Zákon o odpadech ovlivňuje finanční, účetní a daňovou politiku výrobců a distributorů elektrických a elektronických zařízení.
Povinností výrobce je zajistit zpětný odběr elektrozařízení pocházejícího z domácností. Musí tedy zajistit dostatečnou četnost sběrných míst. Místa zpětného odběru by měla být pro spotřebitele stejně dostupná jako místa prodeje. Je třeba také informovat spotřebitele a konečného uživatele o tom, kde najde sběrná místa. Zákon dokonce stanoví, že pokud prodejce neinformuje o sběrných místech, musí od spotřebitele elektrozařízení odebrat, a to bez úplaty nebo vazby na nákup nového elektrozařízení. Obdobně při prodeji nového elektrozařízení je prodejce rovněž povinen použitý výrobek odebrat, a to ve stejném počtu kusů a stejného druhu jako výrobek prodávaný.
Povinnosti spojené s tzv. zpětným odběrem, zpracováním, využitím a odstraněním elektrozařízení z domácností a elektroodpadu přitom výrobce plní buďto samostatně (organizačně a technicky) na vlastní náklady, nebo společně s jiným výrobcem nebo výrobci na základě písemně uzavřené smlouvy (solidárně). Třetí možností je přenesení povinností na jinou právnickou osobu zajišťující společné plnění povinností výrobců podle zákona (kolektivně).
FINANCOVÁNÍ SYSTÉMU
Náklady na zpětný odběr a nakládání s elektroodpady ovlivňují, obdobně jako všechny výrobní a související náklady, cenu výrobků. Ta může být mimo jiné ovlivněna také zvoleným způsobem financování systému. Způsob financování systému nakládání s elektrozařízením a elektroodpadem je přitom zákonem stanoven odlišně pro nová elektrozařízení, která byla uvedena na trh po 13. srpnu 2005 (výrobce může řešit vše samostatně, solidárně nebo prostřednictvím kolektivního systému), a historická elektrozařízení uvedená na trh před 13. srpnem 2005 (pouze kolektivní systém). Aby bylo možné obě kategorie výrobků rozeznat, musí být nové výrobky označeny symbolem podtržené přeškrtnuté popelnice.Výrobci, uvádějící na trh výrobky po 13. srpnu 2005 (tzv. nové výrobky), zohledňují náklady na "recyklaci" těchto výrobků v celkových cenách, a konečný spotřebitel je tedy nevidí. Před uvedením výrobku na trh je však výrobce, který zajišťuje své zákonné povinnosti individuálně, povinen poskytnout záruku, že nakládání s těmito elektrozařízeními po ukončení jejich životnosti bude schopen finančně dostatečně zajistit. Záruku poskytuje formou účelově vázaného bankovního účtu nebo pojištění. Vázané prostředky mohou být použity výhradně k úhradě doložených nákladů na výše uvedené povinnosti a pouze se souhlasem příslušného ministerstva.
Pro historická elektrozařízení jsou výrobci povinni vytvořit jeden kolektivní systém pro každou skupinu elektrozařízení. Kolektivní systém může provozovat pouze osoba zapsaná na seznamu MŽP. Přispívají sem výrobci podle svých podílů na trhu a podle podmínek stanovených zákonem a prováděcím předpisem. Kalkulace příspěvků jsou schvalovány příslušným ministerstvem a liší se podle kategorie výrobků (viz tabulka).
Tyto náklady má výrobce ze zákona právo po omezenou dobu 8 až 10 let (v závislosti na skupině výrobků) uvádět odděleně a viditelně vedle ceny výrobku. Jestliže výrobce tohoto práva využije, musí tak činit všechny další subjekty obchodující s jeho výrobky. Jak lze vidět v praxi, výrobci většinou toto právo využívají. S obdobným způsobem vykazování nákladů se lze ostatně setkat prakticky ve všech státech EU. V řadě států je oddělené uvádění nákladů dokonce stanoveno zákonem jako povinnost.
