Náš jediný zpracovatel odpadů s obsahem olova - společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a. s. - letos slaví 220. výročí založení. Tato společnost je dobrým příkladem, jak komplexní musí být v metalurgickém podniku přístup k ochraně životního prostředí, a hlavně, jak se tento přístup změnil v posledních letech. Na naše otázky k tomuto tématu zpracovali odpovědi vedoucí pracovníci společnosti.
Jaké jste měli náklady na zmenšení vlivu na životní prostředí např. za posledních 15 let a jakých výsledků jste dosáhli (např. v celkových emisích)?
Náklady eliminující negativní vliv společnosti na životní prostředí dosáhly v době po privatizaci podniku v roce 1994 částky více než 300 mil. Kč. Mezi ty nejdůležitější je možné zařadit investiční akci šachtová pec, která je schopná recyklovat mj. celé olověné baterie, a k ní náležející tzv. koncové technologie v podobě dohořívací komory, odlučovací a filtrační jednotky, investice do koncových technologií u ostatních výrobních zařízení, biologickou a chemickou čističku odpadních vod vč. kanalizace, neutralizační stanice Thiopaq k využití odpadního elektrolytu k likvidaci skládkových vod, loužení olověných úletů nebo v poslední době linku na zpracování elektroodpadu, drtící jednotku výrobních odpadů či zastřešení boxů odpadů a vstupních surovin.
Tyto investice do modernizace technologií a procesů přinesly kýžený efekt v podobě významného snížení emisí u prakticky všech měřených a sledovaných parametrů vč. i tzv. fugitivních emisí, zlepšení kvality vypouštěných odpadních vod.
V neposlední řadě došlo k výraznému snížení objemu produkovaných nebezpečných odpadů. Například na počátku 90. let minulého století byly celkové roční emise olova do ovzduší kolem 12 tun, v roce 2000 už méně jak 3 tuny a vloni již necelých 400 kg.
U vypouštěných odpadních vod byla situace kritická, dokud nebyly postaveny obě čističky a odděleny kanalizace na tzv. dešťovou a splaškovou, včetně postupného přepojení všech tehdejších výpustí na čističku odpadních vod. Do té doby nebyly vzácností hodnoty olova nebo zinku přes 10 mg/l, zatímco dnešní hodnoty jsou 20-50krát nižší. U nebezpečných odpadů jsme byli nuceni aplikovat takové technologie (často i vlastní), které redukovaly jejich produkci, a to hned z několika důvodů: mezi hlavní lze řadit progresivní růst základní a především rizikové složky poplatků, a pak také poměrně nešťastnou vyhlášku č. 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky.
Jednoho dne dosáhnete požadovaných emisí, budete mít certifikáty atd. Co pak - je ještě cesta jak, a hlavně proč dále se věnovat zlepšování vlivu na životní prostředí. Nebude eventuální další zlepšování už příliš nákladné?
Požadované emise splňujeme již několik let, systém environmentálního managementu u nás funguje sedmým rokem a certifikát Odborný podnik pro nakládání s odpady jsme získali jako první již v roce 2003. Je pravda, že by to dnes stačilo i vůči legislativě. Stále je však co zlepšovat především k zaměstnancům a obyvatelům regionu v rámci společenské odpovědnosti (CSR), která je pro firmu velmi důležitá.
Kovohutě jsou také proto členem pracovní skupiny CSR v rámci sdružení Business Leaders Forum (BLF). Důkazem toho je investice třeba do systému odsávání kychtových plynů ROM-DRALL, čímž se podstatně omezily "oblaka kouře" při dávkování do šachtové pece, dále zvýšení výkonu odsávání netechnologických plynů u tzv. bubnových pecí na zpracování prachových surovin spojené s vymezením samostatného filtru, nebo aktuálně mnohamilionová investice do zastřešení boxů nebezpečných a prašných odpadů a surovin včetně systému zkrápění, které omezí vliv na nejbližší okolí.
Takto bychom mohli pokračovat u emisí hluku, spolufinancování na starých zátěžích vzniklých před privatizací tehdejšího státního podniku, spolupráce s vědeckými institucemi při řešení problémů spojených s možností využívání dalších našich produkovaných odpadů, popř. využití externích odpadů apod. Můžeme prohlásit, že téměř všechny technologie a procesy počínaje skladováním, výrobou a konče čistícími technologiemi jsou řazeny mezi tzv. BAT technologie dle IPPC.
Ve svých aktivitách se držíte toho, co požaduje stát či EU nebo se snažíte být aktivní a vyhledávat problémové oblasti sami, bez povinnosti dané zákonem?
Za samozřejmé považujeme plnění požadavků legislativy státu nebo Unie. Na jedné straně jsou to třeba emisní limity, ale na druhou třeba plán odpadového hospodářství, který ve svých důsledcích může přinést i nepříjemnosti v případě, že se buď razantně zvýší výkup a recyklace odpadů, a tím může dojít k větší produkci výrobních odpadů než jsme předpokládali pro rok 2010, nebo vyvíjené technologie nebudou tak účinné, jak dnes předpokládáme. A to je pro nás neustálá výzva, která nás nutí vymýšlet a zkoušet něco nového. Zase uvedeme příklad. Elektrolyt z autobaterií lze teoreticky využít v mnoha činnostech - např. neutralizace zásaditých odpadů, výroba sádry, loužení odpadů s obsahem zinku. V plánu odpadového hospodářství tento odpad musíme eliminovat a využít tak, aby jeho produkované množství bylo o 20 % nižší než v roce 2000.
A je tu problém - bude dostatek alkalických odpadů, bude zájem o sádru (neskončí na skládce jako nebezpečný odpad v množství samozřejmě menším než bylo původního elektrolytu)?. Bude dostatek odpadů s obsahem zinku, třeba monočlánků? A kolik autobaterií a s jakým obsahem elektrolytu budeme v roce 2010 vlastně recyklovat? Obdobné úvahy bychom mohli vést u naší nové akvizice týkající se zpracování a materiálového využití odpadních elektrických a elektronických zařízení.
- est -
Zpracovali: Ing. Jiří Dostál, generální ředitel
Ing. Karel Oliva, ředitel logistiky divize Recyklace, a pověřený ředitel divize Drahé kovy
Ing. Petr Janda, ředitel divize Elektroodpad,
Ing. Vladimír Plucha, ekolog,
Ing. Miroslav Jarolímek, marketingový manaže
