Nedlouho po podpisu Kjótského protokolu na podzim roku 1998 se společnost Peugeot s podporou francouzského Národního lesnického úřadu (ONF) rozhodla podpořit rozsáhlý projekt zalesňování v Amazonii.
Základním posláním projektu je boj proti skleníkovému efektu: díky zalesnění dochází k navázání atmosférického uhlíku ve dřevě procesem fotosyntézy. Deset let po svém zahájení bylo dva tisíce hektarů bývalých pastvin úspěšně zalesněno více než 2 miliony stromů padesáti místních druhů. Uložení CO2 během projektu je předmětem ročního sledování podle mezinárodně uznávané metodologie (metoda GIEC/IPCC, mezivládního panelu pro změny klimatu).
REÁLNÝ PODÍL MOTOROVÝCH VOZŮ
Automobilismus, stejně jako většina činností využívajících spalování pevných paliv, má svůj podíl na vzniku přídavného skleníkového efektu. Automobilka Peugeot v materiálech projektu uvádí údaje, které zcela nezapadají do běžného mediálního obrazu. Podíl automobilů na skleníkovém efektu je však podle nich o mnoho menší, než jaký mu je obvykle připisován. WRI (World Resource Institute), jedna z nejdůležitějších a nejuznávanějších světových institucí v oblasti životního prostředí, odhaduje ve svých nejnovějších statistikách podíl přepravy (všechny druhy přepravy dohromady) na emisích CO2 vytvořených ročně lidmi na 12 %. Na základě tohoto odhadu si mohou automobily přičíst odpovědnost za zhruba 8 až 9 % celkových emisí mimo přírodní cyklus. WRI mimo jiné odhaduje, že 25 % emisí vzniká vlivem průmyslu (se všemi jeho komponenty) a 18 % v důsledku takzvaných "land use changes" (změnám ve využívání půdy), na kterých má odlesňování téměř 95% podíl. Tento poslední zdroj tak ve skutečnosti odpovídá za dvakrát tolik emisí než automobilový průmysl.
Všechny lesy jsou rezervoáry uhlíku. Když se les rozrůstá, zásoba uhlíku v biomase se zvětšuje. Lidské činnosti vedoucí ke změně užívání půdy, tj. odlesňování, požáry, těžba bez nového vysazování, dlouhodobě neudržitelné hospodaření však tyto zásoby dramaticky snižují, a mohou tak za přibližně 20 % emisí skleníkových plynů na světě.
Naopak zalesňování umožňuje zvyšovat kapacitu vázání CO2 v pozemských ekosystémech. Když se zalesňuje holá zemědělská půda, les absorbuje uhlík během fáze svého růstu, v dospělosti se pak stabilizuje a uskladněné množství uhlíku na hektar je samozřejmě mnohem vyšší než před vysázením.
FAZENDA SAO NICOLAU
Na jaře roku 1999 získala organizace ONF Brazílie do svého vlastnictví pozemek Fazenda Sao Nicolau o velikosti 10 000 ha, který se rozkládá na pravém břehu Rio Juruena. V té době se pozemek skládal ze 7000 hektarů přirozeného lesa, z toho 1500 ha poříčních lesů velké ekologické hodnoty, 2000 hektarů pastvin a 1000 hektarů cappoeiry, říční zalesněné vysoce zdevastované zóny s četným zastoupením palem.
Úkolem projektu bylo zalesňovat s využitím původních druhů, což je náročný úkol. Tyto druhy se obvykle vyvíjejí ve skrytu lesa, ve stinném a vlhkém prostředí. Mezi využívanými druhy byly ty, které rostou nejrychleji do výšky a do šířky, jako jsou figueira (Ficus maxima) a paineira (Chorysia speciosa) , dále co nejodolnější druhy: aroeira (Astronium sp.), jejíž míra přežití je okolo 95 % po pěti letech nebo takové druhy, které při stejném průměru uskladňují nejvíce CO2: Ipe (Tabebuia sp.).
Lesní školka, zřízená speciálně pro tento projekt, umožnila produkci více než 500 000 sazenic za rok. V současné době zde funguje pro příležitostné potřeby dosazovaní s produkční kapacitou 70 000 sazenic.
