Vzrůstající tendence kvality pitné vody dodávané z veřejných vodovodů v ČR je zřejmá a potvrzuje ji i Státní zdravotní ústav. Leč českému vodárenství zůstává ještě nemálo problémů, jejichž řešení by mělo být společnou věcí vlastníků i provozovatelů vodohospodářské infrastruktury.
Pokud využijeme data z poslední zprávy o implementaci směrnice 91/271/EHS (www.eagri.cz), je zřejmé, že zůstává už jen minimální počet tzv. nedořešených aglomerací. Po realizaci i těchto lokalit samozřejmě nastane (a již se tak děje) významný útlum investiční činnosti a spíše bude docházet k parciální obnově a optimalizacím jednotlivých čistíren odpadních vod (ČOV). Konstatuje to technický ředitel společnosti Veolia Voda Česká republika Ing. Ondřej Beneš, Ph.D., MBA, LLM.
Jak však vnímáte skutečnost, že kvůli dlouhodobým provozním smlouvám patrně už tyto »nedořešené aglomerace« neobdrží dotace z evropských zdrojů na stavbu či zásadní rekonstrukci ČOV, které jsou nezbytné pro to, aby Česko splnilo přísné evropské limity na vypouštění odpadních vod?
V současnosti není snad většího zjednodušení než konstatovat, že česká města a obce přišly o dotace kvůli dlouhodobým smlouvám. Skutečných příčin nemožnosti čerpat dotace z Operačního programu Životní prostředí (OPŽP) je celá řada a lze zde uvést zejména nepřipravenost projekční, nedostatečně zajištěné spolufinancování, technické problémy s naddimenzovanými žádostmi nebo problémy s výběrovými řízeními na dodavatele stavby. Problémem končícího programu OPŽP pro prioritní oblast vody je však opravdu i postoj DG Regio obecně k provoznímu modelu zajištění fungování vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu. Ministerstvo životního prostředí při dřívější komunikaci s DG Regio často zastupované konzultační společností Mott MacDonald, bohužel pod vedením konzultantů od samého počátku přistoupilo na hru, ve které DG Regio jako subvencující subjekt a stanovující pravidla určilo pro obor nerovné a často nesplnitelné podmínky, mezi něž patří i úpravy a ukončování provozních smluv. Zde by si ČR měla vzít vzor z Polska, které je v oblasti čerpání podpory do vodohospodářské oblasti šampionem, a to bez ohledu na to, jakým způsobem je zajištěno provozování majetku. Zajímavá je i reference Rumunska, kde právě uzavření dlouhodobého provozního kontraktu s podmínkou provozu nové čistírny odpadních vod bylo nutnou podmínkou poskytnutí dotace. Lze tedy konstatovat, že »metr« je v Evropě uplatňovaný rozdílně. Nicméně stále se vracet k tomu, co již nikdo z nás nezmění, je teď už zbytečné. Pro identifikaci rozměru problému se získáním dotací odkazuji na slova Ing. Františka Baráka, ředitele vlastnické (infrastrukturní) společnosti VaK Hradec Králové a zároveň předsedu oborového sdružení SOVAK. Ten často na odborných konferencích využívá srovnání objemu dostupných dotací OPŽP pro oblast voda s jednoletou potřebou investičních prostředků v oboru. Budeme-li uvažovat s celkovou hodnotou majetku veřejných vodovodů a kanalizací v ČR v cenách roku 2010 v hodnotě 1 bilionu korun a 2% průměrné potřebě tempa obnovy majetku, dojdeme k roční hodnotě potřeby zdrojů pro investice 20 mld. Kč. Teoreticky plné vyčerpání dostupné alokace pro obor vodovodů a kanalizací z OPŽP tedy představuje zhruba 1,5letou potřebu investic (v současných cenách!), což je ze střednědobého i dlouhodobého pohledu zcela zanedbatelné. V souladu s požadavky Rámcové vodní směrnice by mělo být české vodárenství samofinancovatelné. Jinak řečeno, tarify vodného a stočného by měly plně odrážet příslušné náklady včetně odpisů. Naopak realizace nákladných staveb vysoce sofistikovaných úpraven vod či ČOV a vodovodních a kanalizačních řadů v roztříštěné zástavbě často v dlouhodobém pohledu znamená pro uživatele zásadní problém. Odpisy z této infrastruktury (ač nejsou daňově uznatelné!) musí být podle dotačních podmínek OPŽP zahrnuty do ceny vodného/stočného - a nejsou-li rozloženy mezi ostatní odběratele (tzv. solidární tarif), tak to může paradoxně znamenat nárůsty ceny vodného či stočného v řádu několik desítek procent, jako je tomu nyní např. v Plzni.
