Maximální racionalita požadavků, vycházející z dlouhodobé finanční udržitelnosti vlastních záměrů. Zhruba tak by se dala vystihnout samotná podstata fungování holandských společností, jež se zabývají jednotlivými oblastmi nakládání s odpady.
O ekologii a čistém životním prostředí se tu pravda mluví, ale vždy jen s ohledem na soudobé podnikatelské trendy, výnosy hospodaření a plnění nařízení či závazků vůči Evropské unii. Není divu, peníze vládnou světem, a Holanďané jsou odjakživa velmi schopní obchodníci.
Bližší zhodnocení jednotlivých strategií nejvýraznějších společností na nizozemském trhu je do značné míry komplikované, už proto, že se většinou specializují jen na určitý profil materiálu. Jistě si dokážeme představit, že srovnávat společnosti zaměřené na svoz odpadů ve velkých městech (AWGA v Amsterodamu) s těmi, které se soustředí na komunální odpad z obcí (De Meerlanden), není úplně vypovídající. Každá z nich má totiž naprosto rozdílné možnosti jak daný odpad třídit, případně jiné možnosti jeho opětovného využití (vytápění domů, výroba elektřiny, zpracování biomasy).
Podobné je to i se specialisty: velká asociace zpracovatelů autovraků, sdružená pod hlavičkou ARN, prosazuje zcela odlišný přístup, než obchodníci s autodíly z dílen Bart Ebben. Nedá se ale jednoznačně říct, že strategie navrhovaná jednou společností je pro celé Holandsko ideální, vychází spíše z podmínek toho kterého regionu. Každý si našel svou vlastní ekologickou niku, prostor pro podnikání. Pochopitelně, že zástupce vedení jedné firmy bude propagovat a lobbovat jen za svůj způsob nakládání s odpady, a prezentovat ho jako ten nejlepší. Nizozemí je totiž z hlediska odpadového hospodářství velmi dynamickým, a současně také konkurenčním prostředím.
TŘÍDIT, NEBO NE?
Není proto divu, že se odpovědi na základní otázky, týkající se odpadového hospodářství, mezi jednotlivými společnostmi výrazně liší. I ze srovnání přístupů specialistů na konkrétní typy odpadů lze cítit vzájemné pnutí. Často na první pohled viditelným rozporem je, zda odpad separovat, jakým způsobem tak činit, případně do jaké míry a jak důkladně, a co s ním dělat potom. Ostatně, i jednotlivá města a obce mají různě nastavené parametry pro třídění a separaci odpadu, a jiné motivační prostředky (výše poplatků). V konečném důsledku vždy záleží na konkrétní firmě, se kterou spolupracují.
Na jedné straně tak budou stát amsterodamští AWGA, kteří nechají třídit obyvatele, respektive udržují v chodu funkční systém podzemních pouličních košů na plasty/papír/sklo. Zbylý odpad je označen jako "netříděný komunální", a putuje do spalovny. V podmínkách velkého města se jim tento systém zdá výhodnější, a odprodej tří separovaných složek zpět k výrobci jim stačí na hrazení celého provozu. De Meerlanden preferuje spíše jednotlivé velké netříděné komunální kontejnery, které si mechanickou cestou přetřídí sami. Neprovozují totiž spalovnu, ale mají eminentní zájem o bioodpad, ze kterého získávají energii pro ohřev vody, vytápění domů a skleníků a výrobu elektřiny.
Proces a dokonalost třídění má také své názorové protipóly. Zatímco malé a specializované společnosti se snaží spíše o zavedení automatizovaných linek, které odpad separují podle fyzikálních, chemických a optických vlastností, jedna z největších třídíren komunálního odpadu, Baetsen, stále raději zaměstnává na 120 zaměstnanců, kteří třídí odpad na pásech manuálně. Tento přístup by se mohl zdát už přežitkem, přesto ale vychází daný kolos mnohem levněji a výhodněji.
SPECIALISTÉ A GENERALISTÉ
Pokud bychom měli hovořit o odpadových specialistech, stává se situace ještě složitější. Už tu totiž nemluvíme jen o jiné metodice zpracování, ale doslova o rozdílné politice. Pokud se manažer SKB nechá slyšet, že: "Třídění odpadů je vlastně nesmysl, a spalovny jsou nejlepší řešení," posluchače to trochu poleká. Ze svého úhlu pohledu má ale pochopitelně pravdu. Hlavním zájmem jeho společnosti jsou totiž kovové nápojové obaly, plechovky. Pro zájmy SKB je pochopitelně netřídění odpadů a nízkoteplotní spalování skutečně výhodnější. Kovové částice je mnohem snadnější vyseparovat z popela, aniž by museli hradit celé procesní zpracování a třídění.
V Holandsku tedy proti sobě stojí dva základní přístupy: netřídit a pálit/ třídit a prodávat. Mezi nimi existuje bezpočet variant, které čerpají z výhod specifických přístupů. Navzájem se liší jen výsledky. Pokud autovrak skončí v zařízení společnosti ARN, robotické ruce, válce a drtičky jej za pětačtyřicet minut "zrecyklují" na 95 %. Jednotlivé nadrcené frakce se poté odprodají zpět výrobcům z oblasti automotive, nebo končí ve spalovně. Když zajede do dílen Bart Ebben, zrecyklují ho tu za dva dny manuálně a jen na 61 %, ale je rozmontován a odprodán na jednotlivé části, které mohou fungovat v jiných, funkčních vozech dalších deset let.
Holandsko, včetně hlavního města, disponuje pěti nejvýkonnějšími spalovnami na světě. Cesta, při které by netříděný odpad končil přímo v jejich pecích, měnil se na popel a následně se stával strukturální součástí asfaltu, je skutečně stoprocentní recyklace. Kromě "levného" procesu zpracování odpadů by navíc získávali Holanďané laciné teplo a elektřinu, a plnili všechny eurounijní normy. Sami ale tuší, že tento systém má své mezery. Odpady jsou často mnohem hodnotnějším materiálem, než jen palivem, jehož zásoby také nejsou neomezené.
Uvědomují si to ti, kdo se snaží zavést dokonalejší systémy separace jednotlivých složek do běžné praxe, a opětovně je materiálově zhodnocovat. Ti, kteří "pálí", však argumentují vlastním téměř devadesátiprocentním podílem recyklace, zatímco "třídiči" dosahují zhusta jen kolem třiceti. Bohužel, logický výsledek srovnání nedává stejně logickou odpověď, který přístup pro Holandsko do budoucna zvolit. To, co je ekologické, nemusí být nutně ekonomické.
Manažer společnosti De Meerlanden říká: "Odpady jsou problém ekologický, ale nedostatek surovin z nich brzy udělá problém ekonomický." Na to kontruje Janet Kes, manažerka z ARN: "To, zda se jedná o odpad, nebo cenný zdroj surovin, je otázkou celonárodní diskuze." Oba tyto názory dobře demonstrují, v jaké fázi rozhodování se celé Holandsko nachází. A to, pro jakou cestu se nakonec rozhodnou, ukáže teprve čas.
V zařízení společnosti ARN: robotické ruce, válce a drtičky zrecyklují autovrak za pětačtyřicet minut na 95 %. Na snímku jednotlivé nadrcené frakce ze zpracování.
"Holanďané sami tuší, že jejich systém má své mezery," poznamenal o svých zkušenostech autor přílohy Radomír Dohnal.
Jedna z největších třídíren komunálního odpadu Baetsen zaměstnává na 120 zaměstnanců, kteří třídí odpad na pásech manuálně.
