vítám vás po prázdninách a doufám, že jste si odpočinuli a užili volna. Při přerovnávání stodoly za deštivých dní jsem narazila na knihu Barvy století. Vyšla v roce 1956 a byla napsána ke stému výročí založení Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, což samotné zní jako vtip. Napsal...
vítám vás po prázdninách a doufám, že jste si odpočinuli a užili volna.
Při přerovnávání stodoly za deštivých dní jsem narazila na knihu Barvy století. Vyšla v roce 1956 a byla napsána ke stému výročí založení Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, což samotné zní jako vtip. Napsal ji Arnošt Vaněček, v šedesátých letech dokonce šéf českého PEN Klubu. Co si budeme povídat - je to škvár, ale zajímavé na něm je, jak zrcadlí dobové postoje k ochraně životního prostředí. Jsou to postoje a hodnocení, které by v dnešní době absolutně nebyly akceptovatelné, a jsou pro nás skoro nepochopitelné. Je třeba brát v úvahu, že jsou hodně přibarvené autorovým budovatelským nadšením, ale přesto! Posuďte sami: "Před Josefčinýma očima se rozkládala budova za budovou, továrna za továrnou... Páry, plyny a kouř se vznášely a leskly. Z jednoho komínu tryskal nažloutlý vrchol, z druhého vlál hedvábně šedý závoj a z dalšího tmavý jako vlasy Japonek. Ze svého okna mohla napočítat sedmnáct červených, žlutých a tintových komínů, jen asi polovinu celé továrny. .... Chemické procesy probíhají tiše. Jen někdy vyšlehne nenadálý plamen, zazní výbuch. Ale což nikdy v kuchyni ani nejpozornější hospodyni nepřekypí káva a neuteče kaše z hrnce? ... Z věže elektrárny za dělnickými domky se hnala řeka černého kouře a děti v širokém proudu šly do školy. Černooké cikáně v červených šatech si hrálo na pokraji jízdní dráhy, kudy se valily pětitunky."
Dovedete si představit, že by někdo dnes napsal něco s podobným pochopením pro znečištění životního prostředí a s podobným přístupem k menšinám? Kolik je v tom optimismu! "Pravidelně se stávalo, že aparáty v továrně překypovaly a vítr zanášel do města taková mračna plynů, že lidem padaly slzy z očí. Vypadlo to jako v plačícím městě, ač život se v něm radostně dral vpřed. Když Hrašova manželka myla podlahu při otevřených oknech, musila mít ústa zavázána šátkem. Ale oni se to naučí, říkal Hraše. Naši dělníci překonají všechny překážky. Není nic co bychom my dělníci nedokázali."
S tím se dá souhlasit. V Ústí nad Labem překonali hodně překážek: od smogových poplachů po pohřebné. Ale pochybuji, že své přežívání v strašlivých podmínkách vnímali pozitivně, jako běžnou a nutnou součást života. Je to tak - ochrana přírody a lidského zdraví ušla za posledních 50-60 let opravdu dlouhou cestu.
Přeji vám krásné září
Jarmila Šťastná,
šéfredaktorka