Může provozovatel vlastníkovi účinně pomoci s vyhledáním jiných finančních zdrojů na pokrytí výstavby či rekonstrukce vodovodů a kanalizací, či »předplaceným« nájemným nebo třeba vytipovat levnější, leč stále nejlepší dostupné technologie při respektování místních podmínek apod.?
Poskytování tzv. levných úvěrů či předplaceného nájemného ze strany provozovatele bezesporu zůstává velmi zajímavou alternativou financování. Naráží však zejména na novelizované zákony o zadávání veřejných zakázek a samozřejmě i na koncesní zákon delimitující poskytování prostředků při zadávání dlouhodobých smluv. Poskytnutí prostředků vlastníkovi infrastrukturního majetku musí předcházet rigorózní proces, v němž potenciální příjemce naplní veškeré požadavky na hospodaření s veřejnými prostředky, a tedy zejména i srovnání s ostatními dostupnými zdroji financování. V zahraničí je v oblasti nepřímého pořízení nových investic zdaleka nejužívanější metoda přímé investice provozovatele, kdy je právě provozovatel plně odpovědný za pořízení majetku, zajištění provozu i plnění kvalitativních požadavků a konečně také za bezúplatný převod majiteli po ukončení smluvní lhůty (tzv. systém build, own, operate and transfer - BOOT). Tento bezesporu zajímavý způsob zajištění investic je u nás regulován koncesním zákonem, ovšem využíván je ke škodě všech zcela minimálně, přestože typické příklady tohoto modelu nalezneme v zemích, jako je Nizozemsko (ČOV Den Hague) či Belgie (ČOV Brusel).
Provozovatelé (i vlastníci) obvykle s povděkem kvitují to, že podle nařízení vlády vodoprávní úřad nesmí při povolování vypouštění odpadních vod stanovit hodnoty přísnější než hodnoty dosažitelné použitím nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování odpadních vod (BAT). Na základě čeho doporučujete tyto technologie vybírat a jak lze ještě před jejich nákupem ověřit, zda skutečně v místních podmínkách budou fungovat?
Celý vodohospodářský obor (snad s výjimkou několika zaměstnanců České inspekce životního prostředí) přivítal přímé uvedení technologií BAT a jejích limitů do »těla« nařízení vlády č. 61/2003 Sb. jeho novelou nařízení vlády č. 23/2011 Sb. Tento krok významně zvýšil jistotu investorů při realizaci opatření pro zvýšení kvality čištění odpadních vod. Právě přímé uvedení kvalitativních limitů, vázaných na typ a velikost zdroje znečištění, umožňuje nyní zlepšit plánování konkrétního technického řešení a eliminovat rizika spojená dříve s očekáváním konečného rozhodnutí vodoprávního úřadu po ukončení zkušebního provozu. Vodoprávním úřadům přitom ve spolupráci s vlastníky a provozovateli ČOV nařízení poskytuje možnost po stabilizaci provozu a zhodnocení dlouhodobě dosahovaných výsledků technologie v případě potřeby recipientu i limity dále posouvat.
