Na zodpovědnost výrobců za výrobek po dobu jeho životního cyklu jsme si už všichni zvykli. Nejsou to jen pravidla zodpovědnosti za kvalitu, či zodpovědnost za případné škody, ale také otázka funkčnosti a složení samotného výrobku. Tím však starost výrobce o výrobek nekončí - postupně se prohlubuje adresná zodpovědnost výrobců za výrobky po skončení jejich životního cyklu.
Jako vůbec první byla řešena oblast obalů. Je to pochopitelné, protože obal je výrobek, který svůj životní cyklus končí jako první - vlastně ještě před tím, než začneme používat výrobek v tomto obalu zabalený.
Starost o odpady z obalů byla upravena legislativou EU (č.94/62/EC) a následně implementována do legislativy národní. Výrobci (dovozci) tak už nějaký čas musí plnit povinné limity sběru a zhodnocování odpadů z obalů. To znamená fyzicky zabezpečovat a hlavně financovat všechny potřebné činnosti.
Další skupinou výrobků, kde došlo ke stanovení adresné zodpovědnosti výrobců (dovozců) za jejich výrobky po konci životnosti, je oblast elektrických a elektronických zařízení, upravená legislativou EU (č. 2002/96/ES a č. 2002/95/ES). Tyto předpisy zavedly mnohé nové povinnosti výrobců týkající se elektrozařízení a elektroodpadu. Na Slovensku byl současně zaveden systém autorizace zpracovatelů elektroodpadu. Významné je zavedení povinných limitů sběru a zhodnocování elektroodpadu v SR formou nařízení vlády, platné od 13. 8. 2005.
V současnosti je už legislativou EU stanovená adresná zodpovědnost výrobce za další výrobky, resp. součásti elektrických a elektronických výrobků - a to za přenosné baterie a akumulátory (směrnice 2006/66/ES ze 6. 8. 2006). Tato směrnice je podobně jako u elektroodpadu a obalů založena na principu zodpovědnosti výrobců za sběr a recyklaci (zodpovědnost za vznik recyklačních kapacit, vytvoření finančních záruk na sběr a recyklaci při uvedení baterií na trh). Spotřebitelé mají právo bezplatně vrátit přenosné baterie na sběrných místech. A od 26. 9. 2009 se mají všechny baterie dopravené do recyklačního závodu recyklovat.
V SR i v ČR momentálně startuje proces implementace této směrnice a v současnosti jsou vybrané druhy baterií regulované platnými zákony o odpadech, přičemž v SR se ve vztahu k bateriím uplatňuje povinnost platby příspěvku do Recyklačního fondu.
RECYKLACE BEZ PROBLÉMŮ, SBĚR S OBTÍŽEMI
Výrobci elektrických a elektronických zařízení jsou jedni z prvních, na které dopadá zodpovědnost z více EU legislativních norem - obalových, WEEE i pro baterie. Řešení otázek starých elektrozařízení a elektroodpadů však není ve většině zemí EU novinkou (ani v SR - v minulosti šlo však spíše o jednoduché vytěžování vzácných kovů, železa). Déle zde již fungují oprávněné organizace (kolektivní systémy), které za výrobce zabezpečují realizaci zpětných odběrů, sběru a environmentálně vhodného zpracování jejich výrobků po skončení životního cyklu. EU si stanovila poměrně náročné cíle v oblasti sběru i zpracování těchto výrobků.
Jednotlivé členské státy by měly dosahovat roční sběr starých elektrospotřebičů na úrovni 4 kg na jednoho obyvatele. Současně by úroveň zpracování měla dosahovat průměrnou míru materiálové recyklace na úrovni kolem 80 % (v závislosti na kategorii elektrozařízení). Nemyslíme si, že bude problém dosáhnout požadované míry materiálové recyklace. Podle našich současných zkušeností disponuje SR dostatečnou kapacitou kvalitních autorizovaných zpracovatelských provozů.
Plnění stanovených limitů v oblasti sběru v SR už ale jednoduché nebude. V současnosti můžeme konstatovat, že cíle na roky 2005 a 2006 se splnit podařilo. Po tomto termínu však dochází k dalšímu, u některých kategorií i více než dvojnásobnému nárůstu limitů oproti roku 2006. Proto v roku 2007 můžeme očekávat problémy s dosahováním plnění stanovených limitů sběru u některých kategorií.
