Prakticky každý chová někde v srdci určitou ideu o tom, jak by asi tak mělo vypadat "ideální" přírodní stanoviště obývané vzácnými druhy živočichů a rostlin. Tato romantizovaná představa, obvykle zahrnující nekonečnou zeleň, však dostala poprvé na frak přibližně před dvaceti lety.
Tehdy si biologové po celém světě, s nemalou dávkou profesní frustrace, začali všímat organismů, které osidlují postindustriální stanoviště: důlní haldy, uhelné výsypky, deponie popílku a odkaliště - přesně ta místa, která se většinou intenzivně snažíme přehlížet. Pro svou zjevnou odpudivost, nepřirozený charakter, průmyslový původ vzniku a často také pro nemalý obsah toxických kontaminantů byly tyto lokality odsunuty až na samotný okraj našeho zájmu.
Ve všeobecném nezájmu jsme však přehlédli jeden podstatný fakt. Tato "druhově chudá a neúživná" stanoviště ruderálního charakteru dnes hostí živočichy a rostliny, které jsme už mnohdy považovali za vyhynulé.
MĚSÍČNÍ KRAJINA ŽIJE
Zdevastovaná území možná působí dojmem měsíční krajiny, ale některé organismy je kupodivu vítají. Tyto narušené plošky totiž vytvářejí v jinak monotónním a nečleněném území zajímavé biotopy, které některým živočichům prostě chybí. Blíží se totiž svými charakteristikami biotopům, které bychom u nás dnes jen těžko hledali. Většinou jde o živočišné a rostlinné druhy, které vyhledávají chudý půdní substrát s rozvolněnou vegetací, například písčiny, říční štěrkovité náplavy nebo skalní stepi.
Tým entomologa Roberta Tropka zaměřil svou pozornost na odkaliště, konkrétně to u chvaletické elektrárny. Už předchozí lokální průzkumy totiž naznačovaly, že tu něco nehraje. Navzdory obecné představě o mrtvé toxické poušti bez života tu totiž při monitoringu napočítali celkem 227 druhů blanokřídlého hmyzu, z nichž je plných 72 druhů na našem území ohroženo. A co učinilo jejich práci slavnou i v mezinárodním odborném tisku, je objev čtyř druhů hmyzu, které jsou na našem území již považovány za vyhynulé.
CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ?
Začneme tedy chránit naše důlní výsypky a popílková odkaliště? Entomolog Martin Konvička, který se na výzkumu podílel, nesouhlasí: "Nepředpokládáme, že budou odkaliště dlouhodobě suplovat chráněná území. Spíše optimisticky věříme, že dříve nebo později dojde k velkoplošnější obnově přirozených písčin a dalších zaniklých typů prostředí. V takovém případě by mohla být právě odkaliště zdrojem, rezervoárem specializovaných druhů, které by bez nich již vyhynuly."
Pravdou je, že pro řadu živočichů představují tato devastovaná území poslední naději na přežití. Čeští biologové upozorňují, že jen díky odkalištím se můžeme těšit na jihu a severozápadě země z přítomnosti motýla okáče metlicového (Hipparchia semele). To, co činí jinak nelibě vypadající území tolik atraktivní i pro ptáky je i prostý fakt, že je sem zakázán vstup lidem. Odkaliště jsou poté důležitou součástí nášlapných kamenů a migračních tahů jiných ohrožených druhů, například slavíka modráčka (Luscinia svecica) nebo rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus).
Podobnou situaci můžeme sledovat i na českobudějovickém odkališti. Jako úložiště škváry a elektrárenského popílku bylo otevřeno v roce 1984, ale nyní se sem už odpad nenaváží. Odhalený půdní povrch a jemně sypký substrát sem přilákal svižníka písčinného (Cycindela hybrida), brouka, kterého bychom jinak hledali jen na písčitých lavicích při březích Dunaje. V současnosti se odborníci z řad biologů, ochránců přírody i techniků dohadují jak optimálně vyřešit plánovanou rekultivaci této lokality tak, aby byl i nadále zachován její mimořádný charakter.
Mgr. Radomír Dohnal
Odkaliště Hodějovice, kam byla dříve deponována struska, škvára a popílek z budějovické teplárny, funguje jako důležité stanoviště pro migrující druhy ptáků.
Pavel Písek připravuje plány na rekultivaci hodějovického odkaliště.