ÚČETNÍ A DAŇOVÉ ASPEKTY KOLEKTIVNÍHO SYSTÉMU
Příspěvek vyúčtovaný výrobcem je součástí prodejní ceny a podléhá - tak jako součást tržeb - zdanění daní z příjmů. Bez ohledu na to, zda je uváděn jako součást prodejní ceny nebo odděleně, podléhá příspěvek dani z přidané hodnoty. Sazba daně odpovídá charakteru poskytovaného plnění (buď jako prodej zboží, nebo v případě instalace jako součást stavebního díla). O vyúčtovaném příspěvku se účtuje jako o výnosech na účtech tržby za vlastní výkony a zboží. Výrobce ho používá výhradně na všechny operace spojené se sběrem a zpracováním zpětně odebraných elektrozařízení. V kolektivním systému odvádí výrobce pravidelně tento příspěvek v předem stanovené výši provozovateli kolektivního systému. Výše příspěvku je daná počtem vyrobených a dodaných elektrozařízení a konkrétní výše příspěvku, jehož kalkulace je schválená Ministerstvem pro životní prostředí. O příspěvku, respektive o vzniku povinnosti přispět do systému, výrobce účtuje ve prospěch příslušného účtu závazků a na vrub příslušného účtu nákladů (náklady na služby). Tyto náklady jsou považovány za daňově uznatelné výdaje. Dále se výrobce o financování sběru a zpracování odpadu již nemusí starat. Veškeré povinnosti leží na provozovateli kolektivního systému. Z pohledu výrobce je proto vyúčtovaný příspěvek nákladem daného roku.
Jak ale postupovat, když výrobce zjistí, že nakládání se starými elektrospotřebiči svěřil neregistrovanému subjektu? Jsou příspěvky na financování nakládání s historickým elektrozařízením placené výrobci do jiného než výše uvedeného "registrovaného" kolektivního systému daňovým nákladem? Podle posledních výkladů Ministerstva financí by se výrobci, kteří odvádějí příspěvky neregistrovaným provozovatelům, nezbavili povinnosti přispívat do legálního, registrovaného kolektivního systému. Výrobce by totiž plnil vůči někomu, kdo nesplňuje požadavky zvláštního právního předpisu. Měl by mít však nárok na vrácení takového plnění.
Z hlediska zákona o daních z příjmů jsou příspěvky do kolektivního systému provozovaného "legálním" subjektem považovány za daňový náklad. Naopak není-li příspěvek na historické elektrozařízení odváděn do kolektivního systému zapsaného MŽP pro danou skupinu elektrozařízení a způsobem, který tento kolektivní systém stanoví, není jeho vynaložení daňově uznatelným výdajem. Příjmy plynoucí registrovaným provozovatelům z příspěvků jsou osvobozeny od daní z příjmů.
Zákon dále stanoví, že i když je výrobce členem kolektivního systému, tak i nadále zodpovídá za plnění povinností uložených mu zákonem. Pokud by provozovatel kolektivního systému například zanikl, pak by musel výrobce opět na své vlastní náklady zabezpečit veškeré nakládání s elektrozařízením. Náklady by tak provozovatel musel vynaložit podruhé. V této souvislosti se objevuje otázka, zda tvořit určitou rezervu pro případ, že by provozovatel nebyl schopen zabezpečit povinnosti uložené mu zákonem. Zákon o účetnictví tuto otázku neřeší. Mělo by se tedy vycházet z obecných účetních zásad.
Z odborného posudku Ústavu státu a práva vyplývá, že pokud provozovatel kolektivního systému běžně plní své povinnosti, odváděný příspěvek je stanoven ve věcné a časové souvislosti s výnosy výrobce. Například podle výrobků v tomto období prodaných (uvedených na trh) není důvod k tvorbě rezervy. Pokud by se však dostal provozovatel kolektivního systému například do finančních problémů a své povinnosti přestal plnit, bylo by vhodné rezervu na náklady tvořit. Tato rezerva nebude považována za daňový náklad. Daňovým nákladem budou až vlastní náklady na sběr a zpracování odpadu.
ÚČETNÍ A DAŇOVÉ ASPEKTY INDIVIDUÁLNÍHO SYSTÉMU
V případě, že se výrobce rozhodne zabezpečovat sběr a zpracování odpadu individuálně, je povinen příspěvek ukládat na účelově vázaný bankovní účet. Daňové dopady jsou v takovém případě zcela odlišné od kolektivního systému.
Příspěvek odváděný na vázaný bankovní účet by se měl účtovat jako rezerva, kterou nelze uznat za daňový výdaj. Daňovým nákladem budou až vlastní náklady na sběr a zpracování odpadu. V těchto případech bude třeba ověřovat, zda výše příspěvku (rezervy) je dostatečná a zda prostředky na vázaném bankovním účtu budou ke sběru a zpracování použitého elektrozařízení postačovat. Příspěvky bude proto nutné pečlivě kalkulovat s ohledem na předpokládané roční náklady na sběr a zpracování použitých elektrozařízení.
Jana Švenková
Mazars Audit
