Hodnocení nebezpečných vlastností odpadů je jedním z důležitých kroků při nakládání s nebezpečnými odpady. Mohou ho vykonávat pouze osoby, pověřené Ministerstvem životního prostředí nebo Ministerstvem zdravotnictví. Ing. Jan Mičan, jednatel společnosti Ekologické audity a posudky, s. r. o. , mezi odborné zástupce pověřených osob patří. Zeptali jsme se ho na zkušenosti z praxe a hlavní problémy, s nimiž se ve svém oboru setkává.
Narážíte ve svém oboru na problém, který vás tíží?
Řekl bych, že tím hlavním problémem je nejednotnost legislativy. Máme odvětvovou klasifikaci ekonomických činností (OKEČ), máme celní sazebník, kde jsou uvedeny některé odpady pod jinými kódy, a máme rovněž standardní klasifikaci produkce. Všechny tyto seznamy jsou pro ekonomy zásadní, ale s katalogem odpadů příliš nepočítají. Stejně se v katalogu odpadů při rozdělování pod jednotlivá katalogová čísla příliš nepočítá s "ekonomickým" členěním.
To ale není všechno. V příloze zákona o odpadech je uvedeno zhruba 50 různých druhů chemických látek nebo přípravků, které činí odpad nebezpečným. Tento výčet však nekoresponduje s Basilejskou úmluvou. Basilejská úmluva je závazná při transportu odpadů přes hranice států. Uvnitř států se připouští národní definice. Vzhledem k tomu, že je dnes Evropa otevřená, měly by se podle mého názoru předpisy rovněž otevřít. Neměly by mít takové nejednotnosti, jako je rozdíl mezi nebezpečnými vlastnostmi, které jsou uvedeny v Basilejské úmluvě, a těmi, které jsou uvedeny v příloze II zákona č. 185/2001 Sb.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Například vyhláška o hodnocení nebezpečných vlastností č. 376/2001 Sb., uvádí nebezpečné vlastnosti, jako je škodlivost zdraví, dráždivost, karcinogenita, mutagenita nebo ekotoxicita. Basilejská úmluva však mluví o toxicitě akutní a toxicitě chronické, pod kterou "schovává" karcinogenitu a mutagenitu. V zákoně o odpadech se mluví o teratogenitě, zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách, má termín "toxický pro reprodukci". V ADR je to zase jinak, tam je třída 6. 2. Toxické látky a třída 9 Jiné nebezpečné látky a předměty, které se u nás vztahují k ekotoxicitě.
Takže pro stejnou věc, která je testována relativně stejnými postupy, máme tři různé výrazy. Těžko se v tom vyznají i odborníci. Ti, kteří se věnují dopravě, řeknou, že jde o "jiné nebezpečné látky a předměty". Odpadáři řeknou, že je to ekotoxické, a chemici, že je to nebezpečné pro životní prostředí. Všichni mluví o stejné věci, ale každý ji nazývá jinak.
Podobně je to s průvodními podklady. Většina nebezpečných odpadů vzniká tím, že jsou v něm obsaženy nebezpečné látky. Když je to například rozpouštědlo, má bezpečnostní list chemické látky. Pak přijde identifikační list nebezpečného odpadu, a při přepravě podle ADR navíc písemné pokyny pro případ havárie. Opět jde o jednu věc, ale máme tři dokumenty.
Z hlediska dobrého fungování průmyslu a obchodu by tato věc měla být sjednocena. Odpad je zboží, které je předmětem obchodu, proto by se měl jednotně ekonomicky zařadit.
Dal byste některému z těch předpisů přednost?
Jedním z nejpropracovanějších materiálů je celní sazebník. V oblasti životního prostředí však podle mého názoru jednoznačně vede ADR, která je výborná definičně, je propracovaná a za léta, co se s ní pracuje, už je "vychytaná". Ostatně se vyvíjela od roku 1951 a navíc je to jediný předpis, který se dává každý druhý rok znovu dohromady: jeden rok se dávají připomínky, druhý rok se schvalují.
