Každá právnická nebo fyzická osoba, která umisťuje na trh nové oleje, má povinnost zpětného odběru. Velké firmy i malí individuální dovozci by měli zajistit, aby oleje, které prodají zákazníkům, byly odebrány zpět a správným ekologickým způsobem odstraněny. Firmy mohou svou povinnost přenést na subjekt, který má oprávnění pro nakládání s nebezpečnými odpady.
Jednou z prvních, ne-li první firmou u nás, která zajišťuje zpětný odběr a zpracování odpadních olejů, je společnost Rekla, s. r. o., z Heřmanova Městce. O své zkušenosti z organizování zpětných odběrů se s námi podělil jednatel Ing. Jan Roček (JR) a Lenka Cachová (LC), která se ve společnosti stará o smluvní vztahy.
Jak je organizován zpětný odběr odpadních olejů?
JR: V tomto oboru jsme prakticky od začátku platnosti zákona o zpětném odběru, zajišťujeme tuto činnost pro většinu velkých firem (Shell, Agip, Paramo, Total, Valvoline). Na nich pak zůstává pouze povinnost informovat své zákazníky, že za ně tuto činnost provádí někdo jiný.
V praxi to vypadá tak, že když si jako právnická osoba koupíte na fakturu olej třeba od Parama, najdete na ní informaci, že zpětný odběr pro ně zajišťuje Rekla. Zákazníci těchto firem pak objednávají zpětný odběr použitých olejů buď přes prodejce, nebo přímo u nás.
LC: Našim smluvním partnerům vypracováváme roční hlášení, takže přes naše údaje oni vykazují svůj zpětný odběr. Sbíráme upotřebené oleje ve dvou režimech, buď v režimu odpadů nebo v režimu upotřebeného výrobku. Podle režimu se velmi liší administrativa spojená s transportem a zpracováním olejů. Pro použitý olej v režimu nebezpečných odpadů jsou striktně předepsané dokumenty - identifikační listy všech různých druhů, požadavky ADR a tak dále. Na zpětný odběr zákon nepředepisuje přesnou formu dokladu, vydáváme dodací list, který si zákazník uschovává při případ kontroly.
Vypadá to dost nejednoznačně.
JR: V legislativě jsou díry, takže spolu nekorespondují požadavky různých kontrolních orgánů, jako jsou celníci nebo ochrana životního prostředí. Proto sebou řidiči vozí dvoje odlišné dokumenty, aby splnili požadavky všech, kdo je mohou cestou zastavit.
Když odebereme olej v režimu zpětného výrobku, je nakládání s ním z hlediska evidence stejné jako s odpadními pneumatikami, elektrošrotem a podobně. Odpadem se stává až v našem zpracovatelském zařízení. Jenže když auto zastaví celníci, považují olej za nebezpečný odpad a požadují odpovídající dokumenty. My řekneme: ne, vezeme výrobek v rámci zpětného odběru a dokumenty nepotřebujeme žádné. Někdy nám dají pokutu a někdy nás nechají jet, protože nikdo neví, co je dobře a co je špatně.
Jak se v tomto případě rozlišuje nebezpečný odpad a výrobek?
LC: Podle specifikace v zákonu se stává olej nebezpečným odpadem, pokud je nějakým způsobem kontaminovaný, je v něm víc než 30 % vody nebo mechanické nečistoty. Procenta nečistot a vody deklaruje zákazník, takže je jen na něm, jestli olej odevzdá v režimu nebezpečného odpadu nebo výrobku. Naši řidiči dělají první orientační kontrolu, analýzy složení proběhnou až v našem zařízení. Máme několik tisíc stabilních zákazníků a víme, že oleje od nich mají stabilní kvalitu (5-7 % vody a minimálně mechanických nečistot). Takový zpětný odběr je zdarma. Pokud se však analýzou zjistí, že se jednalo o kontaminovaný olej v režimu NO, pak to zákazníkovi dodatečně vyfakturujeme jako odstranění. Ale neděje se to často.
Existuje statistika, kolik se v ČR zpětně odebere odpadních olejů?
JR: V roce 2006 bylo uvedeno na trh přibližně 110 tis. tun olejů. Poslední dva roky toto množství postupně klesá - v roce 2007 to bylo 90 tis. tun, loni zhruba 80 tisíc tun. Neznamená to, že spotřebujeme méně olejů, jen mají delší životnost, jsou kvalitnější a nemusejí se tak často vyměňovat. V roce 2006 dosáhl zpětný odběr přibližně 25 tis. tun, v dalších letech se pohybuje kolem 28-30 tis. tun za rok. V porovnání se snižujícím se množstvím na trhu se zpětné odběry de facto zvyšují. Ideální by bylo dosáhnout kolem 50 % - umístí-li se na trhu kolem 70 tis tun olejů, by bylo dobře sebrat kolem 35 tisíc tun. Česko patří k dobrým sběračům, takže myslím, že je to reálné.
Nicméně se sbírá jen zhruba třetina všech olejů, které jsou uvedeny na trh. Zůstává 50 tis tun, které někde jsou.
