkladu možná byly náznaky, že na rekultivačních fondech skládek je málo finančních prostředků: když se zvýší množství odpadů, za které se platí, logicky by se měla zvýšit i finanční rezerva.
Tato přímočará úvaha však možná neplatí. Skládkaři říkají: "Proč máme používat inert, za který musíme platit - budeme odpady překrývat koberečky z aut, které nikdo nechce." Jelikož skládky jsou business a musejí vydělávat, je logické, že radši prodají prostor skládky na uložení komunálních odpadů, za který dostanou skoro 1000 korun za tunu, než bych prostor zabrali inertem, za který musejí odvést peníze do rezervy.
Mnohé skládky však již našly jiné řešení. Zpracuje se plán rekultivace a provozovatel požádá krajský úřad, aby na náklady, které v souvislosti s tím vzniknou, uvolnil peníze z rekultivační rezervy. U skládek, které ji mají, to bude znamenat snižování objemu deponovaných finančních prostředků.
Dá se říci, že jiný výklad stávajícího zákona mění pravidla zavedeného a obecně fungujícího procesu. Ve chvíli, kdy použití technologického materiálu začneme považovat za ukládání odpadů, můžeme také začít diskutovat, kde končí hranice ukládání odpadů a kde začíná stavba rekultivace - v každém projektu je přece vytvarování svahu tělesa součástí přípravy pro rekultivaci.
Není také jasný termín, od kdy je nutné podle tohoto výkladu rezervu vytvářet. Od účinnosti zákona, tj. 1. 1. 2003, od 27. 8. 2004, kdy byl výklad zveřejněn, nebo začátku nového roku, protože není možné takto zvýšit náklady provozovatelů v průběhu roku? Pokud si to každý udělá po svém, bude mít za pár let ČIŽP nebo finanční úřad žně.
