Máme za sebou již téměř dvouleté období, ve kterém se výrazně zvýšil počet nově budovaných bioplynových stanic, a z toho již můžeme vyvozovat určité závěry.
Jak asi všichni víme, na základě cenového rozhodnutí ERÚ č. 7/2007 ze dne 20.11. 2007 je podpora výroby elektrické energie na bioplynových stanicích rozdělena do dvou skupin. Jedná se o stanice na tzv. určenou biomasu (zjednodušeně zemědělské bioplynové stanice) a na tzv. ostatní biomasu (zjednodušeně ostatní bioplynové stanice) s tím, že pro zemědělské stanice platí podmínka zpracování více než 50 % hmotnostního podílu biomasy v sušině, která je tvořena rostlinami a jejich částmi určenými pro produkci bioplynu. Zbývající část hmotnostního podílu biomasy v sušině pak může být tvořena např. trávou z veřejné zeleně, statkovými hnojivy, částmi rostlin apod.
Toto rozdělení vychází ze složitých jednání vedených CZ Biom s ERÚ. Obecně lze konstatovat, že výkupní ceny elektrické energie jsou nastaveny regulátorem ve výši, která neumožňuje přímé financování bioplynových stanic bez závislosti na dotační podpoře. Tato situace je pak naprosto odlišná např. od Německa či Rakouska.
NA HRANICI EKONOMICKÉ NÁVRATNOSTI
V období 2007-2008 bylo v České republice vybudováno 25 zařízení, naprostou většinu tvoří klasické zemědělské bioplynové stanice. Tato skutečnost je dána především fungující podporou ze strany MZE v rámci programu PRV. Ostatní bioplynové stanice jsou však v České republice stále popelkou a rozhodně nemají na růžích ustláno.
Ostatní bioplynové stanice v tuto chvíli zahrnují v podstatě dva základní typy zařízení. Stanice pracující s cíleně pěstovanou biomasou, statkovými hnojivy, jinými zemědělskými materiály, přičemž není splněna podmínka cenového rozhodnutí ERÚ týkající se podílu suroviny v sušině pro zařazení do zemědělských stanic. Příjem za zpracování těchto materiálů na bioplynové stanici není generován. Druhým typem jsou komunální bioplynové stanice zaměřené na zpracování odpadů s příjmem za jejich zpracování.
Mezi první skupinu zařízení je možné zařadit např. stanice zpracovávající statková hnojiva. Technologicky jsou velmi podobné zemědělským bioplynovým stanicím, zpracovávají biomasu vznikající jako vedlejší produkt zemědělské činnosti (chovu skotu apod.), která však oproti cíleně pěstované biomase vykazuje podstatně nižší měrnou produkci bioplynu. Dále do této skupiny mohou náležet zařízení zpracovávající odpadní produkty zemědělských výrob, jako jsou např. cukrovarské řízky, výlisky z ovoce, výpalky apod., tedy materiály, u kterých je možné očekávat lepší výtěžnost bioplynu (avšak nižší než u cíleně pěstované biomasy), příjem těchto materiálů do stanice není spojen se ziskem a náklady na jejich dopravu, skladování a konzervaci pro provoz bioplynové stanice jsou vysoké, v řádu prvních stovek Kč/t.
Tato zařízení v České republice zatím prakticky neexistují, ojedinělým příkladem může být v letošním roce zprovozněná 1,4 MW stanice společnosti AGRO CS, a. s., v Jaroměři, která využívá jako surovinu především cukrovarské řízky, výpalky a výlisky z ovoce. Zajímavá je v tomto případě specifikace např. palivových nákladů stanice (tj. nákup, doprava, skladování a konzervace surovin), které činí kolem 35 % z výnosů bioplynové stanice za prodej elektrické energie (pro porovnání: u typické zemědělské bioplynové stanice stejného výkonu představují palivové náklady zhruba 50 % výnosu z prodeje el. energie), a dále pak celkových nákladů provozu, které představují již 80 % z výnosu výroby el. energie (pro porovnání u podobných zemědělských stanic toto činí 70-75 % z výnosu výroby el. energie). Výkupní cena, o 18 % nižší než u zemědělských stanic, pak tyto rozdíly není schopná pokrýt a tyto projekty se dostávají na hranici ekonomické návratnosti či dokonce za ní.
CENY ODPADŮ KE ZPRACOVÁNÍ KLESAJÍ
Do druhé skupiny pak patří komunální bioplynové stanice, tedy zařízení, která jsou zaměřena na zpracování široké škály biologicky rozložitelných odpadů, včetně BRKO. U těchto zařízení je možné očekávat příjem za zpracování odpadů, jedná se např. o jateční odpady, kuchyňské odpady, čistírenské kaly apod.
V České republice se můžeme v tuto chvíli setkat spíše s několika zařízeními jakéhosi přechodného typu, např. Kněžice, Úpice, Vysoké Mýto apod., jejichž základ je tvořen technologií zemědělské stanice dovybavené stupněm drcení a hygienizace dle nařízení EP č. 1774/2002. Tato zařízení umožňují zpracovávat pouze některé bioodpady, není v nich možné zpracovávat např. prošlé potraviny v obalech, problémy jsou rovněž s tříděným BRKO. Mohou zde být přijímána statková hnojiva jako odpady (např. kejda apod.).
V poslední době dochází k poklesu ceny za zpracování jatečních odpadů na vstupu do zařízení z původních více než 3 Kč/kg na úroveň kolem 1 Kč/kg i méně. Nízká je také cena za zpracování kuchyňských odpadů v zařízení - klesá pod 1 Kč/kg. Problémy jsou i se získáním kuchyňských odpadů do provozu zařízení. Např. u jednoho z těchto projektů ze 40 obeslaných původců zájem projevili pouze tři producenti, přestože zde neexistuje žádná jiná kapacita.