JR: Většina z nich (kolem 80 %) je takříkajíc "v běhu", jsou v zařízeních. Někdy oleje zcela zmizí: když se maže katr, žádný odpadový olej nevzniká.
Chybí kolem 20 % olejů, u nichž nedokáže nikdo odhadnout, kde končí. Nejspíš se používají pro vytápění dílen atd. Na jednu stranu je to ilegální, ale na druhou stranu je chápu - malé dílny tím snižují vysoké náklady na vytápění. Poznáme to v zimních měsících, kdy se náš sběr propadne z nějakých 1000 tun, na 700-800 tun.
Je hodně dovozců, od nichž nejdou žádné zpětné odběry?
LC: Máme smlouvy s dovozci, od nichž jako od povinné osoby nedostaneme žádnou objednávku za celý rok, ani neodebereme použitý olej od žádného jejich zákazníka. Na konci roku jim pak do hlášení o zpětném odběru napíšeme nulu. Co vykážou ministerstvu, to nevíme. MŽP by však mělo dát podnět inspekci k provedení kontroly.
Přibližte, jak se sebrané oleje zpracovávají a využívají?
JR: V principu filtrací, odstředěním, působením tepla nebo chemikálií získáme z odpadních olejů produkt, který odpovídá normě na kvalitu olejů 65 66 91 - topné oleje z odpadních olejů. V přepracovaných olejích jsou vždycky zbytkové těžké kovy, které ale při energetickém využití přejdou do popílků a s nimi končí na skládce NO. Jinak při kontinuálních nebo nárazových analýzách naše výrobky bez problémů splnily emisní limity, v obsahu síry nebo NOx byly dokonce lepší než klasická paliva, jako je mazut a dehet.
U nás se tyto přepracované oleje využívají výhradně energeticky - spalují se. Ve světě existuje několik zařízení (SRN, Belgie, Nizozemí), kde se destilací z odpadních olejů vyrábějí základové oleje, lubrikanty nebo paliva pro lodě. Taková zařízení představují investici kolem 30 mil. eur a musí mít dostatečnou kapacitu odpadních olejů - minimálně 70-100 tisíc tun, aby se zařízení vyplatilo. Proto myslím, že v dohledné době v Česku podobné zařízení nebude a budeme stále narážet na odběratele, kteří nechtějí "pálit odpad".
Předpokládala jsem, že přepracovaný olej má certifikát výrobku.
JR: Certifikáty máme, ale hodně záleží, jak vypadá povolení od místního referátu životního prostředí. Někteří zákazníci mohou používat olej jako výrobek, v jiných regionech zůstávají naše oleje v režimu odpadů. Záleží na postoji úřadů. Máme zákazníky obou druhů a přizpůsobujeme se tomu: oleje máme certifikovány jako výrobek, ale když je potřeba, deklarujeme je jako odpad. Doufáme, že nový zákon o odpadech už bude na tento problém nahlížet jinak a stanoví jasná kritéria (např. emise), kdy je něco výrobek a kdy odpad.
Myslíte, že by oboru využití odpadních olejů prospěly organizace, jako jsou u jiných komodit kolektivní systémy?
LC: Tendence k vytvoření kolektivního systému v oblasti odpadních olejů tady byly, ale nedopadlo to. Teď žijeme ve velmi konkurenčním prostředí, nikdo nic nekontroluje a ohromné množství olejů mizí neznámo kam.
Kdyby tady byla jedna nebo dvě organizace státem posvěcené, které by se o komoditu staraly, snad by měly čas se věnovat správným způsobům využití odpadů, osvětě mezi zákazníky atd. S centrálním systémem by možná byla i síla rozvíjet dále technologie, aby se přepracované oleje nemusely jen pálit, ale dostali jsme se k recyklaci.
Jelikož jde o soukromou aktivitu, je jasné, že stát recyklaci olejů moc nepodporuje.
JR: Ne, on jí naopak vráží kudlu do zad! Místo, aby stát podporoval sběr, recyklaci a regeneraci odpadních olejů, zavedl od roku 2008 na odpadní oleje spotřební daň, která je vyšší, než je daň na klasický kapalný těžký topný olej. Spotřební daň u mazutu činí kolem 450 korun na tunu, kdežto u přepracovaných olejů se blíží 700 korun na tunu. Energetické využití odpadních olejů, které je jediným možným způsobem jejich využití u nás, je tedy ekonomicky znevýhodněno oproti klasickým palivům i přesto, že klasická paliva jsou emisně horší, například mají vyšší obsah síry.
Co by se dalo na zpětném odběru olejů zlepšit?
LC: Ze zavedení spotřební daně je vidět, jak malá je informovanost o našem oboru - zavedení daně evidentně Ministerstvo financí nekonzultovalo z Ministerstvem životního prostředí. I naši zákazníci by mohli být lépe informováni od svých dodavatelů olejů o možnostech a přínosech zpětného odběru. Ačkoliv dodavatelé mají ze zákona povinnost informovat, moc to nedělají, podepíšou s námi smlouvu a mají pocit, že je to hotové.
Jarmila Šťastná