A co samotné hodnocení nebezpečných vlastností odpadů?
Primárně jde o peníze. Všechny firmy vědí, jaký je rozdíl mezi ostatním a nebezpečným odpadem: když jde nebezpečný odpad na skládku, je řádově dražší než odpad ostatní.
Proto se před žádostí o hodnocení k vyloučení nebezpečných vlastností každá firma zamýšlí, jestli je ta žádost opravdu nutná. Znají technologické schéma své výroby, vědí, co do ní vstupuje a vystupuje, jaké používají chemikálie. Pak se stačí podívat do seznamu složek, které činí odpad nebezpečným, a zjistit si, zda s vyjmenovanými látkami pracují nebo ne, zda mohou vyloučit další nebezpečné vlastnosti atd. Pak mohou celkem klidně rozhodnout, zda odpad je nebezpečný nebo ne. To je ale ten lepší případ.
Původce je rozhodná osoba pro zařazení odpadu podle druhu a kategorie. Když se firma rozhodne, že její odpad patří kategorie "ostatní", nemůže s tím nikdo nic udělat, samozřejmě kromě inspekce životního prostředí. Pokud je původce chytrý, často se vůbec nenamáhá s hodnocením nebezpečných vlastností odpadů, prostě odpad zařadí jako "óčko", tedy ostatní odpad.
Jak postupují "normální" poctivé firmy?
Ty si nechají udělat hodnocení nebezpečných vlastností u pověřené osoby, což je procedura finančně nákladná a vyplatí se jen když produkují zhruba 100 a více tun daného odpadu ročně. A dochází k zajímavému paradoxu.
Firma zahájí proces na základě vyhlášky č. 376/2001 Sb. Když je hodnocení hotovo, vydá pověřená osoba osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností a dokumentační zprávu. Firma musí jednu kopii osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností zaslat na krajský úřad a druhou na ČIŽP. Tím sama na sebe prozradí, že měla "podezření" na nebezpečný odpad, a může očekávat nejrůznější kontroly.
Na druhou stranu, když pověřená osoba při procesu hodnocení zjistí, že odpad má nebezpečnou vlastnost, opět musí poslat sdělení na kraj a ČIŽP. Takže firmu v obou případech čekají kontroly.
A ti, kteří zařadí odpad jako "ostatní"?
Takové firmy vědí, že skládka po nich bude chtít nejčastěji jen výluh podle vyhlášky č. 294/2005 Sb., což stojí nějakou tisícovku, zatímco hodnocení nebezpečných vlastností stojí desítky tisíc. Nemusejí nikam nic posílat a jsou v klidu. Samozřejmě s tím rizikem, že jednou přijde inspekce a budou nepříjemnosti. Takže se zdá, že na poctivé se vystavuje bič, kdežto nepoctiví jsou v pohodě, což je podle mě velký problém.
Máte pravdu, není to úplně v pořádku. A další problémy?
Mimo jiné jsou to kriteria pro přijímání odpadů na skládku a kriteria pro hodnocení nebezpečných vlastností. Opět mezi nimi není soulad. Tím problémem je například rozpuštěný organický uhlík (disolvent organic carbon, DOC).
Prakticky v každém odpadu, snad kromě specifických odpadů z chemického průmyslu, je nějaká organika. V hodnotách pro ukládání odpadů na skládky jsou ve výluhu hodnoty DOC na 50-100 mg/l. Ti, kdo říkají, že jim to vychází, dělají dobře odběry, protože obsahy DOC ve výluzích jsou obvykle vyšší. Ojediněle může nastat paradoxní situace, kdy bude odpad v procesu hodnocení nebezpečných vlastností podle vyhlášky č. 374/2001 Sb., zařazen pod kategorii "ostatní" odpad, ale pokud bude tento odpad hodnocen pro přijetí na skládku a překročí limity DOC, nemusí splnit ani podmínky pro přijetí jako odpad kategorie "nebezpečný"!