Hlavním cílem prací při výsadbě se brzy stala regulace travin. Bývalé pastviny, na kterých probíhá výsadba, jsou totiž tvořeny velmi agresivními bylinami, které v době hospodaření bývalého vlastníka pozemku měly zajistit maximální objem píce pro dobytek.
UHLÍKOVÁ BILANCE
Uhlíková bilance projektu umožňuje odhadnout množství skutečně navázaného uhlíku. Je to rozdíl mezi množstvím uhlíku uskladněným podle "scénáře projektu" a množstvím uloženým podle "referenčního scénáře", který zachycuje situaci, pokud by k realizaci projektu nedošlo.
V obou scénářích bilance započítává uskladňování CO2 v různých oddílech (v biomase, ale také v půdě, kořenech, humusu...), a emise CO2 (dobytek, rozklad humusu, požáry, atd.). Nakonec se zvažují i možné "úniky" CO2 například při přemístění dobytka na jiné lokality a s tím spojené vypalování na jiných/externích pozemcích. Výsledek výpočtu hodnotí efektivitu zalesňování a více méně odpovídá reálnému přínosu projektu v souvislosti s navázáním CO2.
Vzhledem ke složitosti výpočtů lze pochopit, že se bilance uhlíku nevypracovává každoročně. První kompletní bilance uhlíku byla vypracována v roce 2003, druhá v roce 2008. Množství uhlíku přítomného v jednotlivých zónách je měřeno laboratorně. Pro tento účel byly v roce 2003 a poté v roce 2008 v terénu odebrány, usušeny a v laboratoři různými metodami analyzovány vzorky živého dřeva, listů, kořenů, ale také mrtvého dřeva, humusu, trávy a půdy. Kompletní projektová bilance uhlíku bude vypracována v roce 2013. Při každém hodnocení se používá oficiální metodologie IPCC .
Z analýz vyplynulo, že za deset let existence projektu bylo uloženo 53 000 t CO2 na 1742 hektarech výsadbové plochy, což představuje 5,1 t CO2 na hektar ročně. Uložené množství je v rozmezí 2 až 12 tun CO2/ha/rok podle parcely, způsobu výsadby (odstup) a vysázeného druhu. CO2 je absorbován listy stromů a uložen v listech, větvích, kmeni a kořenech díky mechanismu fotosyntézy. Emise spojené s použitím paliv byly na druhé straně odhadnuty na 2000 t CO2 od začátku projektu.
Bilance uhlíku je tedy 51 000 t navázaného CO2 (53 000 t CO2 - 2000 t CO2 ). Tato bilance nezahrnuje uskladnění uhlíku v mrtvém dřevě, humusu a půdě, pro které bude výsledek znám až po skončení laboratorních analýz roku 2008.
Kapacita uložení CO2 se mění podle druhu dřeviny. Je spojena zejména s mírou přežití sazenic a s ročním nárůstem průměru kmene, ale také s dalšími parametry (tvar kmene, hustota dřeva).
UKLÁDÁNÍ UHLÍKU A MONITOROVÁNÍ
Další etapa projektu spočívá v uznání kvality této metodologie a výsledků měření. Projekt chce získat značku kvality Voluntary Carbon Standard (VCS), aktuálně nejpřísnější a nejvyspělejší standard pro projekty mimo standard MDP (mechanismus čistého rozvoje Kjótského protokolu).
Zpravidla je obdržení VCS cílem projektů, které chtějí zhodnotit emisní kredity získané zalesňováním. V případě Uhlíkového rezervoáru Peugeot/ONF není hlavním cílem prodat kredity, ale demonstrovat spolehlivost monitorování ukládání uhlíku. Nicméně, pokud budou kredity prodány, bude to ve prospěch projektu: provozní náklady, výzkumné činnosti a činnosti podporující lokální rozvoj. Tato úvaha je právě aktuální; uvést na trh kredity ve prospěch projektu by totiž pomohlo dokázat ekonomickou životaschopnost projektů tohoto typu a tak podpořit jejich reprodukci.
- kce -
