Menu
e-shop
Čína zahájila program Zero-waste City v roce 2018. Jeho cílem není dosáhnout doslovně nulové produkce odpadu, ale omezovat jeho vznik, zvyšovat využití druhotných surovin a bezpečně odstraňovat nevyužitelné zbytky.
Do první pilotní fáze bylo v dubnu 2019 vybráno jedenáct měst a pět zvláštních oblastí, označovaných jako „11 + 5“. V dubnu 2022 zařadilo čínské ministerstvo ekologie a životního prostředí do programu pro období 14. pětiletého plánu, tedy roky 2021 až 2025, celkem 113 měst a osm zvláštních oblastí.
Program reaguje na rozsah čínské průmyslové výroby, těžby a energetiky. Podle přehledové studie zveřejněné v roce 2025 v odborném časopise Circular Economy vznikají v Číně přibližně čtyři miliardy tun průmyslových pevných odpadů ročně. Patří mezi ně hlušina, popílek, hutnické strusky, fosfosádrovec nebo odkalištní materiály.
Studii zpracoval kolektiv čínských odborníků vedený Qifeiem Huangem. Autoři dosavadní zkušenosti rozdělili podle hospodářské struktury měst do tří skupin. Nejde o závazné modely ani o experiment, který by prokazoval převahu jednoho řešení, ale o typologii postupů používaných v rozdílných podmínkách.
První skupinu tvoří města závislá na těžbě a prvotním zpracování nerostných surovin. Vedle nově vznikající hlušiny a odkalištních materiálů musejí řešit také staré haldy, opuštěné doly a rozsáhlá území poškozená těžbou.
Jejich hlavní cestou je podle studie propojení materiálového využití odpadů s obnovou území. Upravené minerální materiály mohou sloužit k zásypům dolů, tvarování terénu nebo výrobě stavebních hmot. Rekultivované plochy lze následně využít pro hospodářské, rekreační či krajinářské účely.
Takové nakládání ale nelze automaticky označit za recyklaci ani za ekologicky bezpečné řešení. Hlušina může obsahovat sulfidy, rozpustné soli, těžké kovy nebo jiné rizikové prvky. Před použitím je nutné posoudit její stabilitu, vyluhovatelnost a možné dopady na půdu, podzemní i povrchovou vodu. Pokud materiál pouze změní místo a nadále představuje riziko, jde spíše o přesunutí problému než o jeho vyřešení.
Druhou skupinu představují města s vysokou koncentrací hutnictví, chemického průmyslu, energetiky, výroby stavebních hmot a zpracování neželezných kovů. Řízení odpadů zde má být součástí modernizace podniků.
První prioritou je snižování množství odpadu připadajícího na jednotku výroby, například změnou vstupních surovin, technologie nebo organizace provozu. Další možností je průmyslová symbióza, při níž se vedlejší proud jednoho podniku stává vstupní surovinou jiného. Vhodné druhy strusky či popílku lze například využít při výrobě cementu, betonu nebo dalších stavebních materiálů.
Ani toto řešení není bez rizika. Výrobky z odpadů musejí mít stabilní vlastnosti, splňovat technické a environmentální normy a najít dlouhodobý odbyt. Jinak se může odpad pouze hromadit v jiné podobě nebo končit v aplikacích s nízkou přidanou hodnotou. Závislost na jednom odběrateli navíc může celý systém narušit při změně cen nebo omezení výroby.
Třetí skupinu tvoří velká hospodářsky rozmanitá města s mnoha původci, dopravci a zpracovateli odpadu. Jejich hlavním nástrojem jsou informační systémy, které propojují údaje o původu, druhu, množství, přepravě a konečném využití nebo odstranění odpadu.
Úřady tak mohou sledovat konkrétní materiálový tok a odhalovat rozdíly mezi množstvím vykázaným původcem a množstvím převzatým zpracovatelem. Data zároveň ukazují, kde vznikají největší objemy a pro které materiály chybějí odběratelé.
Konkrétní výsledky se mezi městy výrazně liší. V Šen-čenu dosáhl podle zveřejněného vyhodnocení podíl využití běžných průmyslových pevných odpadů 92 %. Měrná produkce nebezpečných průmyslových odpadů klesla na 5,4 kilogramu na 10 000 jüanů průmyslové přidané hodnoty. Podíl využitého stavebního odpadu se mezi lety 2020 a 2022 zvýšil ze 41 na 50 %.
Čínské údaje rovněž uvádějí, že v roce 2023 bylo využito 2,258 miliardy tun hlavních velkoobjemových průmyslových odpadů. Míra jejich využití dosáhla 53,32 %, což bylo o 10,52 procentního bodu více než v roce 2012. Tato čísla ale nelze automaticky vydávat za výsledek samotného programu. Ovlivnily je také změny průmyslové výroby, ceny surovin, investice do infrastruktury a dřívější politiky oběhového hospodářství.
Úspěšnost navíc nelze hodnotit jediným procentem. Zásyp dolu může spotřebovat značný objem hlušiny, z hlediska zachování hodnoty materiálu je však méně přínosný než získání kovů nebo výroba kvalitní druhotné suroviny. Některé recyklační procesy také spotřebovávají velké množství energie, vody či chemikálií.
Čína v posledních letech zpřísnila část ekologické legislativy, rozšířila monitoring a investovala do recyklace i obnovitelných zdrojů. Zároveň však zůstává největším světovým producentem průmyslových odpadů a oxidu uhličitého. Její ekonomika je stále výrazně závislá na uhlí, těžkém průmyslu a rozsáhlé těžbě surovin. V některých regionech přetrvává znečištění ovzduší, půdy a vod i nedostatečně zabezpečené staré ekologické zátěže.
Slabinou programu jsou také rozdíly mezi bohatými pobřežními městy a méně rozvinutými průmyslovými oblastmi, různá kvalita vykazovaných dat a omezená možnost nezávisle ověřovat místní výsledky. Označení „město bez odpadu“ proto nelze chápat jako důkaz, že město odpad nevytváří nebo že veškeré nakládání s ním je šetrné k životnímu prostředí.
Přínosem čínského programu je především potvrzení, že odpadovou strategii je nutné přizpůsobit místnímu průmyslu. O skutečném výsledku však rozhoduje prevence vzniku odpadu, důsledná kontrola rizik, kvalita dat a dlouhodobá poptávka po bezpečných druhotných surovinách – nikoli samotný počet projektů nebo vysoký vykázaný podíl využití.
-wal-