Způsobí to jednak fakt, že po třech letech "čištění" SR od starých spotřebičů se jejich výskyt rapidně sníží. Dále je to otázka přístupu obyvatelstva ke starším spotřebičům, které si ponechávají jako "rezervu" nebo je využívají na chalupách, chatách, v dalších obytných místnostech, pro příbuzné.
SBĚR OVLIVŇUJE KOUPĚSCHOPNOST
Potřebné je také upozornit na koupěschopnost obyvatelstva. Ta je v jednotlivých krajinách EU opravdu různá. Různá je i úroveň prodeje nových zařízení v kg na obyvatele. V některých státech je roční prodej na úrovni 35-45 kg na obyvatele, na druhé straně jsou státy, kde prodej sotva dosahuje požadovanou úroveň sběru, tj. 4 kg na obyvatele. V SR se v těchto letech prodává přibližně 8,5-9,0 kg elektrických a elektronických výrobků kategorií 1 až 7 na obyvatele.
Princip stejného množství sběru ve všech státech je tak, slušně řečeno, minimálně nespravedlivý. Vysoká požadovaná míra sběru v zemích s nižším prodejem má za následek vyšší recyklační poplatky, které musí snášet obyvatel z nižší kupní silou - takže v těchto zemích se výrobky ještě výrazně předražují. To má pochopitelně vliv na trh s elektrickými a elektronickými zařízeními.
Navíc si je třeba uvědomit fakt, že dnes realizované sběry se nekonají z výrobků prodaných vloni, ale jsou to zdroje odpadu z prodejů výrobků před 10 až 20 roky, kde byla úroveň prodeje mnohem nižší než dnes a možnost recyklovat tyto výrobky je v některých případech žalostná. Jsme toho názoru (a prosazujeme ho i na půdě EU), že je třeba změnit přístup k určování povinných limitů sběru elektroodpadu - je ho třeba odvíjet od reálné míry prodeje elektrických a elektronických zařízení v dané zemi. Limit by mohl být minimálně do roku 2010 na úrovni max. 30 % a do roku 2015 max. 35 % z objemu reálného prodeje v dané zemi (resp. vždy prodeje v předcházejícím roce).
DODRŽENÍ LIMITU ZVÝŠÍ RECYKLAČNÍ POPLATKY
Současná úroveň požadavku na sběr elektroodpadu v SR pro rok 2007 daná platným nařízením vlády představuje už v tomto roce hladinu 3,5 kg na obyvatele, přičemž má SR jako nový člen EU odklad na dosažení limitu 4 kg na obyvatele až na rok 2008. V roce 2005 určovalo nařízení vlády limit 0,6 kg na obyvatele, v roce 2006 1,5 kg na obyvatele. Meziroční nárůst mezi obdobím roku 2006 a 2007 představuje 2 kg na obyvatele a jeho dosažení se neobejde bez zvýšení recyklačních poplatků. Rozumný limit pro rok 2007 by měl představovat max. 2,2 kg na obyvatele. To představuje limity na úrovni zhruba 24 % z objemu výrobků uvedených na trh v předcházejícím roce. Pro rok 2008 by to následně mělo být kolem 30 %, což představuje cca 3 kg na obyvatele. Víc pro SR do budoucna ani nebude reálné. Nemůžeme nechat nepovšimnuto, že mnohé starší členské krajiny ještě dnes nejsou v aplikaci "elektrodpadových" směrnic ani tak daleko, jako je SR.
RECYKLAČNÍ FOND JAKO NEGATIVNÍ FAKTOR
Dalším velmi významným negativním faktorem, který ovlivňuje režim realizace povinností výrobců elektrických a elektronických zařízení v SR, jsou některá ustanovení zákona o odpadech týkající se Recyklačního fondu. Takový nástroj, který znamená zvýšení nákladů výrobců a spotřebitelů, se neuplatňuje nikde jinde v EU.
