Menu
e-shop
Evropská komise zařadila akt o oběhovém hospodářství mezi legislativní priority pracovního programu pro rok 2026. Orientační termín předložení je třetí čtvrtletí a jako právní základ komise uvádí článek 114 Smlouvy o fungování Evropské unie, tedy ustanovení týkající se fungování vnitřního trhu.
Připravovaný předpis navazuje na akční plány EU pro oběhové hospodářství z let 2015 a 2020, ale důraz posouvá výrazněji ke konkurenceschopnosti, odolnosti průmyslu a bezpečnosti dodávek surovin. Má být jedním z nástrojů Dohody o čistém průmyslu a Kompasu konkurenceschopnosti. Cílem je vytvořit jednotnější trh s druhotnými surovinami a snížit závislost EU na dovozu primárních zdrojů.
Podle pracovního programu a dalších dokumentů komise má akt zvýšit nabídku kvalitních recyklovaných materiálů a poptávku po nich. Briefing Výzkumné služby Evropského parlamentu (EPRS) z ledna 2026 uvádí mezi možnými pilíři změny rámcové směrnice o odpadech a směrnice o skládkách, úpravu směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních a případná další opatření, například v oblasti environmentálního zdanění nebo odpadů z těžby.
Komise chce do roku 2030 zvýšit míru cirkulárního využívání materiálů v EU na 24 %. V roce 2024 činila podle Eurostatu 12,2 %. Přibližně 88 % materiálů vstupujících do evropské ekonomiky tedy stále pochází z jiných než recyklovaných zdrojů.
Generální ředitelství Evropské komise pro výzkum a inovace zveřejnilo 28. července 2026 soubor pěti nezávislých expertních zpráv. Vycházejí z výsledků projektů financovaných zejména z programů Horizont Evropa a Horizont 2020 a mají poskytnout praktické podklady pro přípravu aktu.
Zprávy se věnují cirkulárním veřejným zakázkám, rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), recyklovanému a biologickému obsahu ve výrobcích a kritériím konce statusu odpadu, elektroodpadu a získávání kritických surovin a také nadnárodním a regionálním iniciativám.
Napříč projekty se opakují podobné bariéry: roztříštěná regulace, omezená interoperabilita dat a nedostatečná přeshraniční koordinace. Doporučení proto směřují k harmonizovanějším pravidlům, využívání digitálních pasů výrobků a k integrovaným zpětným dodavatelským řetězcům pro kritické suroviny. Digitální pas může podle konkrétních pravidel pro daný výrobek zpřístupnit údaje potřebné pro jeho údržbu, opravu, demontáž, opětovné použití nebo recyklaci.
Jednou z překážek jednotného trhu s druhotnými surovinami jsou rozdíly v pravidlech určujících, kdy zpracovaný odpad přestává být odpadem a může být uváděn na trh jako výrobek či materiál. Unijní kritéria konce statusu odpadu existují pouze pro některé materiálové toky; u dalších se uplatňují národní pravidla nebo rozhodování případ od případu.
Výsledkem může být právní nejistota při přeshraničním obchodu. Materiál, který v jednom členském státě splní podmínky pro ukončení odpadového režimu, nemusí být bez dalšího posouzení stejně uznán v jiném. Firmám tak rostou administrativní náklady a komplikuje se vytváření skutečně jednotného trhu s recykláty.
Jedna z expertních zpráv proto doporučuje harmonizovat kritéria konce statusu odpadu, vytvářet stabilnější poptávku pomocí požadavků na recyklovaný obsah, využívat digitální pasy výrobků a podporovat cirkulární návrh. Důraz se posouvá od samotného množství vytříděného odpadu ke kvalitě druhotných surovin a jejich reálnému uplatnění ve výrobě.
To je důležité například u plastů. Výrobci potřebují recyklát se stabilními vlastnostmi a doloženým původem, recyklační firmy zase jistotu odbytu. Ekonomiku recyklace navíc oslabuje cenová konkurence primárních surovin. EPRS upozorňuje, že recyklované materiály mohou být dražší než primární a část trhu je zároveň vnímá jako méně kvalitní. Typickým příkladem je recyklovaný PET (rPET) ve srovnání s primárním PET.
Zpráva věnovaná rozšířené odpovědnosti výrobce analyzuje 27 projektů programů Horizont Evropa a Horizont 2020. Doporučuje posunout EPR od převážně finančního nástroje odpadového hospodářství k systému, který více zohledňuje celý životní cyklus výrobků a pracuje s kvalitními daty.
EPR znamená, že výrobci nesou finanční, případně také organizační odpovědnost za nakládání s výrobkem ve fázi, kdy se stane odpadem. V unijní legislativě se tento princip uplatňuje například u obalů, elektrických a elektronických zařízení nebo baterií; nově byl zaveden také unijní rámec EPR pro textil.
Podle podkladů pro připravovaný akt samotné financování sběru a zpracování nezaručuje vyšší míru opětovného použití, opravitelnosti nebo kvalitní recyklace. Poplatky a další pravidla by proto měly více zohledňovat materiálové složení, životnost, opravitelnost, demontovatelnost a recyklovatelnost výrobků.
