S rozvojem stavebnictví rostou nároky na spotřebu a kvalitu materiálů, ale roste i množství stavebního odpadu.
Užité technologie a různé stavební materiály mohou způsobit, že stavební odpad je kontaminován nežádoucími látkami, a pak může představovat přímé nebezpečí pro životní prostředí. Hlavním zdrojem stavebních odpadů je odpad z demolic, například zbytky starých konstrukcí, inženýrských sítí, dopravních staveb a budov, vzniká však také při jiné stavební činnosti, údržbě a rekonstrukci staveb. Započítává se i odpad ze zemních prací. Demoliční stavební odpad obvykle obsahuje zhruba 20 % dřeva, 10 % omítky, 5 % kovů, 45 % cihel a betonu a až 20 % plastů a ostatních materiálů. V katalogu odpadů je vymezen skupinou 17, do níž spadá zejména beton, hrubá a jemná keramika a výrobky ze sádry a azbestu, asfalt, dehet, výrobky z dehtu, vytěžená zemina a směsný stavební a demoliční odpad.
Zákon o odpadech uvádí, že je nutno předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství a nebezpečné vlastnosti. Teprve odpady, jejichž vzniku nelze zabránit, musí být využity nebo odstraněny způsobem, který neohrožuje lidské zdraví a životní prostředí. Naše legislativa tedy jednoznačně dává přednost materiálovému využití odpadů, to znamená nahrazení prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny.
Zajistíme-li recyklaci alespoň části stavebních a demoličních odpadů, bude pozitivním výsledkem menší zatížení životního prostředí - vznikne totiž menší množství odpadů (s nutností nějak s nimi naložit) a ušetří se rovněž značný objem vytěžených primárních nerostných surovin. Jelikož stavební odpady představují čtvrtinu všech odpadů, vznikajících v Evropě, je jejich recyklace jedním z důležitých témat evropské odpadové strategie a politiky. Recykláty jsou považovány za kvalitní druhotnou surovinu, která by neměla na skládkách zabírat místo jiným odpadům, jejichž využití je mnohem obtížnější.
Jarmila Šťastná
