Hlavní město Praha od roku 2003 vybírá od občanů poplatku za komunální odpad. O tom, jak se tento systém v praxi osvědčil, jsme hovořili s Ing. Jaroslavou Stachovou, ředitelkou odboru daní, poplatků a cen, a Ing. Karlem Adamem, vedoucím oddělení poplatků za odpady Magistrátu hlavního města Prahy.
Na úvod by bylo dobré připomenout legislativní rámec poplatků za odpady.
Ing. Adam: V roce 2001 vyšel zákon o odpadech č. 185/2001, který ve svém paragrafu 17 stanovil, že platby za komunální odpad budou vybírány formou místního poplatku. Druhou možností pak byla fakturace nákladů. Vybírání místního poplatku však v poměrech milionového města přinášelo velké administrativní potíže, a proto v roce 2002 vznikla z iniciativy hl. m. Prahy novela zákona o odpadech č. 275/2002. Touto novelou byl do zákona o odpadech vložen paragraf 17a, který umožňuje zavést poplatek za komunální odpad. Tento systém dnes Praha používá a vrátili jsme se tak vlastně k systému, který zde byl před platností zákona č. 185/2001.
Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma systémy?
Ing. Stachová: Rozdíl je značný. Většina obcí zavedla místní poplatek za komunální odpad. Zákon pro něj stanoví maximální výši 2 x 250 korun a přes tuto výši nemůže přejít. Poplatníkem je každá fyzická osoba s trvalým pobytem na území města. Místní poplatek tedy platí i osoby, které vlastní v katastru nemovitost, v níž není trvale hlášena žádná osoba (např. chatu, chalupu) nebo osoby, které se v místě trvalého pobytu dlouhodobě nezdržují.
Praha využila možnosti, kterou jí dává paragraf 17 a) zákona o odpadech a zavedla poplatek za komunální odpad. Ten se zásadně odlišuje od místního poplatku právě v těch dvou zmiňovaných podmínkách. Není u něj stanovena hranice 500 korun. Poplatek může být stanoven podle předpokládaných nákladů, které má obec při nakládáním s komunálním odpadem.
Ing. Adam: Jde o náklady oprávněné, které se vztahují k odpadovému hospodářství. Navíc je to věcně usměrňovaná cena, takže se odvozuje od cenového věstníku a není proto možné ji stanovovat jakkoliv.
Ing. Stachová: Za další - poplatníkem není každá osoba s trvalým pobytem v obci, ale je to každá osoba, která odpad produkuje. Pro nás je plátcem v podstatě vlastník nemovitosti. Z tohoto pohledu jsou mezi oběma způsoby velké rozdíly. U poplatku za komunální odpad je možnost stanovit výši poplatku, a tedy být blíže skutečným nákladům. Také je zde obrovský rozdíl v množství plátců, s nimiž musí úřad komunikovat a vést jejich agendu. V Praze je 1,2 mil. trvale hlášených obyvatel, to by při využití místního poplatku znamenalo být v kontaktu s 1,2 mil. poplatníků - dovedete si představit, jak obrovskou agendu to představuje. Jelikož však máme zaveden poplatek za komunální odpad, komunikujeme pouze s 80 tisíci poplatníků.
Praha přistoupila k změně systému právě kvůli omezení agendy?
Ing. Stachová: Ano, to byl hlavní důvod. Na malých obcích nemusí být s administrativou velký problém. Ale nedovedu si představit, že obec nad 100 tis. obyvatel může lehce administrativně zvládnout agendu, týkající se každého z nich. Vymáhání nedoplatků bez správné evidence nelze. Kromě toho se snížily náklady správy poplatku, protože je třeba jednodušší software a menší databáze.
V Praze byl systém místního poplatku zaveden jen v roce 2002 a dodnes se některé nedoplatky z toho roku nepodařilo vymoci. Nedoplatky v novém systému, který je v Praze od roku 2003, jsou co do počtu nepoměrně nižší.
Byl problém s přechodem na poplatek za komunální odpad?
Ing. Adam: Přechod na místní poplatek záleží výhradně na obci. Zákon říká, že obec se může rozhodnout ve své samostatné působnosti, jaký druh poplatku bude vybírat, zda místní poplatek, nebo poplatek za komunální odpad podle §17a). V přechodu mezi nimi nevidím žádný legislativní problém.
Ing. Stachová: Obec a její úředníci se musejí naučit v novém systému pracovat. Také je třeba rozjet informační kampaň a dát tuto změnu na vědomí občanům. V prvním období je třeba vynaložit více síly a energie. Je to však jen první krok, kdy je nutný vklad jak finanční, tak organizační, ale pak už vše běží, myslím, bez problémů.
Nepřenáší město při "pražském" systému trochu zodpovědnost na vlastníky nemovitostí?
Ing. Stachová: Zákon neříká, že by za poplatek ručili. Ale máte pravdu v tom, že mají trochu víc práce - musejí od obyvatel, kteří bydlí v jejich nemovitosti, poplatek vybrat a předat ho správci poplatku. A pokud tam je osoba, která poplatek nezaplatí, musí ji správci poplatku nahlásit. Odpovědnost zůstává na občanovi, který produkuje odpad, a nedoplatek už s dlužníkem řeší obec.
Systém má logiku - u nemovitosti musí vždy být někdo, kdo rozhodne, kolik u ní bude nádob, jak často se budou odvážet atd. A to je pravidelně majitel nemovitosti, takže je namístě, aby věděl i o platbách.
Ing. Adam: Objednávka odvozu odpadů je v podstatě jednorázový akt. Praha zveřejnila i doporučená množství vznikajícího komunálního odpadu, z něhož se dá podle počtu obyvatel odhadnout, jaké množství odpadů v dome bude vznikat a kolik je tedy třeba objednat nádob.
U nemovitostí jsou náklady na komunální odpad zahrnuty ve společných nákladech, které se rozpočítávají (vodné, stočné, společná elektřina, úklid domu a chodníků atd.). Samozřejmě jsou lidé, kteří zůstanou dlužni, jenže ti většinou neplatí vůbec žádné poplatky.
Na poplatku za komunální odpad je pozitivní i to, že majitel může stanovit velikost nádoby a četnost odvozů. Pokud třídí, nepotřebuje nádobu 240 litrů, ale na zbytkový odpad stačí třeba jen nádoby 70 litrů a za odpad může platit méně.
Ing. Stachová: Mě se zdá, že náš systém je spravedlivější. U místního poplatku lidé platí bez ohledu na to, kolik odpadu produkují a zda ho vůbec produkují.
Pro obec je výhodou, že místní poplatek se počítá z nákladů za minulé období, kdežto poplatek za komunální odpad se počítá z předpokládaných nákladů v dalším roce. To znamená, že se můžeme připravit na očekávané změny např. v nákladech na dopravu.
Jarmila Šťastná
