V České republice je evidováno zhruba 320 výhradních ložisek stavebního kamene a dalších zhruba 200 ložisek nevýhradních. Nahrazení části těchto surovin recykláty je bezesporu dobrým trendem.
Ve vývoji těžby stavebního kamene v uplynulých letech lze rozpoznat několik trendů. Na počátku 90. let nastal strmý pokles objemu těžby, mezi roky 1990 a 1992 například těžba poklesla zhruba o polovinu. Stabilizaci objemu těžeb na úrovni 9 až 10 mil. m3 ročně můžeme pozorovat v letech 1995 až 2002. Těžba stavebního kamene se zvýšila v období po ničivých povodních na Moravě (1997) a zejména v Čechách (2002). V roce 2003 těžba výhradních ložisek vzrostla meziročně téměř o 16 %, těžba nevýhradních ložisek o 8 % (podobná situace nastala i u štěrkopísků a cihlářských surovin), zvýšená produkce souvisela i se zahájením stavby, či rekonstrukce některých rozsáhlejších liniových staveb. Na "popovodňovou" poptávku navázal rovnoměrně další růst, což je vyvoláno zvýšenou poptávkou kvůli zahájení obnovy zanedbané infrastruktury a liniových staveb.
Částečné nahrazování primárních nerostných surovin surovinami druhotnými je bezesporu správným trendem. V případě stavebních recyklátů se spíše jedná o šetrné využívání domácí surovinové základny a také o minimalizaci odpadů, deponovaných do krajiny. Jako perspektivní se jeví uplatnění stavebních recyklátů hlavně v těch oblastech, kde je nedostatek primárních stavebních surovin.
Pro stavební suroviny je typické, že se vzrůstající dopravní vzdálenosti klesá jejich konkurenceschopnost, neboť se jedná o suroviny s nevelkou přidanou hodnotou, a proto dopravní náklady rychle limitují prodejnost. Podpora recyklace stavebních odpadů bude proto účinnější právě v oblastech, kde je stavebních surovin nedostatek. Jednak se omezí negativní vlivy na životní prostředí, včetně výrazného zkrácení přepravních vzdáleností primárního stavebního kamene, jednak budou v těchto oblastech stavební recykláty mnohem lépe konkurenceschopné než tam, kde je primárních stavebních surovin dostatek.
Právě proti těžbě např. stavebního kamene či štěrkopísků se často ozývají hlasy ze strany různých tzv. ekologických iniciativ. Má-li býti činnost těchto environmentalistů užitečná celé společnosti, a ne jen úzké lobbistické skupině, měli by svoji energii soustředit spíše na tlak na použití co nejšetrnějších těžebních a zpracovatelských technologií, než na negaci těžby jako takové. Jak již bylo řečeno výše, problém se opravdu nejmenuje těžba, ale spotřeba. Bylo by tedy přínosem k věcné diskusi osvojit si jednoduchý výpočet, že neuváženým uzavřením části těžných ložisek se pouze prodlužuje vzdálenost, na niž je třeba dovážet vytěženou surovinu z ložisek uzavřených, což jistě ochraně životního prostředí nepřidá.
V podmínkách České republiky je zřejmé, že do budoucna bude spotřeba po stavebním kameni sycena společně jak nabídkou těženého přírodního kameniva, tak postupným růstem podílu recyklovaných stavebních a demoličních odpadů.
Mgr. Pavel Kavina
RNDr. Jiří Hron
Odbor surovinové a energetické politiky,
Ministerstvo průmyslu a obchodu
(Příspěvek byl přednesen na konferenci Recycling 2007 v Brně, redakčně kráceno)