Jednoduše doporučit některý konkrétní typ technologie však nelze. Pokaždé totiž záleží na konkrétní lokalitě a požadavcích na úroveň čištění odpadních vod. Vždy doporučuji diskusi o volbě technologie předřadit komplexní posouzení odkanalizované oblasti, množství a kvality odpadních vod (např. ve formě plného či částečného generelu kanalizace). Právě identifikace podílu balastních vod, změny v zatížení ČOV či charakter odpadních vod (zejména poměr BSK/CHSK/N/P) mají zároveň s požadavky na výstupní kvalitu zásadní vliv na volbu technologie. Stranou nesmí zůstat ani ekonomika provozu, neboť nyní není problém pořídit např. vysoce účinnou ČOV s membránovou separací kalu (a tedy téměř nulovou produkcí nerozpuštěných látek). Problém ale nastane při hodnocení energetiky a náročnosti na využití chemických látek na ČOV, neboť tato čistírna vykáže nestandardní provozní náklady a spotřeby chemických látek. Právě energetika se nyní dostává do popředí zájmu a např. skupina Veolia Water poskytuje svým partnerům komplexní zhodnocení vhodnosti variant technologie prostřednictvím metodiky uhlíkové stopy či LCA. Uvedené metodiky umožní výborně srovnávat varianty investičního řešení s využitím relevantních a ověřitelných dat z externích databází. A co se týče vhodnosti nasazení konkrétní technologie, doporučuji držet se celosvětově osvědčených řešení. U klasických ČOV to z energetického pohledu představuje preferenci např. kaskádovitého systému step-feed (např. ČOV Komorowice provozovaná společností ze skupiny Veolia Water) oproti klasickému systému R-D-N, kdy může za shodných výstupních parametrů poklesnout celková spotřeba energie na dodávku vzduchu a čerpání až o 30 %. Obdobně v případě odstraňování dusíku či fosforu roste využití selektivních technologií, které nutrienty odstraňují selektivně v proudech s jejich vysokou koncentrací či kde je absence ostatního znečištění. Příkladem je využití technologie selektivní denitrifikace systémem BiostyrTM na ČOV Hradec Králové, kde je dusík z již vyčištěné odpadní vody odstraňován ve speciálním bioreaktoru s nosičem AnoxKaldnes. Obdobně technologie jako ANNAMOX« skupiny PAQUES či ANITATM Mox skupiny Veolia Water umožňují na proudu kalové vody s vysokou koncentrací dusíku tento nutrient selektivně odstraňovat za minimálních nároků na energii či chemické látky.
Jaké jsou první zkušenosti s aplikací uvedené novely nařízení vlády, když kupříkladu státním podnikům Povodí se tato novela příliš nezamlouvá? Mám na mysli i fakt, že někteří provozovatelé nových či zrekonstruovaných ČOV, jejichž parametry čištění počítaly s původními přísnějšími limity, nyní (ve snaze o nižší provozní náklady) žádají o jejich »změkčení«.
Úvahy o možném »změkčení« limitů jsou dány nejen definovanými koncentračními či účinnostními limity nařízení vlády, ale hlavně kvalitou recipientu ve srovnání s tzv. dobrým stavem vod podle zákona o vodách a dlouhodobě dosahovanými výsledky čištění odpadních vod. Při posuzování historicky často »nepřiměřených« požadavků na kvalitu čištění odpadních vod však nelze odhlédnout od ekonomického dopadu na spotřebitele. Vždyť právě definice BAT v sobě nese i ekonomický parametr. Použity totiž mají být pouze ty technologie, které jsou technicky a ekonomicky akceptovatelné. Vždy je možné si představit, že místo ČOV postavíme prakticky úpravnu vod vybavenou membránovou filtrací a UV dezinfekcí. Ale vraťme se do reality a spočtěme, jaký by to mělo dopad na spotřebitele (navýšení stočného v rámci desítek procent) a finální efekt pro kvalitu vod, kdy např. doc. Kočí z VŠCHT Praha v rámci své práce využívající analýzu životního cyklu potvrdil, že více účinné technologie s sebou přináší v konečném efektu nepřímé zhoršení životního prostředí dané vyšší spotřebou energie a chemikálií. Závěrem bych doporučil podrobné prostudování Metodického pokynu MŽP k nařízení vlády č. 61/2003 Sb., na stránkách www.mzp.cz.