V rozhodnutí Rady 2003/33/ES, kterým se stanoví kritéria a postupy pro přijímání odpadů na skládkách, jsou hodnoty např. pro DOC několikanásobně vyšší, což už je schůdné. Proč jsou hodnoty u nás tak přísné, že skoro nabádají odpadáře, aby právní normu obcházeli?
A další nejednotnosti: porovnejme si třeba limity pro arzén ve dvou vyhláškách. Ve vyhlášce č. 376/2001 Sb. (o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů) je limit arzénu pět mg/l, ale ve vyhlášce č. 294/2005 Sb., je limit arzénu pro vstup na nebezpečnou skládku pouze 2,5 mg/l.
Nebo otázky kolem ropných látek při sanaci starých zátěží. Při biodegradaci zemin kontaminovaných ropnými látkami podle metodického pokynu MŽP, který stanovuje limity nebezpečných látek v půdním vzduchu, v podzemních vodách a zeminách, je limit pro ropné látky stanoven na 1000 mg/kg sušiny. Ropné látky nejsou zahrnuty do analytu DOC. Když z takového materiálu uděláte vodný výluh, žádné NEL (nepolární extrahovatelné látky) v něm nebudou, a pokud v něm nejsou jiné znečišťující látky uvedené v příloze zákona, pak lze materiál umístit přinejmenším na skládku ostatního, možná i inertního odpadu.
Pokud chcete biodegradovat, jistě můžete, ale podmínky pro uložení na skládku jsou splněny. To, že někde to byla stará zátěž, neznamená, že jinde bude problém. A všechno bude čisté, papíry v pořádku.
Podle toho, co říkáte, je asi velmi důležité, jak se berou vzorky.
To je zásada číslo jedna. Vyhláška č. 294/2005 Sb., připustila, že základní popis odpadů a vzorkování si můžete udělat sami. Pokud odebírá vzorky původce, vždycky přemýšlí o tom, jak je odebrat dobře, aby to takříkajíc "vyšlo". Když odebírá vzorky nezávislá osoba, je zase původcem placená. Vzorkovač pak má rozpor: buď má svědomí nebo odebere vzorek tak, jak zákazník chce.
Je zde také závažná otázka homogenity a heterogenity odpadů. Když mám 1000 tun odpadu, který není kapalný, je jeho vzorkování velmi obtížné a statistika vzorkování je hlavně záležitostí peněz.
A co na to všechno inspekce životního prostředí?
Myslím, že někdy jsou firmy trestány za maličkosti, ale velké věci unikají. Někteří inspektoři mají možná málo zkušeností: odeberou vzorek, zjistí překročenou normu a hned následuje pokuta. Já bych to viděl globálněji.
Třeba má dostat pokutu ten, kdo měl v odpadu 11 000 mg/l rozpuštěných látek a uložil ho na skládku. Jenže pokud je to třeba jen deset tun materiálu na skládce s kapacitou milion tun, jde o množství v celkovém spektru odpadů bezvýznamné.
Jsem přesvědčen, že limity musejí být stanoveny. Pokud však je v některém případě limit překročen, měl by existovat právní institut (odborník), který by posoudil, jaké případné škody na zdraví a životním prostředí mohou vzniknout, pokud by se i přes individuální (ojedinělé) překročení limitní hodnoty nakládalo s odpadech na daném místě stanoveným způsobem.
V naší legislativě si pamatuji jediný případ, který něco podobného dovoloval, a to byla kdysi vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. V ní bylo umožněno, aby se oprávněná osoba rozhodovala v konkrétním případě. Například odpad překročil limit arzénu. Když oprávněná osoba zdůvodnila, že odpad nebude uložen v pásmu hygienické ochrany vodního zdroje a polutant (třeba uvedený arzén) je v nerozpustné chemické formě, takže neohrozí okolí, bylo ho možno na skládce uložit. To však již teď možné není.
Abych to shrnul, zdá se mi, že v našem právo životního prostředí je příliš mnoho věcí, které si odporují a komplikují život. Normy spolu prostě příliš nekorespondují.
Jarmila Šťastná
