Plyn z břidlic bude díky své všudypřítomnosti, nízkým nákladům produkce, blízkosti nalezišť k hlavním trhům a relativní čistotě dramatickým přínosem pro světovou energetiku a ovlivní i mezinárodní politiku, politiku vůči klimatu i zemědělství. Ve své obsáhlé analýze to napsal známý britský vědecký publicista Matt Ridley.
Břidlicový plyn, jehož prudký rozvoj už ze Spojených států udělal největšího producenta plynu na světě, se podle zprávy mimo Evropu určitě prosadí jako nejlevnější a nejefektivnější způsob snižování podílu uhlíkových emisí na ekonomice, takzvané dekarbonizace. Bude moci totiž ve výrobě elektřiny postupně nahrazovat uhlí a silně konkurovat jádru,či obnovitelným zdrojům.
LEVNÝ A DOSTUPNÝ ZDROJ
Klíčovou výhodou plynu z břidlic je podle Ridleyho to, že na rozdíl od ropy a běžného plynu se nalézá prakticky všude po světě. To znamená, že těžba může být decentralizovaná a blízko odbytišť. V Evropě mají bohatá naleziště hlavně Polsko, Francie a Ukrajina, jak ukazují údaje z dubnové zprávy amerického Úřadu pro energetické informace. Podle zprávy by Polsku stačily těžitelné rezervy zhruba na dalších 400 let (při současné spotřebě).
Vedle dostupnosti je klíčovou otázka ceny, kde má plyn z břidlic výhodu nízkých nákladů. Podle vládních studií budou plánované elektrárny na plyn v USA vyrábět zdaleka nejlevněji ze všech zdrojů. Ridley dochází k závěru, že produkce elektřiny z břidlicového plynu bude levnější, čistší, a k lidem i přírodě šetrnější než výroba energie z uhlí, ropy, jádra, větru, slunce a biomasy.
Plyn k výrobě elektřiny ještě nedávno zeleně orientovaní politici prosazovali: emise skleníkových plynů na jednotku energetické produkce jsou u něj oproti uhlí méně než poloviční. Právě ekologická hnutí však budou možná největší překážkou nového zdroje. Svůj původně pozitivní přístup k plynu totiž změnila, když vyšlo najevo, jak obrovské zásoby ho jsou. Plyn se může stát konkurencí obnovitelným zdrojům, tvrdí Ridley.
ARGUMENTY PROTI
Nejčastějším argumentem zelených hnutí proti těžbě plynu z břidlic je, že se při dobývání používají "nebezpečné" chemikálie, které mohou kontaminovat podzemní vodu. Hlavní složkou vstřikovací směsi je voda (95 procent). Dalších pět procent tvoří písek a zbylá necelá dvě promile jsou látky běžně používané v řadě průmyslových i domácích použití jako polyakrylamid, metanol, butanol nebo brom.
V tak vysokém zředění by neměla být tato směs rizikem po lidské zdraví, ani kdyby se dostala do podzemní vody. Úniky do podzemní vody jsou podle Ridleyho teoreticky možné, ale velmi nepravděpodobné. V USA, kde je už asi 40 000 vrtů, kontroly nic takového nezjistily. Provozovatelé vrtů nemají žádný zájem odbývat zabezpečení vrtu, protože by hrozilo unikání plynu, což by těžce poškodilo efektivnost vrtu.
Poukazuje se také na narušení krajiny a přírody. Ridley srovnává dopady na plochu lesa, pokrytí půdy betonem a vliv na podobu krajiny jednoho vcelku nenápadného vrtu na břidlicový plyn s lesem zhruba 50 větrných turbin, které dávají srovnatelnou produkci energie.
Podle nedávno zveřejněné výzkumné zprávy společnosti Bernstein Research Evropu v tomto desetiletí žádný velký průlom v těžbě břidlicového plynu nečeká, zejména kvůli obavám o životní prostředí. V Evropě je zatím jen 16 vrtů a pouze čtvrtina z nich narazila na plyn.
Nechuť západní Evropy k novému zdroji dokládá francouzské směřování k zákazu vrtů zahrnujících hydraulické štěpení hornin, jímž se plyn z břidlic dobývá. Průzkum ložisek břidlicového plynu omezila i německá spolková země Severní Porýní-Vestfálsko. Naproti tomu Polsko, které se chce co nejvíce zbavit závislosti na ruském plynu, na žádné zákazy nepomýšlí. Obává se však tlaku Evropské unie na omezení průzkumů a případné těžby.
Zdroj: ČTK