Očekáváte, že investice do vodovodů a kanalizací s podporou z evropských fondů budou po roce 2013 opět nějak limitovány podobou vztahu vlastníka infrastruktury s jejím provozovatelem?
Jde o velmi citlivou oblast, kde se lze snadno dopustit zjednodušení. První náměstek ministra životního prostředí Ing. Jakub Kulíšek v časopise Priorita uvádí, že pro zabezpečení bezproblémového financování v dalším programovacím období je vhodné zvážit zřízení plošné regulace oboru. Co ovšem neuvádí, je skutečnost, že ani tento krok není stoprocentní garancí toho, že prostředky budou moci být bez výhrad čerpány! DG Regio totiž zcela logicky počítá s prodloužením a prohloubením podmínek čerpání OPŽP ze stávajícího období. Je tak skutečností, že některé obce se už dobrovolně vzdávají dotačních příspěvků, neboť zjišťují, že nedokážou administrativně zbujelým požadavkům OPŽP (často uplatňovaných navíc zpětně!) dostát (Třeboň, Písek).
Jste velkým propagátorem »kohoutkové vody«. Je však její kvalita po celém území ČR vyrovnaná a dostatečná? Je nyní, v době napjatých veřejných rozpočtů, vůbec reálné pomýšlet na využívání některých nových, byť v porovnání s »klasickými« i levnějších technologií úprav vody?
Přestože různí konzultanti i Ministerstva životního prostředí (např. Arthur D. Little či Mott MacDonald) hodnotí stav českého vodárenství velmi negativně, v celoevropském měřítku je opak demonstrovaný kvalitou dodávané pitné vody pravdou! Dovolím si zejména odkázat na pravidelnou zprávu o hodnocení kvality pitné vody, kterou publikuje Státní zdravotní ústav a podle níž dosahujeme četnost překročení nejvyšších mezních hodnot zdravotně významných ukazatelů jakosti pitné vody v distribuční síti okolo 0,1 %. Tato zpráva navíc potvrzuje každoročně vzrůstající tendenci kvality pitné vody, dodávané z veřejných vodovodů, a to přesto, že požadavky na ni se neustále zpřísňují v souladu s nejnovějšími vědeckými výzkumy na celosvětové i lokální úrovni (viz pravidelná doporučení Světové zdravotnické organizace - WHO).
Cena vodného a stočného neustále roste, navíc se do ní promítá i vyšší DPH. Existuje obecně nějaká hranice, kde by se tato cena už mohla zastavit a alespoň na pár let pokrýt požadavky na samofinancovatelnost českého vodárenství?
Hranice pro růst existuje, ale je opět výrazně individuální podle lokality. Zásadními faktory jsou hlavně druh lokality vázaný na typ výroby a množství dodávané pitné vody nebo jednotkové množství produkovaných odpadních vod a uplatňování tzv. solidární ceny, kde právě tento faktor může výrazně přiblížit samofinancovatelnost realitě. Kdybych výpočet opřel o celkovou roční fakturaci vodného a stočného v ČR (přibližně 500 mil. m3) a průměrnou cenovou úroveň kolem 50 Kč bez DPH, tak je zde bezesporu prostor pro navýšení položky kalkulace vodného a stočného o dalších zhruba 30 % k dosažení plné samofinancovatelnosti. Zatímco v místech, jako je Liberecký a Ústecký kraj, kde solidární tarif již vytváří zdroje pro financování, jsou i menší aglomerace, kde je cena vody z politických důvodů subvencována a přímý přechod na samofinancovatelný tarif by pro odběratele představoval zásadní problém.
Více účinné technologie s sebou v konečném efektu pnepřímo přináší zhoršení životního prostředí.
Poskytování tzv. levných úvěrů či předplaceného nájemného ze strany provozovatele vodohospodářské infrastruktury u nás naráží hlavně na novelizované zákony o zadávání veřejných zakázek a také na koncesní zákon, tvrdí Ondřej Beneš.
Testovací zařízení ANITATM Mox na Ústřední čistírně odpadních vod Praha.
FOTO: ARCHIV
