Země s rozvinutým systémem nakládání s odpady v jistém okamžiku vývoje narazí na meze systému: další zvyšování recyklace není efektivní, požadavky na omezení skládkování jsou striktní. Jakou přijmout v tom okamžiku strategii dalšího vývoje?
Profesor Thomas Lindhqvist z Mezinárodního institutu pro průmyslovou environmentální ekonomiku ve švédském Lundu (The International Institute for Industrial Environmental Economics) přednesl v červnu v Praze přednášku, která na tuto otázku hledala odpověď na základě zkušeností s nakládáním s odpady ve Švédsku.
Nejprve byla ve Švédsku zkoušena technologie přímého zpracování směsného komunálního odpadu, tj. bez předběžné separace dále využitelných složek. Předpokládalo se, že tato cesta bude jednodušší pro občana, a moderní technologie zajistí systému efektivitu. "Brzy jsme však zjistili, že tudy nevede cesta - kvalita vytříděných materiálů byl velmi nízká a nebylo možné pro ně najít odbyt," řekl Thomas Lindhqvist.
V osmdesátých letech minulého století proto začalo v Švédsku všechno směřovat píše k spalování veškerých odpadů ve velkých spalovnách. Veřejnost však spalovny vnímala velmi negativně, přestože odborníci k nim žádné závažné výhrady neměli.
Proto se dále hledaly cesty, jak omezit skládkování a spalování odpadů.
Ve Švédsku v počátcích nešli cestou separace jednotlivých komodit občany. Od roku 1984 byl zaváděn systém zálohování nápojových obalů. Zálohy tedy byly zavedeny v okamžiku, kdy v zemi neexistovaly jiné systémy na separované třídění odpadů a získávání reálně využitelných frakcí. Zálohy byly zavedeny pro problémové typy odpadů, jako jsou hliníkové plechovky nebo PET lahve, u nichž je logické požadovat vysoký podíl návratnosti. Technicky se vracení realizuje přes automaty na odběr zálohovaných obalů, které mají velké otvory na kanystry, přepravky atd.
"Nejdříve bylo nutné změnit myšlení lidí," vysvětlil Thomas Lindhqvist. "Díky fungujícímu systému nenajdete nikde odhozenou plechovku, lidi je sbírají a vrací. Snaha rozšířit zálohovaný sběr i na baterie nebo monočlánky však narazila na rozhodný odpor."
Na samotném fungování systému se vláda nepodílí, jen stanovila pravidla, například stanovila kvóty recyklace. Zálohový systém zajišťují recyklační firmy, výrobci a obchodníci. Zálohy se zvedaly z původních 2 centů na 4-5 centů (viz graf 1) za obal, návratnost u zálohovaných obalů dosahuje až 90 %.
CO S TÍM ZBYTKEM
Zálohované obaly byly sbírány skoro kvantitativně. Jak se však postarat o odpady, které nejsou součástí záloh?
"Koncem devadesátých let začala vlna recyklace," vyjasňuje Thomas Lindhqvist, "sběr byl organizován samotnými obcemi, bylo zaváděno třídění, jak je znáte v České republice. Snaha byla sbírat odděleně materiály, které je možno recyklovat - papír, sklo, kovy, plasty. Dobré výsledky byly jen u papíru a skla, ale obecně třídění příliš dobré nebylo. Dosáhli jsme maximálně 20-30 % recyklace. Pak šly náklady na systém nahoru a bylo nutné hledat cesty jak vše financovat."
Zároveň s recyklací začala diskuse o skládkách. Ve Švédsku je malá hustota obyvatel, takže zde neexistuje odpor proti skládkám z toho, důvodu, že zabírají prostor. Pokud jsou dobře vybudované, nehrozí u nich ani nijak velké nebezpečí úniků znečišťujících látek do okolí. Pádným argumentem proti je vznik metanu, který je významným skleníkovým plynem. Nicméně z hlediska obecného vztahu k životnímu prostředí není žádoucí skládky rozšiřovat či budovat - je lepší odpady využívat.
Navíc podle evropské směrnice o skládkování mají obce povinnost omezit ukládání biologicky rozložitelných odpadů. Zatímco směrnice požaduje omezení o 30 %, ve Švédsku stanovili, že se na skládky bude ukládat 0 % BRKO. Thomas Lindhqvist říká: "Aby obce zajistily 0 % BRKO na skládce, není jiné cesty, než zavést spalování odpadů. Všechny obce jsou dnes nějak propojeny se spalovnami. Když nechcete spalovat, ani nechcete ukládat BRKO na skládky, v určité míře to můžete řešit přes biologické přepracování odpadů (kompost, anaerobie), ale zcela to problém nevyřeší." Ve Švédsku proto hledají další alternativy.