Problémy s certifikací výstupů z bioplynových stanic tohoto typu jako hnojiva, a to zejména s ohledem na koncentrace Zn (vyhláška č. 474/2000 Sb. definuje jeho obsah na max. 300 mg/kg sušiny, u zpracování kalů o zhruba 20 % vyšší). Z toho vyplývá nutnost likvidovat výstup jako odpad podle platné legislativy nebo ho uplatnit jako rekultivační digestát podle vyhlášky č. 341/2008 Sb.
To vše se promítá bezprostředně do ekonomiky provozu těchto zařízení, kdy příjmy za zpracování odpadů nejsou majoritní příjmovou položkou, jak by se na první pohled zdálo. V grafu 1 je vidět struktura příjmů na jedné z těchto provozovaných stanic. Přestože se jedná o bioplynovou stanici komunálního typu, jsou příjmy z cca 77 % tvořeny prodejem elektrické energie.
DOPAD VYHLÁŠKY ERÚ
Na tuto skutečnost pak navazuje závažný fakt, kdy došlo vyhláškou ERU č. 365/2007 Sb. k úpravě definice vlastní spotřeby v rámci systému zelených bonusů. Podle této vyhlášky není možné uplatnit zelený bonus na technologickou vlastní spotřebu související s výrobou, přeměnou či úpravou paliva a nevztahuje se tedy na zpracování přijímaných odpadů. Tato skutečnost je pro ostatní (komunální) bioplynové stanice naprosto zásadní, neboť díky nutnosti osazení energeticky náročných celků drcení, hygienizace a separace bioodpadů se pohybuje vlastní spotřeba el. energie v zařízení v řádu až prvních desítek procent z výroby. Orientační porovnání vlastní spotřeby elektrické energie mezi zemědělskými a ostatními bioplynovými stanicemi je patrné na grafech 2 a 3.
Při stejném el. výkonu je u komunální stanice podíl vlastní spotřeby na úpravu a dávkování vstupních materiálů vyšší o 10 %, než u zemědělské bioplynové stanice. Vyšší je rovněž o zhruba 5 % elektrická spotřeba na zpracování výstupu z bioplynové stanice daná nutností instalace energeticky náročnějších odstředivek. Negativní dopad vyhlášky ERU je pro komunální stanice velmi závažný.
OČEKÁVÁ SE ROZVOJ
Na základě zkušeností ze zahraničí lze předpokládat, že brzy dojde k rozvoji bioplynových stanic pro zpracování BRO a průmyslových bioodpadů, a to s ohledem na legislativu vedoucí ke snižování podílu BRO na skládkách. Zavedení povinného třídění a využití BRKO u měst a obcí musí mít návaznost na rozvoj zpracovatelských kapacit, zejména bioplynových stanic a kompostáren. Pokud uvážíme, že příjmem těchto bioplynových stanic bude poplatek za zpracování BRKO, jehož výše se na kompostárnách pohybuje v tuto chvíli kolem 400 Kč/t a prodej elektrické energie s omezeními v uplatnění zelených bonusů, není opět stanovená výše výkupní ceny elektrické energie dostatečná.
U ostatních bioplynových stanic především komunálního typu jsou měrné investiční náklady na instalovanou kW podstatně vyšší, než u stanic zemědělských, pohybují se nad úrovní 250 000 Kč/kWh. Při více než dvojnásobných investičních nákladech jsou výkupní ceny elektrické energie přitom o 15 % nižší, než u zemědělských stanic. Příjem za zpracování biomasy a bioodpadů není schopen tento rozdíl pokrýt. Ekonomická návratnost těchto projektů tak není v tuto chvíli zabezpečena odpovídající výkupní cenou, jak tomu svědčí výše uvedené informace, a to je jedním z důvodů dosavadního malého zájmu investorů.
Dalším důvodem je pak negativní postoj veřejnosti, který je mnohdy oprávněně vyvolán zkušenostmi na některých stávajících zařízeních a legislativní mezery a nedostatky. Ty byly částečně řešeny metodickým pokynem Ministerstva životního prostředí a Vyhláškou MŽP č. 341/2008, přesto však zůstává otevřená otázka např. pachových emisí, limitů některých prvků ve statkových hnojivech apod..
Připravit a realizovat projekt komunální bioplynové stanice se stává velmi obtížným problémem, který je provázen často řadou emocí.
Na zlepšování podmínek pro provoz ostatních (komunálních) bioplynových stanic a vytvoření optimálních podmínkek pro jejich další rozvoj se podílí družení CZ Biom. Jako hlavní priority dalšího postupu prosazuje zvýšení výkupních cen elektrické energie ostatních stanic a úpravu definice vlastní technologické spotřeby elektrické energie. Minimální hodnota výkupní ceny je na úrovni 3,9-4 Kč/kWh.
Dále je nutno přijmout tzv. pachovou vyhlášku řešící exaktně otázku zápachu bioplynových stanic a změnit hodnoty některých ukazatelů ve stávající legislativě hnojiv. Podstatné je také zvýšení pozitivního povědomí u veřejnosti a zlepšení kontroly a vymahatelnosti práva v oblasti nakládání s odpady. CZ BIOM vede v tomto směru aktivní diskuzi zejména se zástupci MŽP a ERÚ.
Ing. Tomáš Dvořáček
Bioprofit, s. r. o.