EPRS zároveň upozorňuje na riziko, že organizace odpovědnosti výrobců budou motivovány především k minimalizaci nákladů, nikoli k maximalizaci cirkulárních výsledků. Jako příklad uvádí textil, kde jsou sběr a opětovné použití pod tlakem nedostatečného financování a klesající kvality sebraného materiálu.
Důležitější roli proto mají hrát data o výrobcích uvedených na trh, jejich složení a nakládání po skončení životnosti. Ta mohou pomoci přesněji rozdělovat náklady a nastavovat poplatky podle environmentálních vlastností výrobků.
Další expertní zpráva se věnuje cirkulárním veřejným zakázkám. Jejich význam spočívá v tom, že veřejný sektor může vytvářet poptávku po výrobcích s recyklovaným obsahem, opravitelných produktech, opětovně použitelném vybavení nebo službách založených na delší životnosti výrobků.
Podle analýzy už hlavní problém nespočívá pouze v nedostatku technických řešení. Obtížné je především dostat cirkulární kritéria do běžné zadavatelské praxe. Bariérami jsou omezené odborné kapacity, roztříštěná správa a nedostatečná dostupnost spolehlivých dat.
Zadavatel přitom potřebuje ověřitelné parametry: například požadovaný podíl recyklovaného materiálu, způsob doložení jeho původu, požadavky na opravitelnost nebo podmínky zpětného odběru. Zpráva proto doporučuje rozvíjet praktické zadávací nástroje, digitální systémy a srovnatelná kritéria, která umožní cirkulární řešení nakupovat bez nepřiměřené administrativní zátěže.
Samostatná zpráva se zaměřuje na odpadní elektrická a elektronická zařízení (WEEE) a získávání kritických surovin. Elektroodpad může obsahovat kovy a další materiály důležité pro elektroniku, baterie, energetiku, elektromobilitu i digitální infrastrukturu.
Závislost EU na některých surovinách je vysoká. Komise uvádí, že Čína zajišťuje 100 % unijních dodávek některých těžkých prvků vzácných zemin. Akt o kritických surovinách stanoví pro rok 2030 referenční hodnotu, podle níž má recyklační kapacita EU umožnit produkci alespoň 25 procent roční unijní spotřeby strategických surovin. U lithia a prvků vzácných zemin přitom zůstává míra recyklace podle EPRS pod jedním procentem.
Získávání těchto surovin z elektroodpadu naráží na nedostatek vhodných vstupních toků, ekonomiku specializovaných technologií, roztříštěné hodnotové řetězce a nedostatek informací o složení zařízení. Expertní zpráva proto doporučuje integrované zpětné dodavatelské řetězce propojující výrobce, systémy zpětného odběru, sběr, zpracovatele a průmyslové odběratele.
U elektroodpadu je současně nutné rozlišovat mezi recyklací a sběrem. EEA uvádí pro rok 2023 míru recyklace elektroodpadu 30,8 %. Směrnice WEEE však od roku 2019 stanoví samostatný minimální cíl sběru 65 % průměrné hmotnosti elektrických a elektronických zařízení uvedených na trh v předchozích třech letech, případně alternativně 85 % množství vzniklého elektroodpadu. Tyto dva ukazatele proto nelze přímo porovnávat.
Podle nejnovějších údajů Eurostatu činila materiálová stopa EU v roce 2024 přibližně 13,7 tuny na obyvatele. Ukazatel zachycuje množství surovin vytěžených v EU i mimo ni, které je potřeba k výrobě zboží a služeb spotřebovaných evropskými uživateli.
V roce 2022 vznikly v EU 2,23 miliardy tun odpadu, tedy přibližně 5 tun na obyvatele. Z celkového množství odpadu zpracovaného v EU bylo 40,8 % recyklováno a 30,2 % skládkováno. Ve srovnání s rokem 2010 vzrostla produkce nebezpečných odpadů v roce 2022 o 31,1 %.
U obalových odpadů dosáhla míra recyklace v roce 2023 hodnoty 67,5 %. Cíl pro rok 2030 činí 70 %. Samotná míra recyklace však ještě neříká, zda se získaný materiál dlouhodobě uplatní ve výrobcích s vyšší přidanou hodnotou.
Rozsah trhu ukazují i obchodní údaje. EU v roce 2024 vyvezla do zemí mimo unii 35,7 milionu tun recyklovatelných surovin, z toho 12,3 milionu tun do Turecka. Dovoz ze zemí mimo EU dosáhl 46,7 milionu tun; největším dodavatelem byla Brazílie s 9,8 milionu tun. Čísla ukazují význam přeshraničních toků i potřebu stabilních pravidel a dostatečných evropských kapacit pro třídění a recyklaci.
Připravovaný akt tak má reagovat na problém, který se v recyklačním sektoru opakuje: samotný sběr odpadu a technická schopnost jej zpracovat nezaručují stabilní odbytiště pro druhotné suroviny. Recyklátor potřebuje kvalitní vstup, předvídatelná pravidla, investiční jistotu a odběratele, který materiál skutečně využije.
Anna Walterová
