Poté, co jsem byl osloven, abych přispěl do tohoto vydání, přemýšlel jsem o tom, jak celý příspěvek pojmout. S ohledem na známé úklady integrované prevence očekávejte dále spíše volné subjektivní vyprávění, doufejme podpořené mými zkušenostmi, se snahou o pojmenování širších souvislostí. Tento přístup mi samozřejmě umožňuje vyhnout se důkazům svých tvrzení. A nakonec ti, co "vědí", důkazy nepotřebují, a ostatní? Zamyslí se?
Mnozí si pamatují, jak se při přípravě zákona volalo po strategickému přístupu tvorby zákona, což lidskými slovy znamená definovat si nejprve cíl - tedy co chci dosáhnout - a dále, jak jej chci dosáhnout. A neustále si ověřovat, jak cíl i postupy vnímají hlavní cílové skupiny. Tato oposlouchaná, ale navýsost potřebná zásada projektového řízení byla pominuta, což nutně vedlo k současnému stavu - dezintegraci.
PROSTŘEDEK SE STAL CÍLEM
Dočteme se, že účelem zákona je "dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku", což je v kontextu jeho dalšího textu i praxe integrovaného povolování čirá proklamace (zkrátka je opsán kousek směrnice a hezky to zní, že). Dále "zabezpečit integrovaný výkon veřejné správy při povolování provozu zařízení" (integrovaný registr ponechám raději stranou). Toto je jádro pudla: zákon se opravdu snaží pouze integrovat výkon veřejné správy, a to ještě velmi špatně, absolutně však pomíjí, že by v důsledku jeho aplikace mělo docházet k ovlivňování dopadů provozu zařízení na životní prostředí, když už chci dosáhnout té vysoké úrovně ochrany. Evidentně se jedná o učebnicový příklad, kdy se prostředek (výstup) stane cílem a na cíl se jaksi pozapomene.
Připustíme-li, že záměna cíle a prostředku nevadí, přeskočíme-li takovou věc, jako je definice termínů (proč uvádět některé stěžejní definice?, proč používat přesné překlady?), spolehneme-li se na osvícené úředníky (není jich málo, kteří navzdory špatným paragrafům prosazují zdravý rozum), mohli bychom si říci, že to s integrovaným povolováním nemusí být tak zlé.
Mohli, ale nemůžeme. Proč? Současné úsilí zdravého rozumu je povětšině věnováno procesním záležitostem výkonu veřejné správy, což je logický důsledek konstrukce zákona. Za celou dobu, kdy se zabývám integrovanou prevencí a omezováním znečištění, mi však nikdo nedal odpověď na základní otázku: Jak je možné dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku, pokud se dopady (celkové dopady) provozování zařízení do životního prostředí nevyhodnocují? A pokud se z takového hodnocení pak neodvozují závazné podmínky integrovaného povolení? Kde je pak integrace?
Známým šlágrem jsou nejlepší dostupné techniky. Nejenže k přesnému překladu základní definice nejlepších dostupných technik dospěla teprve nedávno skupinka dobrovolníků, která se sešla, aby společně dospěla alespoň v rámci ní samé ke konsenzuálnímu znění novely zákona (nemohl či neměl by takový postup iniciovat a řídit někdo cíleně?), ale ani nepanuje shoda "co to vlastně je". Nejlepší dostupné techniky (best available techniques, BAT) jsou u nás stále spíše zaklínadlem než nástrojem ochrany životního prostředí. Pravda, pojem je z definice poměrně neuchopitelný, v čase plovoucí a jeho převedení do reálného života činí potíže. Dokud uslyšíme výrazy jako "BAT technologie" je jisté, že dezintegrujeme jedna radost. Je úžasné, jak jsme stále náchylní používat nesmyslné termíny, které si po čase žijí vlastní život a v podstatě znemožňují posun ke smysluplnému konání.
JE ZINTEGROVÁNO?
Dá se říci, že celý zákon je koneckonců pro všechny velmi výhodný. Žadatelé jsou na papírové války vytrénovaní i jinou legislativou, nic závažného se po nich v podstatě nechce, úředník si vykonává veřejnou správu pro veřejnou správu a hraje vnucenou roli škůdce, místo role prostředníka a služebníka, do Bruselu se může hlásit, jak nám to pěkně všechno sviští. Je zintegrováno. Lidé, kterým jde o věc, mají smůlu. Geniální postup? Chléb a hry? Nikoliv, jedná se o kombinaci zaběhlých postupů tvorby legislativy a nekompetentnosti některých.
V této souvislosti nelze nedat zapravdu hlasům průmyslu, že naše environmentální legislativa omezuje podnikání. Často jsou tyto výroky vnímány jako "nechceme environmentální legislativu", což může být pravda, pokud někdo uvažuje v kontextu kapitalismu před dvě stě lety. Já však tento hlas vnímám jako "nechceme zaplevelenou legislativu". Zaklínadlo "to po nás chtěl Brusel" je piruetkou, která zaměňuje cíl a prostředek. Za hloupou implementaci dobrých principů si vskutku můžeme sami nebo spíše za ni mohou ti, co jsou za ni zodpovědní.
Uváděné "dezintegrály" lze vypozorovat i v jiné environmentální legislativě. Hlavní příčinu vidím ve zkostnatělosti stávajících procesů její přípravy, jejímž hlavním důsledkem je absence základních pravidel projektového řízení. Existují již ale příklady, že se lze poučit a dát legislativě smysl. Společným jmenovatelem takových procesů je jistá pokora vůči danému tématu, omezení lidové tvořivosti, návrat k původním textům směrnic s pochopením jejich cílů, řízená komunikace s cílovými skupinami, rozumné postupy implementace a v neposlední řadě zvyšující se profesionalita úředníků odpovědných za přípravu i výkon legislativy.
Bohužel se obávám, že základní pochybení nelze napravit - zákon by musel být postaven zcela jinak. Klíčovou roli by mohl sehrát nový vzor žádosti o integrované povolení, který by vnesl do celého procesu prvky vyhodnocování dopadů do životního prostředí. Takový vzor žádosti by však byl v přímém rozporu se stávající (špatnou) praxí a nedokáži si představit, jak uprostřed implementačního období z tohoto bludného kruhu ven. Po roce 2007 by však radikální, dobře připravená změna prospěla.
Nicméně integrovaná prevence také k něčemu dobrému přispěla: podpořila sdružování zezdola (technické pracovní skupiny), donutila komunikovat velké množství lidí z různých táborů, zjistili jsme, že Brusel ani Sevilla nejsou sídly vrchnosti a že neexistují "oni", kteří za to mohou, jsme to pouze a jenom my. Podnítila přemýšlení o udržitelnosti rozvoje bez akademických kudrlinek. To není málo.
Autor se podílel na řešení téměř třiceti projektů integrované prevence. Vede technickou pracovní skupinu pro energetickou účinnost a je delegován jako zástupce České republiky při Evropské kanceláři IPPC v Seville.
Ing. Petr Honskus
konzultant,
SPF Group, v. o. s.