Markantní je to zejména u výrobků typu měřicích a kontrolních přístrojů, přístrojů pro medicínu a u různých prodejních automatů a bankomatů. Zde je zdvojená povinnost výrobců - musí platit příspěvek do Recyklačního fondu (nebo ho snížit zabezpečením recyklace stejného množství stejného druhu výrobků) a současně není zbaven povinnosti postarat se o recyklaci zařízení po skončení jeho životnosti - tedy opět uhradit recyklaci. Platbou do Recyklačního fondu však fond za výrobce nepřebírá žádnou zodpovědnost, ani budoucí povinnosti.
Neadresnými a nepromyšlenými dotacemi RF destruuje tržní podmínky na trhu odpadů v SR a vyvolává podporu "černého trhu" s potvrzenkami o zpracování.
Podobně u dalších výrobků, kde jsou stanoveny limity, platí ustanovení zákona, že v případě nesplnění limitu (i nereálného) musí výrobce uhradit rozdíl formou příspěvku do Recyklačního fondu. Ptáme se, jaký má smysl platit příspěvky, pokud nebude dostatek zdrojů elektroodpadu? Co s těmito příspěvky udělá Recyklační fond? Na sběr je použít ve smyslu zákona nemůže a koneckonců - ve zmiňovaném případě by nebylo ani na jaký. Proč tedy zbytečně zatěžovat spotřebitele? Ostatně EU směrnice i zákon o odpadech jasně hovoří, že recyklační poplatky mohou být stanoveny jen na úrovni skutečných nevyhnutelných nákladů potřebných na zabezpečení recyklace elektroodpadu.
KOLEKTIVNÍ SYSTÉMY
V roce 2005 výrobci a dovozci začali plnit nové povinnosti ve vztahu k elektrozařízením a k elektroodpadu. Tyto povinnosti je možné rozdělit jednak jako evidenční, ohlašovací a vykazovací, a jednak jako fyzické zabezpečování činností, které se dále rozděluje podle "typu" elektroodpadu (historický, nový, domácnost, nedomácnost). V zásadě plnění předepsaných limitů sběru v SR je plněním povinností za tzv. historický odpad z domácností a tento je možno vykonávat jen kolektivně. Plnění povinností některými výrobci (dovozci) elektrozařízení prostřednictvím jejich individuálních smluv se sběrovými, zpracovatelskými, či jinými výrobci elektrozařízení nezaloženými a neřízenými organizacemi je nutno považovat za plnění povinnosti individuálně, bez splnění povinností k historickému odpadu. To znamená, že tito výrobci jednak nemohou pro účely plnění limitů operovat tzv. historickým elektroodpadem z domácností a jednak si musí plnit další zvláštní povinnosti.
Můžeme konstatovat, že téměř všichni renomovaní výrobci a dovozci se zodpovědně přihlásili k plnění nových povinností - zodpovědnosti za výrobek po skončení jeho životního cyklu, a to řádným kolektivním způsobem. Je však ještě hodně těch, kdo tyto povinnosti plnit nezačali a spoléhají se, že se na to buď nepřijde, nebo, že se změní legislativa. Takové společnosti se v EU všeobecně nazývají "free riders". V posledním čase sílí hlasy proti těmto praktikám a většina států přijímá různá opatření. Jednou z cest je i neumožnění uvádět výrobky na trh bez předcházející registrace. V tomto případě by byla velmi účinnou činnost obchodní inspekce s jejími pravomocemi. Problémem je také prodej prostřednictvím internetu, stejně jako dovoz elektrovýrobků nadnárodními společnostmi nebo institucemi sice na podnikání, ale pro "vlastní potřebu", kde nedochází k splnění předepsaných povinností, ale staré výrobky nakonec zůstávají v daném státě, kde jejich recyklaci musí zaplatit místní spotřebitelé.
Řešení otázek elektrozařízení a elektroodpadu je oblastí ještě velmi "mladou". Nemůžeme se domnívat, že hned nastane ve všem ideální stav. Je ale potřebné, aby legislativa pružně reagovala na zkušenosti a poznatky. To však nejde bez konstruktivního dialogu státu s průmyslem.
Ing. Jiří Mikulenka
generální ředitel
SEWA, a. s., Bratislava, Slovenská republika