JINÉ PRODUKTY ZNAMENAJÍ JINÉ ODPADY
Konečnou produkci i využitelnost odpadů nelze ovlivnit jen lepším nakládáním s nimi, vyšší recyklací nebo více penězi v systému. "Ujasnili jsme si, že hlavně potřebujeme lepší produkty. Analýzy ukázaly, že problémy skládek a spaloven se vždy týkaly konkrétních produktů - baterií nebo sloučenin olova (používaných jak stabilizační materiál v plastových taškách) a podobně, " říká Thomas Lindhqvist.
Lepší produkty, z nichž v posledku vzniknou "lepší" odpady, lze získat změnami v designu výrobků. Vznik lepších výrobků je však třeba podpořit a tomu má sloužit takzvaná široká odpovědnost výrobců (Extended Producer Responsibility, EPR).
"Cílem EPR je dát stimul výrobcům, aby nadesignovali lepší výrobky. Výrobce rozhoduje, jak bude výrobek vypadat, jaké materiály se použijí. Spotřebitel samozřejmě může volit mezi výrobky, ale pokud volba není možná, nemůže výrobce nijak ovlivnit," vysvětluje Thomas Lindhqvist.
Protože pouze výrobci mohou měnit vlastnosti výrobků, je nutné stimulovat zejména je. Nástroje jak to udělat jsou ekonomické, regulační a informační. Za prvé je to motivace (když se budete chovat tak, jak žádá zákon, budete mít výhody). Druhou možností je zákaz (například zákaz používání rtuti ve výrobcích). Třetí možností je informovanost a výchova veřejnosti (když budou spotřebitelé vědět, přikloní se k lepšímu výrobku). Všechny tři postupy se však musejí vhodně nakombinovat, přístup se liší pro různé výrobky i v různých zemích.
JEN PRO NĚKTERÉ VÝROBKY
Stejně jako není možno využívat všechny nástroje implementace, EPR také nelze použít pro všechny výrobky. Diskutuje se o obalech, elektrických a elektronických zařízeních, bateriích, pneumatikách, barvách atd.
EU má několik směrnic, které se v podstatě implementují pomocí EPR. Ačkoliv se v nich o EPR nemusí explicitně hovořit, zásady jsou v nich obsaženy, případně je tímto způsobem implementují některé země. Týká se to například směrnice o obalech, směrnice o vozidlech s ukončenou životností (kde se EPR poprvé zmiňuje), směrnice o vyřazených elektrických a elektronických zařízeních a omezení používání nebezpečných látek nebo směrnice o bateriích, která byla nedávno přijata.
Existence legislativy již ovlivnila vývoj odpadového hospodářství. Do roku 1991 rostlo v Německu množství obalů rychleji než hospodářství. V roce 1991 začala platit směrnice, týkající se obalů, začal také fungovat Duales Systém.
Tlak na EPR měl vliv na design výrobků, například se nyní používají tenčí PET lahve i vylehčené skleněné lahve. Některé obaly se úplně přestaly používat. Dnes se používá o 10 % méně obalů než v roce 1991, přestože HDP roste (graf 2). Významnou úlohu v tom nepochybně sehrála právní úprava.
Obtížnější situace s prosazením EPR je u vysloužilých elektrických a elektronických výrobků. Jejich množství rychle roste, počet spotřebičů se zvyšuje a pokračuje jejich miniaturizace. Případ spotřebičů ukazuje, že snaha o rozšířenou odpovědnost se nemůže týkat pouze výrobců. Sebelepší zákony jsou platné jen v dané zemi, ale výrobci spotřebičů jsou často někde úplně jinde (například v Číně). Zákonné normy se proto musí týkat také dovozců i obchodníků. "Nemůžete ovlivnit to, co se vyrábí, ale můžete ovlivnit to, co se spotřebovává," upozorňuje Thomas Lindhqvist.
NEJDE JEN ZÁLEŽITOST ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Při hledání cest k novému designu výrobků a k odpovědnosti výrobce se nemůžeme omezovat je na otázky ochrany životního prostředí nebo využití odpadů. V úvahu je nutno brát i trh a jeho zákonitosti. Firma, která se rozhodne investovat do razantní inovace výrobku, aby se lépe recykloval, musí počítat s náklady na vývoj a vyšší cenou výrobků. Vůči svým konkurentům na trhu se de facto dostane do nevýhody. Thomas Lindhqvist vysvětluje: "Pro jednu společnost je vždy výhodné neinvestovat, ať to ostatní dělají nebo ne. Proto se musí zákon nastavit tak, aby to museli dělat všichni."
Legislativa může prosazovat používání určitých materiálů, jenže co jde dělat u výrobků z PETu, to nejde dělat u počítačů. U nich nelze dopředu odhadnout vývoj a legislativa ho nedokáže předjímat. V mnoha oblastech proto vždy legislativní norma následuje až za vývojem. "Přes tyto výhrady a omezení může být širší odpovědnost výrobců nástrojem, jak do budoucna snižovat množství odpadů, případně zlepšovat možnosti jejich využití," uzavírá Thomas Lindhqvist.
Jarmila Šťastná
(s využitím materiálů Enviros a IIIEE, překlad - mol - )
